Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dopis z Madáji: „Proč to nikoho nezajímá?“

Bývalý student práv popisuje bezútěšnou situaci v obleženém syrském městě Madája.

Narodil jsem se v Madáji. Žil jsem zde v prosté, krásné čtvrti na okraji města, kterou prochází každý, kdo míří do jeho centra. Lidé se tam navzájem znali a měli se rádi.

Tak jako ostatní rodiny během obléhání města každodenně bojujeme o vlastní život. Většina z nás přežívá dva i tři dny bez jídla. Jsem dospělý muž, ale vážím sotva padesát kilo. Někdy mám pocit, že se mi vše jenom zdá.

Viděl jsem děti umírat hlady a zažíval naprostou bezmoc. Sledoval jsem, jak se kolem mě hroutí celý můj svět. Lidé v Madáji nemají mléko, chleba ani peníze. Navíc se pořád ochlazuje.

Do příjezdu jednotek OSN do Madáji před několika dny stálo kilo cukru tři sta dolarů. Mám ale strach, že pomoc, kterou přivezly, nevydrží ani dvacet dní. A co bude potom?

Režim se snaží obyvatele Madáji vyhladovět

Rád bych ale začal rokem 2011, vypuknutím syrské revoluce. Studoval jsem tehdy práva na univerzitě v Damašku. Měl jsem velké sny o úspěšné kariéře, za kterou by na mě mohla být moje rodina hrdá. Převrat začal řadou demonstrací za svobodu, kterých se účastnili i někteří moji blízcí kamarádi, spolužáci a kolegové. Pak ale začal režim tuto revoluci potlačovat. Pokojné protesty brzy zvrátil v ozbrojené střety, když začal střílet a vraždit nevinné lidi.

Někteří obyvatelé Madáji měli pocit, že musí chránit sebe a svou čest se zbraní v ruce. Někdy v listopadu 2014 ale začal režim měnit svou taktiku; pokouší se obyvatele našeho města vyhladovět tím, že ho neprodyšně obléhá a shazuje na ně z letounů smrtící barelové bomby. Při těchto náletech jsem viděl umírat celé rodiny.

Ceny potravin od té doby začaly prudce stoupat. Jsme blízko hranice Sýrie s Libanonem a režimu při obléhání našeho města pomáhá i Hizballáh. Společně se pokoušejí do města dostat. Boje začaly v červnu 2015 v sousedním městě Zabadání.

Lidé ze Zabadání tehdy začali utíkat před střelbou a bombardováním do Madáji. Už tehdy naše město trpělo nedostatkem potravin, s příchodem uprchlíků ale počet obyvatel dramaticky narostl, zatímco dodávky dál slábly.

Svobodná syrská armáda v Zabadání několik měsíců poté uzavřela s režimem i Hizballáhem příměří. Civilisté platili obrovské částky, aby mohli město opustit.

Můj soused, starší muž, zaplatil asi tři tisíce dolarů za to, aby mohl bezpečně odejít. Většina z nás na to ale neměla. V následujících měsících režim obléhání ještě přitvrdil. Týden po týdnu jsme sledovali, jak nám docházejí zásoby.

V tu chvíli skutečné utrpení obyvatel Madáji teprve začalo. Každý další den znamenal zápas o přežití a s příchodem chladnějších dnů i obtíže s vytápěním. Z města nebylo úniku, protože vojáci zaminovali jeho okolí. V těchto pastech zahynuly desítky mužů, když se vydali hledat něco k snědku nebo dřevo na podpal.

Veškerý život ve městě se omezil na boj o získání alespoň několika gramů jídla pro vlastní děti.

Nemohl jsem dělat nic jiného než se dívat, jak moje rodina – matka, otec, sestra, bratranci, tety a strýcové – hladoví, protože jsem věděl, že ti odvážnější, kteří se odhodlali odejít z města, byli zajati, zabiti nebo stoupli na minu a přišli o nohy. Spoustu lidí zavraždily kulky odstřelovačů.

Ceny jídla se mezitím ztrojnásobily. Věci, za které jsme dřív platili dva a půl dolaru, stály nyní dolarů deset. Čím byla blokáda neprostupnější, tím víc známých umíralo či bylo zmrzačeno při pokusu o útěk a ceny dál rostly.

Mám vůbec nějakou budoucnost?

Ve snaze zahnat křeče z hladu jsme začali sbírat trsy trávy a vařit je. Do jednoho jsme otrhali listí ze stromů, které kdysi krášlily ulice naší čtvrti. Po čase už ale nezůstala k jídlu ani žádná tráva. Se zimou přišly do kraje sněhové vánice a situace začala být zoufalá.

Někteří z nás dokonce začali jíst kočky, psy a ostatní domácí zvířata.

Tráva přestala pod sněhem růst a během prvních zimních měsíců začali umírat lidé. Pamatuji si první tři nebo čtyři z nich.

Při chůzi po ulici jsem narážel na mrtvá těla mužů a žen. Nemohl jsem s tím dělat vůbec nic.

Potkal jsem muže, jak se hrabe v odpadcích a hledá něco k snědku. Když jsem se přiblížil, uviděl jsem v něm mého souseda, lékárníka Tufika. Skoro jsem ho nepoznal. Zoufalí lidé mezi sebou bojovali o drobky a navzájem se obviňovali, že doma hromadí jídlo, zatímco ostatní umírají hlady.

Viděl jsem umírat kojence, protože jejich matky neměly dost mléka, aby je nakrmily.

Nemůžu slovy svoje pocity zachytit. Můžu napsat tolik řádků, kolik jen chci, ale stejně nepopíšu, čím jsem musel projít.

Už dřív během obléhání města syrským režimem začali lidé prodávat domácí vybavení a nábytek. Zbavovali se praček, televizí i lednic, aby si mohli koupit jídlo. Pokud se jim cokoli z toho podařilo prodat, stejně získali jen něco mezi sto a sto padesáti gramy jídla. Znám člověka, který prodal celý dům za pouhých pět kilogramů jídla. Může vám to připadat nepředstavitelné, ale je to pravda.

Pořád se sami sebe ptáme: Jak to mohlo zajít tak daleko? Proč to nikoho nezajímá? Na budoucnost už jsem ale přestal myslet. Mám vůbec nějakou budoucnost? Ještě si pamatuji mladého studenta univerzity, kterým jsem byl, ale už ho nepoznávám.

Jsem unavený. Bojujeme o holý život, ale zdá se, že to nikoho nezajímá.

Autor je student práv. Žije v syrském městě Madája.

 

Z anglického originálu Letter from Madaya: Why doesn’t anyone care?‘, publikovaného na stránkách televizní stanice Al-Džazíra, přeložil Václav Drozd.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image