Jak obnovit život v centru Prahy?


V Praze se jasně vyjevuje rozpor mezi počtem lidí bez domova a množstvím prázdných domů, které podlehly procesu gentrifikace.

Mapa na stránce Prázdné domy zatím není kompletní. Už ve stávající podobě ale ukazuje, že pražské centrum stále více postrádá něco podstatného – totiž obyvatele. Prázdné objekty, tedy bytové i nebytové prostory, se ovšem nacházejí po celém Česku. Proč a pro koho prázdný dům představuje problém?

Ve znamení turistifikace

Po sametové revoluci se Praha postupně zařadila mezi nejnavštěvovanější evropská města. Zejména historické centrum těží z turistického ruchu. Za poslední dva roky se v centru mírně navýšil i počet rezidentů. Z dlouhodobého hlediska ale naopak dochází k poklesu stálých obyvatel. Data Českého statistického úřadu ukazují, že klesá zejména podíl rodin s dětmi a počet důchodců. Jinými slovy, dochází k významným proměnám sociokulturní a demografické skladby obyvatelstva. Do historického centra se pro jeho atraktivitu stěhují lidé s vyššími příjmy a skupují místní nemovitosti. V důsledku toho statisticky roste výše příjmů těch obyvatel, kteří se ještě neodstěhovali, a zmenšuje se velikost průměrné místní rodiny. Také tyto procesy gentrifikace jsou charakteristickým obrazem toho, jak se centrum Prahy mění.

Centrum Prahy se v dlouhodobém horizontu může stát vyloučenou lokalitou.

Tep historického centra stále méně udávají jeho obyvatelé. Slovo přebral turismus. Dochází k turistifikaci, tedy k postupnému potlačení původních funkcí místa, jeho rezidenčního a ekonomického charakteru a skladby zde nabízených služeb. Místo získává novou funkci jakožto turistická destinace. To s sebou nese urbanistické, ekonomické, ale i ekologické změny. Patří sem i změny sociální, zejména prohlubování rozdílů mezi sociálními skupinami. Nízkopříjmoví obyvatelé se dostávají dál na okraj společnosti. Centrum Prahy se v dlouhodobém horizontu může stát vyloučenou lokalitou.

Prázdné domy jsou součástí výše zmíněných procesů. Prázdný dům představuje pro svou lokalitu problém, protože snižuje hodnotu okolních nemovitostí. To ale nebrání tomu, aby stále rostly budovy nové. Prázdné a chátrající objekty ovšem také představují příležitost. Mohly by sloužit těm, kteří domov nemají, ale i veřejnosti, která by zde mohla formou sdílených prostor nacházet útočiště pro realizaci svých nápadů a aktivit. Autonomní sociální centrum Klinika na pražském Žižkově ukazuje, že to může fungovat.

Zbydou jen prázdné domy

Ohledně sociální marginalizace a konkrétně problému bezdomovectví mnozí namítají, že jde o okrajový jev. Ano, to však neznamená, že je to jev nepodstatný. Lidé bez domova jsou pro mnohé z nás, kteří bydlení máme, viditelní jen občas. V historickém centru na ně narážíme častěji. Ve veřejném prostoru je zpravidla rozeznáváme podle vnějších znaků. Naše reakce na ně bývají nepatřičné, protože na nás i oni sami působí nepatřičně. Nezapadají do našich hodnotových standardů. I člověk bez domova je ale součástí společnosti. Jakkoliv se může zdát, že jeho situace vychází výhradně z jeho svobodných rozhodnutí, nikdy tomu tak není úplně.

Bezdomovectví není dobrovolným životním stylem ani vysněným způsobem života. Situaci bezdomovců se snažíme vysvětlovat v kategoriích individuální odpovědnosti. Ta je ale součástí strukturálních, ekonomicko-politických a obecně společenských procesů, které jednotlivce často přesahují. Aby lidé bez domova měli možnost fungovat jako plnoprávní občané, potřebují někde bydlet – a tím nemyslím mnohdy nevyhovující ubytovny ani polorozpadlé nebytové prostory.

Domov je součástí naší identity. Představuje místo, kde se snáze vyrovnáváme s nejrůznějšími problémy. I ten, kdo se rád toulá, potřebuje místo, které mu je známé a kde má pocit jistoty. Pocit bezpečí, který v sobě domov nese, je v protikladu k pocitu ohrožení, který člověk prožívá tam, kde se cítí být cizí. Je pro mě těžké pochopit, proč vedle sebe stojí roky opuštěný dům a člověk bez domova. Domy mají být obydlené. Člověk má mít domov. A zdravá společnost by měla být schopna toho docílit.

Autorka je sociální antropoložka.

 

A2LARM