Když jsem ve čtvrtek 24. února šla poprvé na Kliniku vyučovat do kurzu češtiny pro cizince, měla jsem – jako před každou svou první hodinou – trochu strach. Na Klinice jsem poprvé byla, když jsem tam nesla pytel s oblečením pro sbírku na pomoc uprchlíkům, a podruhé, když jsme domlouvali podobu tohoto kurzu. Před třetí návštěvou jsem si také vzpomněla, jak jsem ve čtrnácti jela s rodiči lyžovat do Rakouska. Chtěla jsem si vyzkoušet němčinu a trvala na tom, že vyřídím formality na recepci. Dodnes si pamatuju radost při předání klíčů. A taky stud, když jsem si po pěti minutách uvědomila, že jsem celou dobu té postarší dámě bohorovně tykala. Když jsem podobně natěšená přijela po třech letech vysokoškolského studia angličtiny na univerzitní výměnu do Sheffieldu, zjistila jsem, že si téměř nedokážu koupit lístek na autobus, protože tam všichni mluví jak v komedii Do naha! Tyto dva zážitky cítím dodnes a taky jsem vděčná majitelce penzionu i těm trpělivým britským řidičům – nehnuli ani brvou a v druhém případě mě ještě odměnili bodrým: „No problem, luv, thanks.“
Cvičení nebo kafe?
Dnes mě učení angličtiny a češtiny živí, každý z jazyků se předává jinak a neméně dobrodružně, ale za nejdůležitější rozdíl považuji fakt, že při angličtině často nejde mým studentům „o život“. Je známá věc, že dvacet cvičení nenahradí jedno reálně objednané kafe. A dobře vím, že i moje oblíbené rolové hry jsou jen simulací reality v bezpečném prostoru učebny. Učit cizince češtinu je však věc jiná. Ne nadarmo se jedna z učebnic češtiny pro cizince jmenuje Survival Czech. Pokud se člověk učí jazyk v místě, kde se tímto jazykem mluví, má výhodu, že jej vnímá na všech jazykových rovinách a zároveň si může všímat společenských aspektů jazyka, jako je zdvořilost, formálnost a neformálnost. Na straně druhé je vždycky mluvčí cizího jazyka ve stresu, nikdy si nemůže být absolutně jistý, zda neudělá chybu – od toho, že dostane chipsy místo hranolek, až po mnohokrát vrácený špatně vyplněný formulář na Cizinecké policii.
Náš kurz na Klinice chce dopřát každému, kdo by měl zájem, možnost se domluvit, a tím se snadněji začlenit mezi místní.
Když jsme plánovali metodiku kurzů češtiny pro cizince na Klinice, vycházeli jsme se s ostatními lektory z konceptu nízkoprahových kurzů vytvořeného v Centru pro integraci cizinců. Rozhodli jsme se, že každá hodina bude mít jedno praktické téma a studenti budou moci přijít na to, co považují za důležité vzhledem ke své úrovni, společenské pozici nebo zájmům. Jako u všech ostatních jazykových kurzů na Klinice, tj. angličtiny, francouzštiny a čínštiny, by studenti nic neplatili a lektoři by nebrali za výuku honorář. Témata jsme vybírali s ohledem na to, s čím se v praxi setkává většina cizinců – seznámení, nakupování, formulář, pošta, orientace ve městě, restaurace, návštěva apod. Nízkoprahové kurzy jsou otevřené všem, každý – bez ohledu na jazykovou úroveň – by si měl něco odnést a aspoň jednou promluvit, zažít úspěch v komunikaci, dosáhnout v jazyce svého cíle.
Působit emotivně
Kurzy češtiny na Klinice zahájila moje kolegyně 17. února. Když jsem se chystala o týden později navázat s hodinou na téma formulář, běželo mi hlavou spoustu otázek. Mám dost materiálů? Přijde nějaký úplný začátečník? Někdo bez znalosti latinky? Nějaký protiva? Přijde vůbec někdo? Přišli. Portugalka, Španělky, Gruzínec, Američanka, Arab. Moderní didaktika cizích jazyků tvrdí, že čím je lekce pro studenty i učitele emočně působivější, tím si lépe pamatují, co se v ní učí. Moje první a možná poslední hodina na Klinice působivá byla. Marina si prvních dvacet minut pletla slova pohlaví a povolání, Cristina nechápala, proč máme proškrtnout, přeškrtnout a zaškrtnout, a skoro nikdo to nedokázal vyslovit. A já zjistila, že na některých formulářích se píše občanství a na jiných státní příslušnost a že sama nevím rozdíl. I to je na výuce mateřského jazyka skvělé – vidíte jej náhle cizíma očima, všímáte si jeho roztodivnosti, krásy i nelogičnosti. Přes počáteční obtíže však měli pět minut před „zvoněním“ všichni vyplněný skutečný formulář, každé písmenko v jednom chlívečku. A během těch pěti závěrečných minut dokázali každý zvlášť splnit zadaný požadavek – i to „zaškrtněte“ a „přeškrtněte“ zvládli. Na konci mi Amanda z Ameriky poděkovala, prý má z úřadů strach. Automaticky a zcela popravdě jsem jí přisvědčila. A to přesto, že na poštu chodím minimálně a na finanční úřad a na PSSZ jednou ročně, když odevzdávám daňové přiznání.
Opravdová integrace
Hodně se mluví o nutnosti integrace cizinců. Mnohdy se to ani při nejlepší vůli nedaří. Přispívá k tomu často i neznalost jazyka a kulturních zvyklostí na obou stranách. Na Klinice jsme se snažili cizincům pomoct, aby dokázali obstát v každodenních situacích a aby se nebáli jazyk použít. Aby se tak často nesetkávali s nedůvěrou, strachem či dokonce znechucením. Pokud jsem opravdu měla ve čtvrtek na Klinice první a zároveň poslední hodinu, je mi to líto. Nejen proto, že mě učení jazyků baví, ale kvůli té šestici přítomných. Možná se půjdou učit jinam, dobrých kurzů češtiny je nejspíš dost, byť asi nikoli zadarmo. Náš kurz na Klinice chce dopřát každému, kdo by měl zájem, možnost se domluvit, a tím se snadněji začlenit mezi místní. Porozumět, poznat se navzájem, sdělovat si to podstatné. Možná tam byla zpočátku trochu zima, než nám kluci z kavárny nabídli přímotop, a už jsem pracovala v lépe vybavených a vymalovaných místnostech. Ale nikde jinde mi nebylo tak smutno z představy, že tam možná učím naposled. Thanks, Klinika, luv.
Autorka je učitelka a překladatelka.