Jednadvacetiletý mladík střílí během projevu Adama B. Bartoše na Loretánském náměstí výstražně do vzduchu plynovou pistolí. Přenosový vůz pracovníků Českého rozhlasu je napaden na Hradčanech při demonstraci Bloku proti islámu. Okolo stojící policisté prý jen odvětili: „Můžete si za to sami, protože lžete, najměte si svojí vlastní ochranku.“ Desítky neonacistů napadly demonstraci iniciativy Ne rasismu! na Malé Straně a večer se dokonce pokusily podpálit autonomní sociální centrum Klinika. Na Hradčanech, přímo před Pražským hradem, zase pro tři tisícovky lidí řečnil německy švýcarský nacionalista a dal vzpomenout na nejlepší výkony Adolfa Hitlera z třicátých let. Zpovzdálí vše smutně pozorovala socha T. G. Masaryka. To všechno bylo dnes k vidění v centru hlavního města při českém příspěvku k celoevropským protestům organizovaným německým hnutím Pegida.
My jsme tady doma
Jedním z motivů dnešních xenofobních akcí bylo, jestli se nacionalistům podaří zopakovat úspěšný pochod k Úřadu vlády, kam 17. listopadu pochodovalo okolo pěti tisíc lidí a sjednotili se v něm podporovatelé Okamury, Konvičky, Bartoše, Zemana i nejupřímnějších nácků z DSSS. Mobilizace islamofobů všech vyznání na 6. únor, který byl současně mezinárodním dnem demonstrací proti uprchlíkům, odhalila soupeření mezi jednotlivými skupinami s politickými ambicemi. Největší naději jim dával právě společný závěrečný pochod. Příznivci jednotlivých táborů se už v přípravě navzájem obviňovali, nebo naopak vyčítali řevnivost svým zástupcům.
Spíš než rostoucí podporu dokázaly fašizující iniciativy, zaklínající se strachem z uprchlíků, svoji rostoucí agresivitu.
Tomio Okamura při propagaci svojí akce na Můstku mlžil o přítomnosti Marine Le Penové, ale nakonec mu ze zahraničí přijel akorát zástupce rakouských Svobodných. Na shromáždění vystoupil i Zemanovec Jan Veleba, který sklidil největší potlesk za vyznání, že prezident je jeho kamarád a myslí si víceméně to samé, co shromáždění lidé. Pět set až tisíc příznivců rasistického samuraje postupně řídlo a přecházeli na akci Bloku proti islámu (BPI). Tam jich dorazilo podle některých odhadů až tři tisíce.
Dav složený ze směsi slušných Čechů (a nejen těch očividně frustrovaných, jak jsme byli zvyklí z pogromistických maloměst) a nácků, využíval různorodou symboliku: vlajky DSSS, kříže motorkářů, přeškrtnuté mešity, odkazy na křižáky a české rytíře, české vlajky. Lidová domácí rasistická tvořivost zajistila většinou pikety jako „Jsem matka, jsem národ“, „Nejsem euroobčan, nechci jíst eurojídlo, jsem vlastenec“ nebo „Nechcem tady zloděje a čmoudy“. Kromě projevů zástupců BPI a Úsvitu byli demonstranti přes telemosty propojeni s dalšími evropskými městy. Ukázala se visegrádská solidarita a zatímco na spojení s bratislavskou demonstrací reagovali lidi nadšeně, spojení s Finskem vyvolalo spíš rozpaky. Rozpaky naopak nevyvolalo vystoupení švýcarského řečníka, který díky své hlasité němčině, vyhrožování politikům a řečmi o národech a Evropě, autenticky připomněl nacismus ze starých dokumentárních filmů.
V porovnání se 17. listopadem, kdy s plánovaným závěrečným pochodem před vládu nikdo (včetně policie) nepočítal, tentokrát byl prostor (konkrétně Klárov) předem zamluvený Janou Volfovou, a o plánované akci tak věděla policie a připravená byla i antifašistická odpověď. Kvůli policejnímu zablokování skoro všech přístupových cest na Klárov a nejspíš i menšímu zápalu pro věc mezi bojovníky proti islamizaci Česka, se tady tak nakonec sešla jen málo početná skupina nacionalistů. Proti jejich „My jsme tady doma“ zaznívalo od přibližně stejně početné skupiny odpůrců i „Naší zbraní je solidarita“ a „Refugees welcome.“
Spíš než rostoucí podporu dokázaly fašizující iniciativy, zaklínající se strachem z uprchlíků, svoji rostoucí agresivitu. Žádný z mluvčích neměl potřebu distancovat se od útoku nožem na v Česku žijícího muslima a po skončení akce skupina neonacistů napadla kameny a zatím nespescifikovanou hořlavinou autonomní sociální centrum Klinika. Odpoledne se skupinka neonácků pokusila narušit demonstraci Iniciativy Ne Rasismu! a někteří aktivisté byli večer napadeni i v prostorách pražského Hlavního nádraží.
Téměř přesně před rokem mělo hnutí IvČRN demonstraci na Hradčanském náměstí, na níž bylo podle nejvyšších odhadů dva tisíce lidí. Byl všední den, kdy je účast na demonstracích obvykle nižší a minimálně lidé mimo Prahu nemůžou přijet. Dnešní tři tisíce neznamenají bůhví jaký nárůst podpory. Konvička už ale nemluví o halal a právech žen, ale o vlastizrádcích, kteří pomáhají uprchlíkům. Nepodařilo se zopakovat pochod na vládu ze 17. listopadu, který byl tak početný nejspíš díky prozemanovskému importu demonstrantů působících tehdy na Albertově nažhaveněji (a frustrovaněji) než pražští středostavovští islamofobové.
Příznivci migrace
Zhruba kolem půl druhé se v prostoru mezi Hradčanským a Loretánským náměstím sešli účastníci demonstrace Za Evropu beze strachu a nenávisti. Akci svolala sdružení Zleva proti xenofobii a Proti projevům nenávisti, která společně pořádala i protest ze 17.listopadu. Jak sami ve svém prohlášení uvedli, nemyslí si, že „Evropa je nafukovací, ani že je nutné přijmout každého bez bezpečnostních kontrol. Chceme, aby Evropa chránila své progresivní a humanistické hodnoty a stála na hodnotách, se kterými souhlasily všechny její země. Jen tak zamezíme opakování zločinů proti lidskosti známých z druhé světové války. Jde o hodnoty, které jsou pevně zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv a Ústavě ČR.“
Svůj projev zde pronesla i Eva Zahradníčková, česká dobrovolnice a přítelkyně zatím první oběti tzv. „migrační krize“ u nás – pobodaného muslima, který organizoval akce na podporu a pomoc uprchlíkům. Ve svém krátkém projevu jen zdůraznila, že se jí násilí vkradlo do života a totéž se může stát každému z nás. Odsoudila výroky a postoje prezidenta Miloše Zemana. Negativní roli prezidenta při radikalizaci společnosti připomenuli všichni řečníci, nad hlavami demonstrujících jim během toho povlával transparent z dílny Socialistické solidarity zobrazující Zemana, jak konvičkou zalívá hákový kříž.
Kromě Zahradníčkové na demonstraci s velmi silným a osobním příspěvkem vystoupila kunsthistorička Milena Bartlová, předseda Strany zelených Matěj Stropnický, který zdůraznil význam osobností humanistické tradice české historie Husa, Chelčického, Havla nebo Martina Majznera, který nyní shromažďuje individuální příběhy současných uprchlíků.
Policie pochod (převážně kvůli všudypřítomným neonacistům) dlouho držela na místě, nakonec se však trasu podařilo přes Nerudovu ulici ukončit na Klárově, kde došlo k propojení s druhou antirasistickou akcí pořádanou iniciativou Ne Rasismu!, která na Klárov přišla z Malostranského náměstí, kde její demonstrace začínala. Té se zúčastnilo asi 400 lidí. Její pochod napadla v Thunovské ulici skupinka několika desítek neonacistů. Potyčka se však naštěstí obešla bez zranění.
Důvodem, proč se v jednu dobu pořádaly dvě podobně laděné akce byly jednak rozdílné strategie odporu obou skupin, za druhé ale i zvýšení možností pro případné blokování na několika místech probíhajících xenofobních demonstrací a pochodů. Ke střetu – ať už s nacionalisty sdruženými kolem národovce a „židobijce“ Adama B. Bartoše nebo s příznivci Martina Konvičky – nedošlo. Vzhledem k tomu, že akce Bloku proti islámu přilákala opět velké množství neonacistů, včetně příznivců a členů DSSS nebo hard core ultras z řad pražských fotbalových chuligánů, je to dobře. Jak se ukázalo později, při večerním napadení Autonomního centra Klinika, rozpuštěná nenávist a z různých pater stále více legitimizovaná xenofobie a agresivita, vedou české neonacisty do akcí, které dají vzpomenout na to nejhorší z devadesátých letech. Jejich procentuální zastoupení na nenávistných demonstracích, včetně té pořádané BPI, bylo značné a napětí, touha po fyzické konfrontaci a násilném střetu visely ve vzduchu. V tomto ohledu už není co řešit: náckové se pobodáním z minulé soboty definitivně přihlásili o slovo, žhářský útok a rozbití oken na Klinice, centru pražské humanitární pomoci uprchlíkům, to potvrdilo. A počítejme s tím, že může být hůř.
Autoři jsou redaktoři A2larmu.