Náš dům včera hořel. Zapálili ho lidé, kteří rozbili okna dlažebními kostkami omotanými zapáleným hadrem. Přes sklo viděli, že jsou v něm lidé. Lidé, kteří nevěděli, že za oknem číhá dav – pravděpodobně těch, kteří se sami kriticky vyjadřují k fundamentalistům a teroristům. To oni včera spáchali „teroristický čin“ a mnoho dalších je veřejně chválí a vyzývá k dalším podobným akcím.
Na místě činu
Usínám „na místě činu“ a myslím na svého kamaráda ve vězení, kterému hrozí doživotí za Molotov, který ani nehodil (viz operace Fénix). Usínám a myslím na to, proč policie dav dvaceti zakuklených lidí nepozatýkala po napadení nahlášeného průvodu. Kde byla, když tentýž dav honil mé kamarády a kamarádky na hlavním nádraží se slovy „Až vás chytneme, tak vás zabijeme“? Neptám se vlastně, kde byla policie, ptám se, proč útočníci tak svorně poslouchali policistu v civilu. A kdo zařídil, aby policie měla všude jinde něco na práci, že si nevšimla dvacetihlavého davu napadajícího mé přátele a přítelkyně.
Mé kamarádky a kamarádi obchází náš dům, protože nevíme, koho dalšího napadne hodit sem zápalnou lahev. Pomáháme si a chráníme se sami. Protože policie chrání jiné lidi.
Kam se dívaly policejní a městské kamery, když útočníci přicházeli se svojí výbavičkou k našemu domu? Čí oči se zavřely před lidmi zapalujícími hadr, který o pár vteřin později zapálil náš dům? A jaká noha sešlapávala pedál tak laxně, že trvalo dvacet minut, než se objevila u Kliniky policejní hlídka? V Praze jsou stovky kamer, policisté mají kamery na uniformách, dodávkách, mají vrtulník, z něhož si můžete přiblížit obličej kohokoli v davu. Mají techniku amerických seriálů, a přesto se stane, že po Praze pobíhá dvacetičlenná skupina „nácků“ a nikdo je nechytí. Neptám se vlastně, čí oči to byly. Viděla jsem slušné Čechy, kteří vyzývají k vraždám, viděla jsem, jak si před Pražským hradem podávají ruce s příslušníky české policie. Viděla jsem, jak si lidé s plackami neonacistů a uniformovaní strážníci na Klárově mávali.
Žádné prý. Bylo to doopravdy
Média píší „prý“ a „údajně“. Já viděla rozbitá okna a spálené věci. To není žádné prý. Je to doopravdy. Náš dům hořel a zapálili ho lidé. Mají jména a tváře a nepřišli jen tak odnikud. Dnes v noci si někde pochvalně plácali po zádech, s dalšími rasisty, snad s představiteli xenofobních organizací, s pár kamarády od policie. Možná se ženou, která mi na Malostranském náměstí na otázku „Jaké to je tolik nenávidět lidi?“ odpověděla: „Je to skvělý!“
Mé kamarádky a kamarádi obchází náš dům, protože nevíme, koho dalšího napadne hodit sem zápalnou lahev. Pomáháme si a chráníme se sami. Protože policie chrání jiné lidi. Usínám a přemýšlím, kolik z těch zakuklených lidí, které policie nikdy nedopadne, byli lidé napojení na xenofobní skupiny, které dnes demonstrovaly po Praze. Přemýšlím, kde a jak dlouho plánovali tenhle útok. A co asi cítili, když se rozhodli pokusit se tu někoho zabít? Co jim běželo hlavou, když narazili na odpor a dali se na útěk? A jací jsou lidé, kteří chtějí, aby náš dům lehl popelem a přejí nám na sociálních sítích smrt, aniž by se nám kdy podívali do tváře?
Usínám v domě, který jsme uklidili od zbytků střepů. Zatloukli jsme okna před větrem i nevítanou noční návštěvou. Usínám v domě, který hořel a my ho oživili během hodiny. Lidé si povídali na chodbách, drželi hlídky, zpívali, psali vyjádření, organizovali solidární akci, komunikovali s médii. Nedovedla jsem si představit, že tu strávím tuhle noc. Díky lidem, kteří nás podporují, tu usínám, cítím se v bezpečí a přemýšlím, jestli se někdy dozvíme, kdo naplánoval a řídil tuhle podivnou skupinu dvaceti zakuklených bijců, a jestli budou média rámovat tenhle útok jako „terorismus“ nebo jako „údajný útok, při kterém PEXáci jen očoudili stěny“.
Autorka je dokumentaristka.