Když člověk, který sám nehraje na žádný hudební nástroj, chce radit hudebníkovi, jak má hrát, většinou jde o trapný moment. Jediné, co má v takovém případě asi smysl, je „rádce“ ignorovat. Jak ale postupovat v případě, že je takovým rádcem magistrát? Ten pražský chce ve své nové vyhlášce po umělcích, kteří vystupují na ulici (tzv. buskerech), aby například dechové nástroje používali výhradně s dusítkem. A to třeba i saxofon. Něco takového budí u každého hráče na saxofon ironický úšklebek. Problém je v tom, že na saxofon dusítko neexistuje. Nebo přesněji: existuje pouze na cvičení, zásadně kazí zvuk a hlasitost příliš nesnižuje.
Stálí pražští pouliční hudebníci po jiné, přísnější formě regulace, než byla ta, co dosud platila, volají už několik let. Jejich návrhy se ovšem od nápadů současného vedení města diametrálně liší.
Také se v nové vyhlášce zakazují nástroje vydávající vysoké tóny (což jsou v podstatě všechny hudební nástroje – vysoký tón se totiž dá zahrát i na kytaře nebo akordeonu). Jmenovitě ovšem hoboje a pikoly. Hoboj má nádhernou barvu tónu, ale jde o jeden z tišších dechových nástrojů a jeho zákaz nedává absolutně žádný smysl. Podobně nesmyslně působí také plošný zákaz bicích nástrojů. Bicí souprava způsobí pochopitelně velký hluk, ale pokud například cajon nebo bonga dolaďují celkový zvuk kapely, nemusí se na ně hrát ani moc nahlas, ale bez nich to zkrátka v případě mnoha skupin není ono.
S indiány zmizí i dobří hudebníci
S nadšením byl mezi některými lidmi přijat zákaz zesilovačů. Je to pochopitelné. Například po celé Praze známí „indiáni“, hrající jakousi etnopopovou verzi jihoamerického pseudofolkloru na obří zesilovače, skutečně terorizovali širé okolí. I na Staroměstském náměstí to někteří hudebníci se zesílením přeháněli. Na druhou stranu jde o styl vystoupení. Některé skladby, které je potřeba „vybrnkávat“, jsou na kytaru bez malého zesilovače na ulici prakticky neslyšitelné, jiné nástroje, jako třeba baskytara, bez zesilovače prostě nehrají vůbec. A já jako akordeonista vždycky ocením, když si svoji malou harmoniku mohu trochu přizvučit, takže se nemusím vyčerpávat, když tahám silně měch, abych byl vůbec slyšet.
Z již řečeného je snad už zřejmé, že novou vyhlášku, omezující pouliční umění v Praze, zpracovávali lidé, kteří hudbě nerozumí. A to je právě kámen úrazu. Nebylo by nic jednoduššího než se poradit o nové podobě regulace s těmi, kterých se týká, tedy se samotnými buskery. Stálí pražští pouliční hudebníci totiž po jiné, dokonce přísnější formě regulace, než byla ta, co dosud platila, volají už několik let. Jejich návrhy se ovšem od nápadů současného vedení města diametrálně liší.
Nová vyhláška jde cestou represe a plošných zákazů. Zakazuje například hudební vystoupení ve velkém množství ulic v centru a v jim přilehlých ulicích do 25 metrů (což může v některých případech znamenat celou ulici spojující dvě jiné, v nichž se hrát nesmí). Také plošně Zakazuje použití některých nástrojů.
To nejkomičtější nařízení ve vyhlášce ale zní doslova takto: „Pouliční uměleckou veřejnou produkci ve formě akustické produkce lze provozovat na místech nacházejících se na levém břehu Vltavy pouze v hodinách označených lichou číslovkou, na pravém břehu Vltavy je možno tuto produkci provozovat pouze v hodinách označených sudou číslovkou.“
Hodina označená lichou číslovkou je například 11:00, 12:00, 13:00, 14:00 a tak dále. Ve všech je totiž lichá číslovka. Pomineme-li ale idiotskou formulaci nařízení, rozum zůstává stát také nad povinností střídat břehy Vltavy. V podstatě se tak zvýší koncentrace buskerů v každou jednotlivou hodinu na místech, které ještě vyhláška nezakazuje. Ti, kteří by hráli na pravém břehu, půjdou bojovat o místa s těmi, co by v danou hodinu hráli na levém.
Snad jediné, co by se o nové vyhlášce dalo říct dobrého, je to, že zakazuje zneužívání zvířat k buskingu. Neumětelové, kteří žebrají a vystavují při tom na ulici na odiv svého vystresovaného hada nebo papouška, budou muset zkusit něco nového.
Vyhláška se snaží řešit problémy, které způsobila dosud platná regulace
Problém s vyhláškou, která platila do tohoto roku byl ten, že kromě zákazu hraní v konkrétních ulicích vlastně nic nenařizovala a nezakazovala. Všechna potřebná nařízení byla vyjmenována v takzvaných doplňkových „doporučeních“, která nebyla vymahatelnou součástí vyhlášky. Například maximální dobu produkce 1,5 hodiny (což i tak je poměrně dlouhá doba) nemusel nikdo dodržovat. Ani hlučnost produkce nebyla nijak stanovena, v podstatě o žádná omezení nešlo, pouze byl počet členů v hudebním tělese omezen na čtyři. To opět nedává vůbec žádný smysl, neboť čtyři bubeníci natropí nesrovnatelně větší hluk než například čtyři houslisté a zaberou samozřejmě i mnohem více místa.
Lidé, kteří na ulicích vystupují, dobře vědí, jaké problémy vyhláška v minulých letech přinesla. Většina velkých měst, ve kterých je pouliční umělecká produkce dovolena, nějakou formu regulace mají. Je to samozřejmě dobře, protože ve veřejném prostoru se střetávají zájmy mnoha jeho uživatelů a je potřeba hledat modus vivendi. Hudebníci, kteří cestují po Evropě ale dobře vědí, že na mnoha místech platí pravidla, která prostě dávají smysl.
Stačilo by poučit se jinde
To, co by Praze mohlo pomoci, aby se minimalizovaly problémy s hlučnými a bezohlednými buskery, ale nevylilo se s vaničkou i dítě, tj. neutrpěla dobrá produkce, je několik opatření, která fungují i v jiných městech:
Předně zavedení registrace hudebníků za nějaký mírný poplatek, která by se dala bez čekání snadno opatřit, ale pokud by byly s buskerem problémy, dala by se licence zase odebrat.
Například v Mnichově musí muzikanti úředníkům i krátce zahrát (nejde ovšem o posuzování nějakou komisí, nýbrž pouze o kontrolu, zda mají v pořádku nástroje a skutečně na ně hrají).
Dále omezení výkonu zesilovačů. Rozčlenění nástrojů podle maximální hlučnosti a zavedení zón v Praze, kam tyto nástroje nepatří a kde naopak být použity mohou (typickým příkladem je třeba pražská náplavka, kde hlasitější či lehce zesílená produkce těžko může někomu vadit.
Výrazné omezení délky produkce (ovšem čisté produkce, bez rozbalování nástrojů) třeba i na dobu kratší než jednu hodinu s nutností měnit místo produkce. Povinnost hudebníků hrát ve velkých vzdálenostech jeden od druhého.
A v neposlední řadě by určitě pomohlo přijít s jedním konkrétním místem, kde je busking naopak vítán. Mohl by zde fungovat i jakýsi rozpis na jednotlivá vystoupení a turisté i Pražané by si na toto místo mohli zvyknout chodit poslouchat dobré pouliční hudebníky.
Jaké budou důsledky nové vyhlášky?
Stávající vyhláška omezí kvalitu umění ve veřejném prostoru a možnosti dobrých hudebníků. Jaká to může být škoda si uvědomíme, pokud si na internetu najdeme, kolik světoznámých hudebníků na ulici začínalo, protože nemělo jiné možnosti. Povede také ke zbytečným konfliktům a nedorozuměním, protože zahraniční buskeři, kteří cestují a na cesty si právě buskingem vydělávají, nebudou na nesmyslné zákazy konkrétních nástrojů připraveni a určitě nebudou čekat, že téměř všechny větší ulice v centru patří nyní mezi zakázané lokality. Buskeři se také obávají přístupu městské policie, která v minulosti, před zavedením první vyhlášky regulující pouliční umění, buskery pronásledovala a často třeba i zabavovala, nebo dokonce ničila hudební nástroje. Vyhláška také povede k větší koncentraci hudebníků na těch několika ještě nezakázaných místech v centru.
Současný restriktivní přístup vedení města by snad mohl některým pražským buskerům otevřít oči a mohli by si uvědomit, že pokud si nezaloží nějaké aktivní sdružení a nebudou s politiky a veřejností komunikovat, zákazy budou pokračovat. A může se stát, že vše nakonec skončí tak, jak tomu bylo před rokem 2013: busking bude povolen ve dvou ulicích, na povolenku se bude čekat měsíc, bude se vyplňovat formulář pro ochranný svaz autorský, a kdo o tom nebude vědět a dovolí si zahrát si v Praze jen tak, dostane okamžitě tisícovku pokuty a bude mu zabaven nebo zničen nástroj.
Autor je novinář a hudebník.