Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Plán, který má změnit Evropu

V Paříži se konala konference s názvem Plán B pro Evropu. Jejím cílem bylo zahájit tvorbu politického programu, který by přeměnil Evropskou unii.

Před více než rokem zvítězila v řeckých parlamentních volbách Syriza včele s Alexisem Tsiprasem. Do křesla ministra financí tehdy usedl Janis Varufakis a Řecko i velká část Evropy doufala, že se podaří zastavit další požadavky na neoliberální reformy, které zatlačují Řeky, ale i jiné státy EU stále níže k sociálnímu dnu. O rok později je všechno jinak. Jak v nedávném článku pro britský The Guardian napsal řecký ekonom Costas Lapavitsas, Syriza dnes zavádí tutéž politiku škrtů, kterou dříve kritizovala. Navíc se zbavila levice ve svých řadách a Tsipras zmírnil svou radikální rétoriku.

Co po Syrize?

Kapitulace Syrizy v takovém rozsahu byla pro evropskou levici otřesem. Všichni dosud máme v živé paměti představitele Die Linke, Podemos, Bloco de Esquerda a další, kteří vyjadřovali Syrize a jejímu vedení plnou podporu (Pablo Iglesias ze španělských Podemos s tím ovšem nepřestal, ani když Syriza přijala ultimátum evropských institucí, a vzdala se tak loni v létě svého programu).

V zemích střední a východní Evropy se těžko hledá výrazná levice, která by se zajímala o evropskou politiku a zároveň byla zastoupena v centrální politice.

Řecká zkušenost odhalila, jak hluboce nedemokratické a neoliberálně fundamentalistické jsou evropské instituce. Ne nadarmo se v rámci solidárních akcí na podporu řeckého lidu a referenda o novém úsporném balíčku uchytil na sociálních sítích hashtag #ThisIsACoup (Toto je puč). Právě zastrašování, vydíráni a hrozby vedly ke kapitulaci Syrizy. Jakkoli nesmíme zapomínat na programovou nevyjasněnost, která pád Syrizy předurčila, problém institucí EU zůstává.

Proto byla svolána do Paříže konference, která zahájila proces hledání odpovědí a alternativ. Celý program se točil okolo ekonomických otázek. Jaký mocenský rozměr přináší společná měna, co je suverénní dluh, jaké bychom měli mít mechanismy oddlužení států, jaká je povaha současného mezinárodního obchodu, jaká hospodářská politika je nastavena v současných evropských smlouvách atp. Část programu lze shlédnout na Youtube. Zejména vystoupení bývalé předsedkyně řeckého parlamentu Zoe Konstantopulu nebo francouzského europoslance Jeana-Luca Mélanchona ilustrují atmosféru setkání.

Proti euru i TTIP

Konference nebyla jednoznačně politicky vyprofilována a debaty v jednotlivých panelech se vedly v programovém rozpětí širší levice: od zelených až k revolučnímu socialismu. Mezi nejatraktivnější řečníky, zejména kvůli jasnosti svého projevu, patřil už zmíněný Costas Lapavitsas. Ten v panelu o euru odmítl snahy o jeho reformu. Euro je podle Lapavitsase ústřední součástí krize, která panuje v Evropě. Snaha o změnu musí vycházet z odmítnutí rigidní měnové unie, která slouží snaze vytvořit z eura konkurenta dolaru, přičemž náklady za toto soutěžení jsou přenášeny na bedra evropských pracujících. Levice, končil Lapavitsas, se musí přestat zabývat otázkami z konce devadesátých a začátku nultých let. Opustit euro je politické rozhodnutí a levice na něj musí být připravena.

Debata se nemohla vyhnout ani aktuálně největšímu tématu hospodářské politiky, smlouvě TTIP. Spolu se zakladatelem francouzského sdružení ATTAC, které přišlo s požadavkem na zavedení tzv. Tobinovy daně na spekulativní kapitál, se do TTIP opřela i jedna z výrazných osobností alterglobalizačního hnutí Susan George. Ta ve svém příspěvku zopakovala strategii, kterou bychom měli vůči TTIP a podobným smlouvám uplatňovat a kterou nazývá „strategií Drákula“. Hraběte Drákulu kromě česneku a kůlu do srdce může zničit také denní světlo. Susan George nabádá k tomu, abychom  o TTIP a jejích dopadech mluvili všude, kde to je možné. Současně musíme žádat zveřejnění textů, které evropská komise vyjednává. Jakmile vyjde najevo rozsah útoků na demokracii, lidská práva a přírodu, nikdo se neodváží takovou smlouvu dále prosazovat.

Závěr konference patřil plánu, jak dále postupovat. Z Plánu B by se měla stát pro příští dva roky permanentní konference, která se bude scházet jednou za půl roku. Na těchto setkáních budou představeny výsledky práce programových skupin k euru, mezinárodnímu obchodu, evropské hospodářské politice a dluhu. Další setkání nad strategií a plánováním proběhne už v únoru v Madridu.

Kam se poděla střední a východní Evropa?

Setkání ve španělském hlavním městě by mělo být výrazně širší, než bylo to pařížské. Kromě politických stran se budou jednání účastnit i různá sociální hnutí. To proto, aby se do debat zapojila také jejich zkušenost s nejrůznějšími dopady politiky škrtů i způsoby, jak jim lidé čelí.

Na konferenci v Paříži však kromě zástupců sociálních hnutí chyběli i zástupci ze zemí střední a východní Evropy. Jako by členské země EU z této části Evropy vůbec neexistovaly. Co to způsobilo? Bez bližšího povědomí o organizaci konference se mohu domnívat, že k tomuto stavu přispěl fakt, že v zemích střední a východní Evropy se těžko hledá výrazná levice, která by se zajímala o evropskou politiku a zároveň byla zastoupena v centrální politice. To nejlepší zatím nalézáme v různých organizacích, které tvoří páteř sociálních hnutí. Účast na madridském setkání by mohla zástupcům levice ze střední a východní Evropy pomoci – řečeno s trochou nadsázky – aspoň rozdat své vizitky. Plán B bude fungovat jedině, pokud do jeho příprav bude zahrnuta i naše zkušenost. Nezapomínejme, že má být programovým podkladem pro nové hnutí, které bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis vyhlásí v Berlíně už za pár dní.

Autor je aktivista člen Socialistické solidarity.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image