Poslední parlamentní volby byly v Polsku loni v říjnu a „drtivě“ (tak se to říká a píše) v nich vyhrála konzervativní strana dvojčat Kaczyńských, Právo a spravedlnost (PiS). Získala 37,6 procenta hlasů, což ve čtyřistašedesátičlenném Sejmu znamená pohodlnou, nikoliv však ústavní většinu 235 křesel. Protože však volební účast byla necelých 51 procent, hlasovalo pro PiS ve skutečnosti jen 19 procent Poláků. Mimo to v Polsku platí nedemokratická pětiprocentní klauzule pro vstup do Sejmu, takže Unie práce a další levicové formace se do Sejmu vůbec nedostaly.
Jít k volbám aspoň symbolicky
Těsně před sejmovými volbami mě v Praze navštívil Karol Modzelewski z Varšavy, vyšel tu krátce předtím český překlad jeho pamětí. Je o pár let starší něž já, narodil se v Moskvě v roce 1937 (místo i rok narození si uměl dobře vybrat), celý život jsme o sobě věděli a sledovali vzájemně své osudy, ale až do jeho loňského pobytu v Praze jsme se pořádně viděli vlastně jen jednou, v roce 1994, kdy jsem s manželkou a s dcerou spolu s ním v bytě Jacka Kuroně ve Varšavě oslavoval Silvestra a on nás pak pozval na novoroční oběd a prošli jsme se Varšavou. O to byla naše dvě několikahodinová setkání, tehdy ve Varšavě a loni v říjnu v Praze, intenzivnější a srdečnější.
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Poláci a ostatně i Maďaři jsou ochotni přijímat uprchlíky a ekonomické migranty mnohem více než Češi a také než Slováci.
S Kuroněm jsme se v sedmdesátých a osmdesátých letech vídali na spiklenecky organizovaných setkáních Charty 77 a polského Výboru na obranu dělníků (KOR) v Krkonoších a na Králickém Sněžníku, a pak často i v devadesátých letech v Praze a ve Varšavě. Sám Modzelewski ale nebyl členem KOR, i když pak byl velmi činný v Solidaritě (byl i jejím mluvčím) a po vyhlášení válečného stavu byl, už potřetí, vězněn. Dlouhá léta ostatně byli vězněni oba, Jacek Kuroň i Karol Modzelewski.
Z hlediska marxismu, k němuž se Modzelewski i já stále hlásíme, bylo loni v říjnu zajímavé rozebírat Evropskou unii, dnešní demokracii, uprchlickou „krizi“ a samozřejmě i politickou situaci a ochranu lidských práv v obou státech a také ve Francii a v Rusku, tedy v zemích, k nimž a k jejichž jazykům máme silný vztah. Modzelewski s manželkou pak spěchali na vlak, kterým přijeli do Varšavy pouhé tři hodiny před uzavřením volebních místností. Chtěli stihnout volby. Podrobně mi vysvětlovali, proč oba budou volit pravici – tedy pravicovou liberální Občanskou platformu, stranu Donalda Tuska. Konzervativní, nacionalistická a katolicky fundamentalistická strana PiS byla v jejich očích nejen větší zlo, představovala skutečnou hrozbou Polsku, a to z hlediska demokracie, ochrany lidských práv i společného projektu, zvaného Evropská unie. Modzelewski se rozhodl nevolit jednu ze dvou malých levicových skupin, které by mu politicky vyhovovaly, protože se prý nedostanou do Sejmu. Sjednocenou levici nevolil proto, že byla v jeho očích příliš pravicová, prý ještě pravicovější než ČSSD. Ani ta se nakonec do Sejmu nedostala. K volbám šli oba jen proto, aby aspoň symbolicky, o dva hlasy, oslabili PiS.
Modzelewští odjeli a pak jsme na dálku lamentovali nad volebním výsledkem. V minulých dnech vydalo Evropské sdružení pro obranu lidských práv (AEDH), jehož jsem stále individuálním členem, prohlášení o porušování demokratických svobod v Polsku. AEDH mi promluvilo z duše. Navíc jediné jméno z Polska, o němž se zmiňuje v dobrém, je právě jméno Karla Modzelewského. Ten se pak koncem minulého roku stal členem opozičního, nově založeného Výboru na obranu demokracie (KOD), který navazuje na činnost KOR. V KOD jsou známé osobnosti, herci a také dva významní filmoví režiséři. Prvním z nich je Agnieszka Hollandová, která v šedesátých letech vystudovala v Praze FAMU a předloni natočila Hořící keř o Janu Palachovi. Druhým je nestor polského filmu Andrzej Wajda, kterého zná každý Polák a celý kulturní svět.
Jsem s AEDH spojen léta, předtím jsem od poloviny sedmdesátých let spolupracoval s Mezinárodní federací na obranu lidských práv (FIDH), jež je podobného zaměření, respektive jsem byl jejím členem. Znám jejich zprávy a stanoviska, ale ostrost tohoto prohlášení, které se týká Polska a PiS, je nevídaná. I já si myslím, že PiS je pro Polsko a Evropu mnohem větším nebezpečím než Orbánův Fidesz v Maďarsku a než Fico na Slovensku. Orbán a Fico jsou přece jen populisté, i když nepříjemní a také nebezpeční. Prohlášení AEDH jsem proto nyní přeložil do češtiny.
Nebezpečí, ne změna
Nacionalistický, protidemokratický a autoritářský PiS, jehož volilo 19 procent polských občanů dožadujících se lepších sociálních podmínek a vyšší bezpečnosti (PiS slibuje obojí), představuje nebezpečí spíše svým ideologickým, katolickofundamentalistickým zápalem, vymývajícím mozky, než reálnou změnou politiky. V zahraničněpolitickém ohledu se nová polská vláda hned přidala k Orbánovi a Ficovi, který začal nyní před slovenskými volbami mnohem víc protiuprchlicky vyskakovat. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Poláci a ostatně i Maďaři jsou ochotni přijímat uprchlíky a ekonomické migranty mnohem více než Češi a také než Slováci. V České republice velmi negativně působí xenofobní postoje prezidenta Zemana, ministra vnitra Chovance a zmatenost větší části vedené ČSSD.
V pražském Lidovém domě ani ve Strakově akademii nebezpečí tmářského konzervativismu PiS a dnešní polské popírání demokracie nevidí. Problematickým, v podstatě krajně pravicovým visegrádským postojům slouží bohužel Sobotkova strana (či spíše strana Chovancova s Milošem Zemanem v pozadí) v roli „předsednické země“ visegrádské čtyřky jako fíkový list. Pro křesťanské demokraty a další lidovce, pro sociální demokraty, pro zelené a liberály, ba dokonce pro komunisty a severskou levici je v Evropské unii reakční spojení Orbán – Kaczyński – Fico nepřijatelné, to jen Sobotkovým Čechům dělá dobře, že zastupují celou, pětašedesátimilionovou visegrádskou čtyřku. Je to krátkozraké, nepolitické, nedemokratické a hlavně nepoctivé.
Autor je novinář.