Jak máme interpretovat neuvěřitelný úspěch „socialistického“ kandidáta Bernieho Sanderse v amerických primárkách? Vermontský senátor má teď náskok před Hillary Clintonovou mezi demokratickými voliči pod padesát let. Je to právě starší generace, díky které se Clintonová stále ocitá na čele průzkumů veřejného mínění.
Fiskální pokrokářství v USA
Vzhledem k tomu, že Bernie Sanders musí čelit masivní kampani Clintonové, stejně jako konzervatismu mainstreamových médií, možná volby nevyhraje. Ale ukázalo se zcela jasně, že další Sanders – možná mladší a trochu méně bílý – může jednoho dne, už brzy, vyhrát volby a změnit tvář Ameriky k nepoznání. V mnoha ohledech jsme svědky konce politicko-ideologického cyklu, který otevřelo Reaganovo vítězství ve volbách v roce 1980.
Sandersův úspěch nám dnes ukazuje, že velká část Ameriky je už unavená rostoucí nerovností a takzvanými politickými změnami a má v úmyslu oživit jak progresivní agendu, tak americkou rovnostářskou tradici.
Ohlédněme se zpátky. Od třicátých do sedmdesátých let stály Spojené státy v čele ambiciózních snah cílených na umenšování sociální nerovnosti. Částečně proto, aby nedošlo k chybám Evropy, která byla tehdy vnímána jako místo extrémní příjmové nerovnosti v protikladu k americkému duchu, zavedly Spojené státy v meziválečném období silně progresivní zdanění příjmů a nasadily laťku fiskálního pokrokářství výš, než se kdy kdo odvážil na starém kontinentu. Od roku 1930 do roku 1980 – tedy během půl století – byla daň z příjmu pro nejbohatší vrstvy (s příjmem nad milion dolarů ročně) v průměru 82 procent, mezi lety 1940 a 1960 dokonce na 91 procent (od Roosevelta po Kennedyho) a dokonce i během Reaganových voleb v roce 1980 činila 70 procent.
Taková politika neměla v žádném smyslu negativní dopad na silný růst poválečné americké ekonomiky, bezpochyby proto, že nedává moc smysl platit vrcholové manažery desítkami milionů dolarů, pokud bohatě stačí milion jeden. Daň z nemovitosti, která byla podobně progresivní a u největších majetků se horní sazba pohybovala okolo 70 až 80 procent po celá desetiletí (zatímco ve Francii nebo Německu nikdy nepřekročila 30 až 40 procent), významně snížila koncentraci amerického kapitálu bez nutnosti válek nebo destrukce, kterými si Evropa musela projít.
Mytický kapitalismus
V druhé půlce třicátých let, dlouho před Evropou, zavedly Spojené státy minimální mzdu. V šedesátých letech činila deset dolarů na hodinu (v dnešním poměru) a ve své době byla zdaleka nejvyšší. Vše probíhalo takřka bez nezaměstnanosti, protože to umožňovala úroveň produktivity a vzdělávacího systému. Zároveň se jedná o období, kdy Spojené státy konečně ukončily do té doby legální rasovou diskriminaci, která bujela na jihu, a spustily novou sociální politiku.
Všechny tyto změny vyvolaly výraznou nevoli, především mezi finančními elitami a reakční částí bílé populace. Po ponížení ve Vietnamu se Amerika v sedmdesátých letech nelibě dívala na růst států poražených ve válce: Německa a Japonska. Spojené státy také zasáhla ropná krize, inflace a daňové úniky. Díky surfování na vlnách těchto frustrací byl Reagan zvolen s programem znovunastolení mytického kapitalismu, který existoval v minulosti. Kulminačním bodem tohoto nového programu byla daňová reforma z roku 1986, která ukončila půl století trvající progresivní zdanění a snížila horní sazbu daně pro nejvyšší příjmy na 28 procent.
Demokraté na tuto výzvu nikdy neodpověděli – ani během Clintonovy, ani během Obamovy vlády, kdy se horní sazba daně z příjmů stabilizovala na 40 procentech (tedy na sazbě dvakrát nižší než mezi lety 1930 a 1980). Tak začal razantní nárůst nerovnosti spojené s neuvěřitelně vysokými odměnami pro ty, kdo si to najednou mohli dovolit, ruku v ruce se stagnací příjmů pro většinu populace. Což bylo zároveň doprovázeno slabým ekonomickým růstem (ačkoliv lepším než v případě Evropy, která se potýkala ještě se svým specifickými problémy).
Reagan také rozhodnul o zmrazení federální minimální mzdy, která byla pomalu ale jistě rozežírána inflací (dnes činí o něco přes sedm dolarů na hodinu, oproti 11 dolarům v roce 1969). I tento ideologicko-politický stav byl sotva změněn během Clintonovy a Obamovy administrativy.
Progresivní agenda
Sandersův úspěch nám dnes ukazuje, že velká část Ameriky je už unavená rostoucí nerovností a takzvanými politickými změnami a má v úmyslu oživit jak progresivní agendu, tak americkou rovnostářskou tradici. Hillary Clintonová, která v roce 2008 útočila na Obamu zleva takovými tématy jako zdravotní pojištění, dnes vypadá jako obhájkyně statu quo, a stává se tak jen další dědičkou reaganovsko-clintonovsko-obamovského politického režimu.
Sanders dává jasně najevo, že chce zpátky progresivní zdanění a vyšší minimální mzdu (15 dolarů za hodinu). K tomu přidává univerzálně dostupnou zdravotní péči, stejně jako vyšší vzdělání (v USA nerovnost v přístupu ke vzdělání dosáhla bezprecendentního maxima). Mezitím se Republikánská strana propadá do ultranacionalistického, protiimigračního a protiislámského diskurzu (ačkoliv je islám v americké společnosti zcela marginální náboženskou silou) a přitom glorifikuje majetky nahromaděné bílými boháči.
Soudci, kteří byli jmenováni Reaganem a Bushem, ovšem odbourali jakékoliv zákonné bariéry, které by omezovaly vliv soukromých peněz na politiku, což významně ztěžuje osud kandidátům, jakým je Sanders. Přes to všechno mohou nové formy politické mobilizace a sponzorování kampaní zapustit své kořeny a popohnat Ameriku do nového politického cyklu. Od chmurných proroctví o konci dějin jsme dnes skutečně daleko.
Autor je francouzský ekonom a autor knihy Kapitál v 21.století.
Z anglického originálu Thomas Piketty on the rise of Bernie Sanders: the US enters a new political era publikovaného na serveru The Guardian přeložil Martin Vrba.