Není žádnou novinkou, že v Česku v poslední době nabývají na popularitě všelijaké občanské iniciativy a hnutí, kterým už došla trpělivost nad příšerným stavem české politické scény i toho, co by měla spravovat. Motivaci rozličných občanských aktivit by bylo možné na nejobecnější úrovni charakterizovat jako touhu po aspoň částečném zlepšení ekonomické, sociální a environmentální udržitelnosti veřejné správy. Přinejmenším úsměvné ovšem je, když si na podobná hnutí začnou hrát politici a sami sebe pasují do role ublížených a znevýhodněných chudáčků, kterým se nedostává zaslouženého luxusu.
Jako autobazar
Řeč přitom není o pseudohnutí Andreje Babiše ani o některém z mnoha „hnutí“, s jejichž pomocí se různí zdiskreditovaní političtí ztroskotanci pokoušejí dostat zpět ke korytům v municipalitách po celé České republice. Zde totiž jde o nefalšovanou obranu „práva na město“, jíž se část poslanců dožaduje možnosti parkovat své bavoráky na Malostranském náměstí. Jak se sen mnoha pražských obyvatel o Malostranském náměstí bez aut blíží k naplnění, poslanci náhle začínají bít na poplach a chtějí se bránit. Neváhají přitom argumentovat způsobem, na jaký jsme zvyklí spíše u lidí a skupin na opačné straně socioekonomického a mocenského spektra, tedy u těch, kteří jsou znevýhodněni, nespravedlivě poškozováni nebo společensky marginalizováni.
Poslanci jdou do střetu se zájmem veřejnosti, která již formou petice svůj názor ohledně odstranění aut z náměstí vyjádřila dostatečně jasně.
V úterý 16. února obletěla všechny velké české deníky zpráva o tom, že páni poslanci na Malostranském náměstí parkovat opravdu potřebují, neboť kapacity v podzemních parkovištích jim údajně nestačí a jinak než autem do práce jezdit nemůžou, neboť často pracují dlouho do noci. Tedy zásadní důvod pro to, aby jedna z nejcennějších a historicky nejvýznamnějších lokalit Prahy připomínala autobazar někde na periferii. Poslanec Roman Váňa ovšem s touto podobou problém nemá, naopak. Jelikož Malostranské náměstí bez aut je především záležitostí estetickou, i on se rozhodl argumentovat na rovině estetiky a vsadil na vyzdvižení smysluplnosti a krásy zaparkovaných aut: „S auty je to náměstí hezčí, smysluplnější, živější, prázdné bez aut mi to přijde podle návrhů, co jsem viděl, ošklivější, nelidské.“ Tím ovšem pan Váňa obnažil hloubku svého kulturního a společenského cítění. Předpokládám, že i jeho obyvák je vyzdoben obrázky jeho čtyřkolých kamarádů.
Demagogie
Poslanecká sněmovna se nám opět jednou pokusila zahrát na city a ukázat, že i v ní sedí jenom lidé, kteří mají své všední starosti a strasti. Navíc jsou znevýhodnění tím, že je jen málokdo z řadových občanů chápe a spíš na ně všichni jen nadávají. Těžko se však tomu mohou divit, když veřejně pláčou nad tak malichernými problémy. Běžný občan je rád, že má co jíst a kde bydlet, a o tom, že by mohl celý den parkovat na jednom z nejexponovanějších míst památkové rezervace na seznamu UNESCO, se mu ani nesní. Demagogičnost poslaneckého protestu proti odstranění parkoviště z Malostranského náměstí navíc korunuje fakt, že poslanci jdou do střetu se zájmem veřejnosti, která již formou petice svůj názor ohledně odstranění aut z náměstí vyjádřila dostatečně jasně. Chtějí-li se poslanci takto vyhýbat základním mechanismům demokracie, těžko se pak mohou spoléhat na to, že někdo vyslyší i jejich vzlyky a nářky. Pro jednou si tak aspoň vyzkouší nejen, jaké to je, když se člověk musí něčeho dožadovat formou protestu, ale také jaký je to pocit, když se na ně protistrana vykašle.
Autorka je sociální geografka.