Skutečnost, že Bernie Sanders vyhrál primárky v Michiganu, zaskočila takřka všechny, včetně jeho samotného. Když v úterý ve 23 hodin začínalo být jasné, že Sanders těsně zvítězil, byl už čtyřiasedmdesátiletý senátor v posteli. Nejspíš předpokládal to, o čem se psalo téměř ve všech světových médiích: výrazné vítězství Hillary Clintonové a konec jeho kampaně. Nakonec ale o dva procentní body (50 ku 48) zvítězil a zkomplikoval někdejší ministryni zahraničí v Obamově administrativě hladký postup k demokratické nominaci.
Trump a Sanders představují dvě cesty, jimiž se může budoucnost západního světa v důsledku krize reprezentace vyvíjet.
Zacloumal ale taky prozatímní Clintonové jistotou: bezpodmínečnou podporou afroamerických voličů. Sanders získal třicet procent afroamerických hlasů, což je zatím jeho nejlepší výsledek. Ne nadarmo ale zvítězil v Michiganu, prvním opravdu velkém průmyslovém státě, v němž se hlasovalo, jehož hlavním městem je už léta upadající Detroit. Zdálo se, že Sandersovy naděje na úspěch v tomto státě pohasly, když na něj Clintonová v demokratické debatě ve Flintu vytáhla, že v roce 2009 po vypuknutí globální ekonomické krize hlasoval proti vládnímu záchranném plánu. Ten totiž napumpoval ohromné finance nejen do bankovního sektoru (Sandersem nenáviděného Wall Streetu), ale také do skomírajícího automobilového průmyslu, na němž byl detroitský blahobyt odjakživa postaven. Ukazuje se nicméně, že odpor Sanderse proti obřímu bailout bank a nepřímo i proti záchraně General Motors a spol. pro modré límečky z Michiganu nepředstavuje takový problém jako ekonomický a politický establishment, který v současných volbách reprezentuje právě Clintonová.
Fakt, že zcela propadla mezi „dělníky“, může být varovným signálem Demokratické straně pro její případný prezidentský souboj s Donaldem Trumpem, který v Michiganu získal výrazných 37 procent hlasů. Už v úterý totiž následují demokratické primárky ve dvou dalších velkých průmyslových státech: Ohio a Illinois. Pokud bude tento trend pokračovat, má se demokratický establishment čeho obávat.
Stejně tak se v úterý v Michiganu prokázalo to, co Sanders tvrdí už nějakou chvíli: že vyhrává, když k volbám dorazí nadprůměrný počet voličů. Tentokrát k urnám přišlo 2,4 milionu lidí, čímž byl překonán dosavadní rekord z roku 1972 (1,9 milionů). Některé volební okrsky se dokonce potýkaly s nedostatkem volebních lístků, a tak voliči někde museli čekat v dlouhých řadách, než na místo dorazily nové.
Budoucí scénáře politiky Západu
Současné americké prezidentské primárky kopírují obecnější problémy politiky v tzv. západním světě. Více či méně populističtí kandidáti Donald Trump a Bernie Sanders získávají přízeň voličů napříč americkou společností. Mají totiž pocit, že rozhodnutí na nejvyšší, federální politické úrovni nebere jejich názory a problémy v potaz. Trump a Sanders představují dvě cesty, jimiž se může budoucnost západního světa v důsledku krize reprezentace vyvíjet.
Donald Trump, který zatím republikánské primárky suverénně ovládá, využívá rozhořčení výrazné části amerického elektorátu k tomu, aby jeho hněv zaměřoval na vnější nepřátele (imigranty, muslimy, Hispánce) a zároveň také na liberální společenské elity a – ačkoliv to z úst miliardáře Trumpova typu může znít absurdně – největší americké korporace. Sanders naopak volá po větší redistribuci bohatství, tvrdě kritizuje elity amerického bankovnictví a alespoň rétoricky přijímá ústřední motto hnutí Occupy Wall Street „Jsme 99 procent“, které naráželo na astronomický růst ekonomické nerovnosti v zemi za posledních několik desítek let.
Symptomatické jsou i reakce amerického tisku. Trumpa se všechny zavedené liberální mediální platformy snaží vykreslit jako novodobého Hitlera a fašistu, přestože mezi jeho postoji a tím, co zastávali někteří republikánští prezidenti minulosti, například George W. Bush, Ronald Reagan nebo Richard Nixon, není takřka žádný rozdíl. Pointou ovšem je, že tradiční síly formující veřejné mínění (média, kulturní, politické a společenské elity) svou kampaní nezmohly takřka nic. Podpora Trumpa je neměnná a má spíš stoupající tendenci. Objevují se i posměšné, i když v jádru nesmírně přesné komentáře, že jedinou republikánskou šancí na zastavení Trumpa je kandidatura Clintonové. Trumpovi protivníci z řad republikánů jsou opravdu zoufalí, ale tato průpovídka nám také osvětlí, proč významná část demokratických voličů odmítá podporovat Clintonovou. Její politický program v podstatě kopíruje neoliberální logiku a odmítá kroky, které by vedly ke spravedlivějšímu rozdělení bohatství Spojených států. Levicového je toho v jejím programu velmi málo – zůstává snad jen apel na kulturní, postmateriální hodnoty (antirasismus, práva LGBT, feminismus), a to ještě ve formách, které dnes můžeme označovat za konzervativní.
Clintonová: oslava stávajících poměrů
Většina amerických liberálních médií stojí za Clintonovou a snaží se Sandersovy úspěchy bagatelizovat. Deník The Washington Post například 6. února během šestnácti hodin publikoval na jeho adresu šestnáct negativních článků. Minulý týden přišlo na přestřes i 36 let staré demokratické klání, v němž progresivní kandidát Ted Kennedy dlouho soupeřil s tehdejším prezidentem Jimmym Carterem. Podle mnohých komentátorů tehdy Ted Kennedy stranu poškodil, když dovedl svou kandidaturu až před Demokratický konvent, přestože v primárkách neustále tahal za kratší konec, a svou tvrdou kritikou Cartera tak umožnil vítězství republikánského kandidáta Ronalda Reagana. Tímto způsobem novináři vytvářejí nejen tlak na Sanderse, aby myslel na vyšší dobro Demokratické strany a z primárek odstoupil, ale připravují i alibi pro případ, kdyby Hillary Clintonová v hypotetickém klání s Trumpem neuspěla.
Clintonová voličům v podstatě říká: pokud mě zvolíte, věci budou dál tak, jak jsou. Je otázkou, jestli jde o ideální strategii v momentě, kdy její dva největší rivalové (Trump a Sanders) hlasitě volají po změně. Komentátoři upozorňují, že i po svém případném zvolení nebude mít Sanders dostatek politické moci, aby svůj politický program prosadil, a vyzdvihují Clintonové politickou praxi a schopnost nalézat kompromisy mezi znesvářenými stranami. Hrát si však nyní na pragmatiky a reálpolitiky je ošemetná věc. Clintonovou jsou dnes ochotní volit především lidé, kteří jsou spokojení s Obamovým vládnutím a kterým by nevadilo, kdyby příští prezident/ka šla – především v ekonomických otázkách – ještě více doprava. Takových voličů ale dnes ve Spojených státech rozhodně není většina.
Sandersovo těsné vítězství v Michiganu je v současné situaci hlavně symbolické. Clintonová má stále o 215 delegátů víc (768 proti 553) a také se předpokládá, že má podporu naprosté většiny tzv. superdelegátů (členů Demokratické strany, kteří mohou v Demokratickém konventu volit pro jakéhokoli kandidáta). Pokud by se ale Sandersovi podařilo toto velké manko smazat, pravděpodobně by se superdelegáti přiklonili na jeho stranu, aby zbytečně nevytvářeli pnutí uvnitř strany.
Sanders otevírá pole politického jazyka doleva, přestože z evropské perspektivy se může jevit jako klasický centrista bez špetky revolučního potenciálu. Jeho případné vítězství by ale i tak pro americkou politickou scénu znamenalo velké přeskupení sil. Pro výrazně pravicovou americkou společnost jsou Sandersovy postoje skutečně svého druhu revolucí. Těžko předpokládat, jak budou americké primárky pokračovat. Uvidíme, zda se naplní Sandersova slova pronesená po vítězství v Michiganu: „Věříme, že oblasti, v nichž máme nejvyšší podporu, teprve přicházejí.“
Autor je redaktor A2larmu.