V New Yorku usazená kuvajtská umělkyně Fatima Al Qadiri se na hudební mapu výrazně zapsala dva roky starým albem Asiatisch. Od té doby se její tvorba nezastavila – znají ji příznivci amerických módních značek, návštěvníci galerií i hudební posluchači. Al Qadiri začínala jako hudební publicistka s výrazným zájmem o lokální hudební scény a občanský aktivismus, což ji neopustilo ani v její producentské dráze.
Ačkoli se Fatima Al Qadiri věnuje hudební tvorbě už od počátku desetiletí, do producentské špičky pronikla až díky Asiatisch. Šlo o desku, která se stejně jako předchozí kratší nahrávky točila okolo jednoho ústředního tématu. Zatímco předtím se jednalo o reinterpretace muslimských sakrálních skladeb, kreslené televizní seriály nebo zvuky z videoher, debut vznikl z fascinace Asií a její přítomností v západní hudbě a kultuře. Al Qadiri se na nahrávce vydala zkoumat Čínu – zemi, v níž nikdy předtím nebyla a kterou zná jen zprostředkovaně.
Právo na politický protest je podle Fatimy A Qadiri v současné Americe v ohrožení. Brute je jejím sedmatřicet minut trvajícím protestním albem.
Asiatisch ji ukazuje optikou jídelních lístků z rychlých občerstvení, televizních relací a internetu. Potkávají se tu naše sny a představy, ale také obavy z obří země, o níž vlastně příliš nevíme, natož abychom jí mohli porozumět. Jde tu tak spíše o zkoumání našich vlastních očekávání a předsudků než o snahu o zachycení čínské současnosti. Vše akcentuje chladný a odtažitý zvuk, který si půjčuje stejně tak z databanky muzaku a new age, jako z ostrovních grimeových instrumentálek (hudební publicisté razili pojem sinogrime).
Arabský futurismus
Pro Al Qadiri ovšem práce po vydání debutu ani v náznaku neustala. Její hudbu k propagaci svých kolekcí používá módní kolos Telfar, společně s DJkou Venus X stála rovněž za hudbou k přehlídce další ze známých módních značek Hood by Air. Jako členka kolektivu GCC, který si hraje s představou arabského futurismu (respektive futurismu zemí Perského zálivu), zase vystavovala v Berlíně či v newyorském Muzeu moderního umění.
Kuvajt a další státy Perského zálivu dennodenně uzavírají výnosné obchody. Peníze z nich ovšem vidí jen úzká skupina lidí. Na budování znaků tohoto bohatství – nákladných mrakodrapů a sportovišť – pracují miliony migrujících dělníků, na jejichž špatné pracovní a životní podmínky upozorňují Amnesty International i západní média. GCC zajímá hlavně veřejná prezentace a dokumentace úspěchů těchto zemí. Členové kolektivu pracují s fotografiemi z kancelářských prostor, sledují materiály z uzavírání obchodních dohod nebo veřejných ceremoniálů. Ty se stávají základem pro jejich videa, instalace, fotografie či sochy. GCC ve výsledku zkoumají způsoby, jimiž země regionu vytváří a se světem sdílejí vlastní identitu. Konkrétně pro Al Qadiri pak jako by v souvislosti s deskou Asiatisch šlo o opačný pól té samé věci: zatímco na debutu zkoumala své představy o identitě „neznámé“ země, ve vizuálním umění ji zajímá především obraz, který o sobě vytváří prostředí, jež moc dobře zná.
K formátu alba se Al Qadiri vrátila v roce 2015, přestože právě volbu formátu kritika desce Future Brown vyčetla. Ve stejnojmenném projektu se vedle Al Qadiri sešla dvojice Nguzunguzu a J-Cush, jinak vedoucí oceňovaného vydavatelství Lil City Trax, a poté více než desítka hostujících vokalistů a vokalistek. Rafinovaná producentská hra, která si bere tu z grimeu nebo dancehallu, tu z reggaetonu a hip hopu, se kloubí s rozličnými hlasovými styly. Na desce se objevují chicagské rapperky Shawnna nebo Tink, skladbu zde má mladé duo Sicko Mobb, taktéž z Chi-raqu, prostor dostávají i zpěvačky Kelela a Maluca.
Nahrávka Future Brown ale zůstala na půli cesty – proklamovaný futurismus, o němž se v souvislosti s deskou často mluvilo, jako by ani tolik nespočíval v samotném materiálu, ale ve věcech mimo něj. Kolektivu nešlo upřít producentskou zručnost nebo znalosti, inovativní umělci ale v polovině desetiletí pracují už jinými způsoby. Arca nebo Lotic skládají plochy bez rytmu, pravidelného tvaru a linearity. Angel-ho či Rabit provádí brutální dekonstrukci, ostrovní grimeoví producenti posouvají naše představy o instrumentální hudbě. Tvůrci jako Elysia Crampton, Moro a Javier Estrada zase pracují s lokální identitou a pozůstatky v minulosti potlačených kultur. K něčemu podobně nosnému a závažnému se čtveřice neblíží. Mluvit o budoucnosti klubové hudby by zde bylo unáhlené.
Future Brown na desce vítají desítku hostů, v jejich skladbách zní několik světových jazyků a vychází se z různých hudebních tradic – to, co by ale mělo vyústit ve zvukovou pestrost, přichází jen zřídka. Může tím být použití tresilla ve skladbě Vernáculo, které místo dvou úderů v rytmu předvádí tři, nebo setmělý podklad pro Kelelu. To je ale ve výsledku poměrně málo. Future Brown jsou genderově vyváženou formací, která pochází z různých částí světa, upozorňuje na důležité problémy. Jejich debut přivádí pozornost k řekněme méně zmiňovaným žánrům světové hudby. Energii, která v nich vězí, je ale příhodnější prozkoumávat přímo od daných umělců, a ne zprostředkovaně a v podání, které jako by mělo od počátku zatáhnutou ruční brzdu.
Právo na protest v ohrožení
Fatima Al Qadiri nyní přichází z další studiovou novinkou Brute (2016) a zpracovává téma, které současnou hudební scénou rezonuje jako patrně žádné jiné. Zatímco rapper Killer Mike upozorňuje na policejní násilí a nerovnost ve společnosti ve svém projektu Run the Jewels a i díky televizním rozhovorům se stal nejvýraznějším hlasem bojujícím proti stávajícímu systému, Al Qadiri se na desce omezuje na ledové grimeové podklady, vrčící basy a zvukové kanóny LRAD. Právo na politický protest je podle umělkyně v současné Americe v ohrožení – Brute je jejím sedmatřicet minut trvajícím protestním albem.
Ke skládání materiálu prý Al Qadiri přimělo sledování protestů ve Fergusonu a Baltimoru. Americké policejní síly během nich použily kromě svého tradičního arsenálu, který by své opodstatnění lépe našel v ozbrojeném válečném konfliktu, i zvukové přístroje LRAD. Ty mají svým dvoukilometrovým dosahem policii usnadnit komunikaci a – jak uvádí stránky výrobce – „kontrolovat možné nebezpečné chování“. Jak s přístrojem, který na kratší vzdálenosti způsobuje bolesti hlavy a může zavinit i trvalou ztrátu sluchu, zachází samotní policisté, přitom není příliš regulováno. Sbory tzv. zvukové kanóny používají k ukončení demonstrací a našly v nich efektivní represivní pomůcku.
Zvuky těchto kanónů jsou použity hned v úvodu alba. Policejní zástupce zde shromážděným oznámí, že jejich demonstraci nadále nepovažuje za poklidnou, načež se spustí vysoké frekvence zvukových zbraní. Kde se ale nachází hranice, za kterou protest přestává být poklidný a stává se hrozbou? Hlavní východisko pro Brute – potírání práva na veřejný protest – se na albu ukazuje nejjasněji právě zde. Díky obrněným transportérům, slznému plynu a zvukovým zbraním dochází k potlačování jednoho ze základních prvků demokracie.
Al Qadiri se v dalších skladbách příliš nevzdaluje od představy, kterou si o jejím zvuku mohli posluchači udělat z její dosavadní tvorby. Ozvěny producentů jako Visionist tu jsou zřetelné a Brute se na žádném místě nepouští daleko z již prozkoumaného teritoria – dohromady působí jako ucelené, sevřené album a žádná ze skladeb příliš nevystupuje. Jde o dílo, které není důležité ani tak svým zvukem, jako spíše tím, co nám chce sdělit.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.