Feminismus se znovu stává mainstreamovým tématem. Zdá se, že v médiích i politice má značné slovo, a že tedy feministické problémy jsou snad už vyřešené, otázky zodpovězené. V lepším případě zaslechneme, že je třeba ještě něco málo udělat, ale pak už budeme skutečně žít v době postfeministické. Mediální feminismus má ovšem omezenou rétoriku: zabývá se jistým typem ženy, který je často oproti jiným minoritám značně privilegovaný, a tudíž přehlíží komplexitu patriarchálního systému.
Pokud chceme současnou situaci feministicky změnit, pak nechceme pouze posunout menšinu žen na místo mužů, chceme zpochybnit způsob, jakým se o lidských tělech a jejich ab/normalitě mluví.
Inkluzivní, intersekcionální feminismus – tedy takový, který nehledí pouze na gender, ale celý systém útlaku, zahrnující mimo jiné rasu, věk, třídu, zdraví – nám připomíná, že nestačí jen přesunout cis (nikoli trans), bílé, bohaté ženy do kategorie „normálních“ těl. Upozorňovat esencialistickým způsobem na to, že „polovina populace“ je systematicky umlčována ve veřejném prostoru, není dostatečným řešením. Síť umlčování a útlaku je komplikovanější a málokdy je situace stejná pro větší množství jedinců. Pokud chceme současnou situaci feministicky změnit, pak nechceme pouze posunout menšinu žen na místo mužů, chceme zpochybnit způsob, jakým se o lidských tělech a jejich ab/normalitě mluví. Tento potřebný posun je dobře uchopitelný na tématu prostoru a pohybu v něm.
Proti křehkosti a slabosti
Mainstreamový diskurs o feminismu prostor do jisté míry rozebírá. Mluví se o tom, že již samotná výchova žen a socializace k jejich stereotypní, femininní roli směřuje k budování systematického strachu z veřejného prostoru, jako místa pro ženu potenciálně nebezpečného. Žena je poučována, kdy a kam smí a nesmí chodit, jak smí a nesmí být oblečená, jak se má v daném prostoru chovat, či naopak nechovat. Ve veřejném prostoru je, dle obecné představy, žena v neustálém nebezpečí, což musí brát při každém pohybu v tomto prostoru v potaz. Oproti tomu je sféra domova vykreslována jako místo bezpečí. To se odráží mimo jiné v povědomí veřejnosti o sexuálním násilí páchaném na ženách. Oběť je často obviňována z toho, že si za napadení může svým vlastním riskantním pohybem – je, kde nemá být, v dobu, kdy už má být dávno v bezpečí domova, a často ještě nevhodně oblečená. Přestože statistiky mluví jinak, konzervativní představa o znásilnění ve společnosti stále převažuje – doma žena být znásilněna nemůže.
Ženské tělo, které je ztotožňováno s křehkostí a slabostí, se tak stává tělem v ohrožení a je vlastně pro ženu samotnou problematizováno. V rámci zachování své „bezpečnosti“ je žena nabádána, aby se prezentovala a pohybovala omezeným způsobem. Proč chodí venku bez doprovodu? Bez pepřáku? Je moc odhalená? Má boty, v kterých může stěží chodit, natož utíkat? Tak se přece ohrožený člověk nechová – vina je tedy na ní. Ženské tělo, které je ztotožňováno s křehkostí a slabostí, je tělem, které je neustále v ohrožení, a je tak paradoxně pro ženu překážkou v bezpečném pohybu. Veřejný prostor se stává nástrojem regulace ženského těla, jeho funkcí, jeho pohybu.
Pro sociální a kulturní změnu
Toto pojetí omezování pohybu ženy v prostoru zůstává nedostatečným pro znatelnější sociální či kulturní změnu. Pohyb v prostoru není problémem jen pro ženy, které nejsou součástí žádné další minority. Různá omezení se kříží – většina z nás se pohybuje v prostoru velmi různými a odlišnými způsoby. Těhotný člověk bude zaplňovat a používat prostor jinak než senior s kloubními problémy, jinak než člověk na vozíku, jinak než osoba s Alzheimerovou chorobou, a jak začíná být stále více znovu zřejmé, jinak než člověk jiné barvy pleti než bílé.
K pochopení toho, jak je prostor normalizovaný a „použitelný“ jen pro omezený typ těl, musíme položit otázky, které přesahují nebezpečnost veřejného prostoru pro unifikovaně pojatou Ženu.
Proč se musí některá těla pohybovat v prostoru ve strachu?
Nejde jen o ženy, které nespadají do dalších minoritních skupin, ale také o seniory, osoby tmavší barvy pleti, trans*osoby, jedince s určitými duševními poruchami, sexuální pracovnice. U některých skupin jde o rozšíření problému s misogynií – trans*ženy a sexuální pracovnice, jakožto dehumanizované ženy, se mají více bát možného znásilnění, dále zesíleného větším nebezpečím únosu či vraždy. Oproti tomu ale vystávají i jiné problémy, které nejsou specifické pro naše homogenní pojetí žen v mainstreamovém diskursu: nezabýváme se strachem nebílých (nejen) žen z konfliktu s rasistickými spoluobčany či policií, strachem zahalených muslimek z možnosti xenofobního útoku. Velmi málo pozornosti věnujeme tomu, že rychle se měnící současný svět může být matoucí a děsivý pro naše starší generace. Nejvíce ignorujeme ty, jejichž strach z pohybu ve veřejném prostoru by mohl feministické debaty posunout daleko za současný diskurs – jde o pohyb těch, kteří trpí nemocemi jako je Alzheimerova choroba, paranoia, panická porucha.
Naše tázání musí jít ještě dál: Jak můžeme navrhnout veřejný prostor tak, aby byl přístupný pro všechna těla?
Otázka se na jedné straně nevyhnutelně týká toho, aby byl veřejný prostor fyzicky přístupný: pro lidi s tělesným postižením, pro těhotné, pro děti, pro slepé, hluché, němé. Dále ale zasahuje i jiný typ přístupnosti, řekněme kulturně-psychologický. Problém přístupnosti prostoru se týká i toho, aby se v něm mohli pohybovat ti, kteří byli naučeni, že se takového prostoru mají bát, že se o vstup do něj nesmí pokoušet. Mluvme o ženách a strachu ze vstupu do maskulinních prostředí, jakými jsou například technické univerzitní obory, strachu trans*lidí z výběru veřejné toalety, z pohybu queer párů mimo vlastní domov. Nemluvě o tom, že pro mnohé je právě i značná fyzická nepřístupnost spojená s hluboce zakořeněným přesvědčením o „nemístnosti“ vlastního těla v daném prostoru.
Prostor by měl patřit všem
Ovšem někteří se musí bát i doma. Strach z domova je něco, co se otevírá, už když mluvíme o znásilnění. Většina sexuálního napadení se odehrává za zavřenými dveřmi, v „bezpečí“ domova. Mýtus bezpečného domova je s pohledem na intersekcionální feminismus rychle zahnán. Je místem, ve kterém můžou být minority napadány a omezovány hůře dokazatelným a často o to brutálnějším způsobem.
Co tedy můžeme udělat, abychom se nemuseli bát žít ve vlastním domě?
Co ti, kteří jsou odkázáni na to, aby se veškerý jejich pohyb odehrával ve veřejném prostoru, protože domov nemají?
Proč někteří z nás můžou překračovat hranice i za pouhou zábavou, ale jiní se přes ně nemohou dostat ani tehdy, když utíkají před terorem? Jaké tělo musíme mít, abychom se mohli zachránit?
Co těla, kterým možnost ve veřejném prostoru odebíráme? Proč potřebujeme k definici vlastní svobody určitá těla zavírat?
Tyto otázky se mohou zdát populárnímu feminismu nevhodné, mohou se jevit jako debaty, které odvádějí od problémů, které jsou „ženské“, a tedy by měly být primárním zaměřením feminismu. Je ovšem důležité pamatovat, že strach ženy tmavší barvy pleti z toho, že bude vnímána ve veřejném prostoru jako silná, nepředvídatelná a nebezpečná (a bude tak oprávněno její napadení), je stejně feministický problém, jako „křehké tělo“ bílých žen.
Když řešíme pohyb v prostoru jako feministické téma, nechceme jen přibrat cis bílé ženy do kategorie „normálních těl“, těl, na která si člověk vzpomene, když o prostoru a pohybu uvažuje. Přijímání výjimek do privilegované skupiny nestačí – to nijak zásadně možnosti pohybu v prostoru nemění. Je třeba začít zvyšovat diverzitu způsobů, kterými bezpečně můžeme prostor prostoupit. Nakonec chceme, aby prostor patřil všem.
Každé ze zvýše zmíněných témat je feministické téma. #FeminismusŽije, protože stále existují problémy, které jsou bez něj nepřekonatelné.