1.
Johnovi je třicet pět let. Uprchl z Nigérie před Boko Haram. Prodává DVD na hlavním náměstí aténské čtvrti Exarchia, která je známá svým napojením na anarchisty. Má Star Wars i nejnovější bondovku. Živnost mu jakžtakž vynáší, ale říká, že je rád aspoň za nějakou práci. Alomovi je okolo padesáti. Utekl z Bangladéše kvůli chudobě. Prodává zapalovače a vonné tyčinky. Nevím, odkud ani před čím uprchl Ahmen, protože nemluví anglicky. Je mu přes čtyřicet a na tvářích má podivné jizvy, které vypadají, jako by ho někdo pořezal nožem a rány se nikdy úplně nezahojily. Prodává ponožky. Většinu peněz, které vydělají, dostane velkoobchodník. Nevím, jak se jmenuje ani odkud pochází. Pravděpodobně z Řecka. Prodává jim tyto produkty, které skupuje ve velkém z Číny. Pravděpodobně se nikdy nedozvíme jména dělníků, kteří je balí do plastových balíčků. Vasil je jedenáctiletý romský chlapec. Se svým bratrem se toulá čtvrtí a sbírá odpadky, které vyhodili turisti a místní: jídlo, oblečení, vše, o čem si ostatní lidé myslí, že není potřebné. „Jde zde o důstojnost naši i imigrantů. Proč Evropa nedělá nic, aby nám pomohla?“ ptá se Thassos, učitel po čtyřicítce, zatímco spolu kouříme na schodech v malé aténské uličce. Nevím, co mám odpovědět. Kouříme a užíváme si, že tento rok poprvé hřeje slunce.
„Varufakis? Kdo k čertu je Varufakis, ta zpropadená televizní hvězda? Spolu s Tsiprasem tady nedokázali spravit vůbec nic, tak Řecko opustil a teď se poflakuje po Evropě a hraje si na zachránce.“
2.
Janis je dva metry vysoký, má bradku černou jako uhel a vypadá, jako kdyby přišel přímo z německé skládky. Jeho otec je Řek, jeho matka Němka. On sám je produktem letního románku. Má rodinné jméno své matky a jeho přátelé v Německu mu spíše než Janis říkají Johann. V Berlíně žil v Neuköllnu, hipsterské čtvrti. Je v Řecku tři měsíce. Chce se především naučit jazyk svého otce. Julie je tady kolem jediná, která dokáže správně vyslovit mé jméno. Je to proto, že její dědeček se jmenuje Boleslaw. On a jeho dvojče Bronislaw byli polskými horníky fárajícími poblíž Lille. I když je Julie z Paříže, žije zde již více než rok a půl. Vydělává si učením francouzštiny a pobíráním sociálních dávek pro nezaměstnané z Francie. Spolupracuje s jednou z několika skupin působících v aténských squatech i s feministickou organizací. Věří, že v zemích s machistickou kulturou jako Řecko jsou feministické skupiny potřeba. Nikolas je ze Švédska. Žije zde už pět let. Má přítelkyni z Atén, ale řecky neumí. Věří, že to je kvůli tomu, že hodně cestuje. Pracuje jako manažer a technický pomocník různých kapel, především amerických, asi proto má americký přízvuk. Potkáváme se náhodou okolo půlnoci u stolu v hospodě na náměstí Exarchia. Výčepní nás vyhazuje ven, protože už zavírá. Když slyší, že jsem z Polska, vyjadřuje mi solidaritu tím, že se popadá za hlavu a komicky gestikuluje: „Ach, vaše vláda, vaše vláda, ach, je mi to líto, moc líto.“ Poplácá mě po zádech, což je opravdu humorné. Přesto nás ale vyhodí a my skončíme v „Micru“.
3.
„Varufakis? Kdo k čertu je Varufakis, ta zpropadená televizní hvězda? Spolu s Tsiprasem tady nedokázali spravit vůbec nic, tak Řecko opustil a teď se poflakuje po Evropě a hraje si na zachránce,“ prohlašuje Chara, žena okolo čtyřicítky s piercingem v nose, která pracuje jako barmanka v komunistické hospodě. „Bývala jsem anarchistka, ale teď mám děti, tak musím vydělávat. Jeden nemůže do smrti squatovat: ženy se zde prodávají pro jídlo. Jen se podívejte kolem, kolik lidí hledá jídlo na skládkách.“ Její tiráda nekončí, ani když přijede Musa. Je mu přes třicet, je z Dakaru, nosí padělek slunečních brýlí Ray Ban a žije v Řecku sedm let. Jeho jméno se v zásadě překládá jako Mojžíš, což znamená „z vody zachráněný“ – velmi výstižné, zvážíme-li, jakým způsobem se dostal do Evropy. Prodává africká vozidla. „Paříž-Dakar, Paříž-Dakar“, opakuje, když mi ukazuje model motorky vyrobené ze dřeva a bambusu, která je na prodej za patnáct euro. Má kožené pásky s lemováním a malý djembe bubínek zavěšený na zádech. Říká mi, abych otevřel dřevěnou krabičku, kterou vyndal z kapsy. V ní je další krabička. A další a další. Otevíráme, než se dostaneme ke čtvrté krabičce. Smějeme se a vše je fajn, ale červenou ručně vyřezávanou figurku slona za dvě eura jsem si stejně nekoupil. Moc toho komunistům neprodá. „Bohatí pijí na druhé straně náměstí, běž tam,“ poradí mu barmanka. „Oni tvé věci koupí, my jsme chudí, tak jako ty,“ uzavírá Chara zahořkle debatu. Ironií je, že její jméno v řečtině znamená „štěstí“. „Jste milý,“ usměje se na mě Musa a odejde se svým zbožím na druhou stranu ulice. V pozadí lze zřetelně slyšet Richest Man in Babylon od Thievery Corporation.
4.
Key potkávám v letadle. Je jí dvacet osm, má na šedo obarvené vlasy, světle žlutý svetr a je velmi krásná. „Dělám kouzla,“ odpoví, když se zeptám, co dělá v Aténách. Je grafická designérka a navrhuje speciální efekty pro hry, filmy a reklamy. Před šesti měsíci přišla do řeckého hlavního města z vietnamského Ho Či Minu přes Singapur a Londýn. Ale domov Perikla a Feidia se jí moc nezamlouvá. „Vše je hlasité a chaotické. Lidé přecházejí na červenou a muži jsou šovinističtí. Není to země pro mě.“ Čtvrť Halandri, kam si jdeme ukořistit pivo, je svět sám pro sebe, obydlený bezdomovci i migranty. Všichni zde vypadají šťastní a bohatí. Zaznamenávám zde Tally Weijl, Häagen-Dazs, mnoho obchodních řetězců, malebný kostelík a romské ženy ve vzorkovaných šálách prodávající květiny. Ostrov bohatství v moři zmatku a bídy plný zbrusu nových kol a krásných lidí: Skvělý nový svět. Mrzne tu, i když je únor. Key se vrátila do Atén z Varšavy, aby zde uzavřela své pracovní záležitosti. Za tři měsíce začne pracovat pro polskou společnost. Je plná optimismu. „Nikdo si tam o mně nebude myslet, že jsem běhna, když používám Tinder. Ne jako tady v Řecku,“ sděluje mi nadšeně a já poněkud váhavě přikývnu na znamení souhlasu.
5.
Farmáři už několik dní protestují na Náměstí Syntagma. Nová vláda, která se řídí pravidly Trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), navýšila pojištění a příspěvky na penzi o tři sta procent. „Má teta vlastní sedm hektarů a zahradu. Jak by mohla sehnat peníze, aby to dokázala zaplatit?“ ptá se Charista, milá dívka s kudrnatými vlasy, která mi dává cigaretový papírek. Michalis, herec okolo padesátky, mi říká, že má velmi rád Polsko. „Pracoval jsem tam v Grotowského Institutu. Je Ludwik Flaszen pořád naživu?“ Když odpovím „ano“, Michalis má radost. „Ten chlapík se mi líbí a na Polsko mám jen dobré vzpomínky.“ Od té doby, co začala krize, se musel přeorientovat na obchod s olivami. „Už nejsem herec. Nejsem nikdo,“ říká mi smutně. „Nejsem nacionalista, ale chci, abychom se vrátili k drachmě – jestli si necháme euro, potopí nás to,“ říká. „Můj kamarád, rybář z Kréty, mi od začátku vtloukal do hlavy – pamatuj, že Tsipras není Ježíš Kristus. Uvidíš, že to bude stejné, jako bylo. Nechtěl jsem mu věřit, tak jsem volil SYRIZU. Teď vidím, že měl pravdu.“ Drobný stařík, asi metr a půl vysoký a osmdesát let starý, prochází mezi stoly a snaží se vybrat peníze na jídlo. Pomalu se belhá o holi a nejistě se ptá řecky a anglicky: „Můžete mi pomoci a přispět mi jedno euro?“ Má mastné šedivé vlasy a vypadá jako suchý, vrásčitý muffin. Zatímco se šourá ven z hospody, vidím na zadní straně jeho čepice fajfku Nike a heslo „Just do it“. Venku turisté pijí frappé. Je 18 °C a lze již cítit teplé paprsky jarního slunce.
6.
Dům, kde bydlím, je nedaleko stanice Attiki. Můžete tam potkat drogové dealery. Nerespektují zásadní pravidlo svého povolání – nepožívej to, co prodáváš. Jsou pod vlivem a veselí, ale neřekl bych, že to vzbuzuje jakýkoli soucit. Janis je starý podobně jako já a těžce jede v piku. Sotva se drží na nohou, plouží se a neustále popotahuje. Když kráčí dolů do podchodu, modlím se, aby nespadnul, protože budu pravděpodobně jediný, kdo mu bude pomáhat. Má napůl zavřené oči, pletou se mu nohy, ale nějakým způsobem se mu podaří dostat se na nástupiště. „Pohádal jsem se s rodiči, jo, jo, já žiju tady,“ ukáže nejasně kamsi do vzduchu, a zatímco supí, posadí se vedle mě. „Máš rád techno?“ ptá se. Nevím, jestli se ptá mě nebo někoho jiného, protože oči má pořád napůl zavřené. „Ujíždím na psytrance. Co se líbí tobě?“ ptá se. Když zamumlám „jazz“, jen abych něco řekl, zeptá se znovu: „Techno?“ „Techno,“ odpoví si a přikývne. Zdá se, jako by podřimoval, ale pak začne přerušovaně vyprávět, že jde na party, a ptá se, jestli bude koncert zadarmo. Je překvapený, že jdu sám na pivo. „Můžu jít s tebou?“ ptá se. Zdvořile odmítnu. Když mu balím cigaretu, zaregistruju, že má na zápěstí tetování: dva čínské znaky a klasickou zastaralou bombu, která právě vybuchla.
7.
Sadžarovi je okolo pětatřiceti. Je z Lahore a má dvě děti. Na mobilu mi ukazuje jejich fotky: je to syn a dcera. Měsíc a půl se svými kolegy Aterem, který je majitelem obchodu, účetním Ikbalem a řemeslníkem Halidem přespávají pod olivovníky na náměstí Omonia. Zaplatili každý dva a půl tisíce dolarů, aby mohli být propašováni do Řecka. Nejdřív přešli pěšky přes hory mezi Pákistánem a Irákem, o tři dny později překročili hranice Turecka. Museli se především vypořádat s krutým podnebím, protože nejvyšší hory v této oblasti dosahují až pět tisíc metrů a v prosinci jsou celé pokryté tlustou vrstvou sněhu. Nedaleko odtud se nachází biblická hora Ararat, kde podle tradice přistála Noemova archa. V Turecku strávili dvacet dní, než dostali příležitost vycestovat do Řecka. Pašeráci je přivedli na pláž a ukázali jim světlo na horizontu: „To je vaše vysněná země, Evropská unie. Pobřeží ostrovu Lesbos je třicet kilometrů daleko.“ „Ty budeš kapitán,“ řekl jeden z nich postaršímu Syřanovi, předal mu kontrolu nad starou bárkou a zmizel do tmy. Na gumové lodi jich bylo šedesát. Během cesty používali na vylévání vody z lodi mísy a modlili se, aby se plavidlo nepotopilo. To se však u pobřeží Lesbu stalo. Mnoho z nich se bohužel utopilo a jejich těla byla na pláži sesbírána organizací Oz Katerji a dobrovolníky z Help Refugees.
Sadžar vedl obchod v Lahore, ale po svržení vojenské junty v Pákistánu nastala krutá ekonomická krize; tak krutá, že tamější lidé jen stěží přežívají. Pracoval čtrnáct hodin denně, ale protože byl jediný pracující v rodině, nevydělal dost, aby rodinu zabezpečil a uživil. Kníratý Halid vyráběl nože a meče. Dokonce strávil několik let v USA, v Brooklynu a Memphisu, ale byl vykázán. Ukazuje mi své webové stránky. Předtím než šli do Evropy, prodali vše, co mělo nějakou hodnotu.
Chtějí do Portugalska, protože tam bude práce na sklizních. „Dají nám dvacet euro za den, ale otázka je, jak se tam dostaneme. Všechny hranice jsou uzavřené,“ říká Sadžar. Mlčky sedíme a pozorujeme Afghánce, jak se snaží turistům prodat hašiš smíšený s aspirinem a kokainem. Chtěl jsem se s nimi ještě před odjezdem rozloučit, ale už byli pryč. „Pracovat pryč, daleko, daleko,“ řekl mi lámanou angličtinou jejich kamarád a ukazoval přitom rukou neurčitým směrem. Když jsem šel domů, narazil jsem na levné bistro, kde měli v půl dvanácté večer stále otevřeno. Skrze zašpiněné sklo jsem u jednoho ze stolů uviděl starého tlustého Řeka, který zpíval a v ruce žmoulal cosi, co mně, Polákovi, připomínalo růženec, ale hádám, že šlo prostě jen o jakýsi náramek.
Autor je novinář a spisovatel.
Z anglického originálu Humans of Athens publikovaného na stránkách Political Critique přeložila Veronika Flanderová.