Napsal jste knihu Čas na změnu, ve které zkoušíte své dospívající dceři vysvětlit, jak funguje ekonomika. Proč?
Abych byl upřímný, navrhl mi to vydavatel a mně to připadalo jako dobrý nápad. Pokud nejste schopen dospívajícím vysvětlit složité věci přesvědčivým způsobem, nejspíš to znamená, že jim moc nerozumíte ani vy. Takže pro mě to byl takový test, jak zjistit, jestli bych to uměl. Zkusil jsem dospělým poskytnout perspektivu dětského uvažování a vyložil jim obsáhlejší, vcelku podstatné záležitosti.
Zdá se, že v Řecku se všechno zase komplikuje. Země eurozóny nebyly spokojené s pomalým vývojem řeckých reforem a hrozí, že pozdrží dodání finanční pomoci. Jak byste své dceři vysvětlil, proč se navzdory všem krizovým summitům situace v Řecku příliš nezměnila?
To není tak složité. To svým dětem vysvětlit dokážeme a sobě ostatně taky. Pokud někdo zbankrotuje a vy předstíráte, že se tak nestalo, tak jim půjčíte peníze, aby mohli nové půjčky využít ke splácení těch starých. A když jim k tomu ještě stanovíte podmínky, které sníží jejich příjem, i osmileté dítě pochopí, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Jediná platforma, kde se o věcech rozhoduje na evropské úrovni, je Euroskupina, což je – jak mi bylo celkem jasně řečeno – neformální uskupení ministrů financí, které není ani ukotvené smluvními zákony. Právě tady potřebujeme zásadní změnu.
Řecký premiér Alexis Tsipras slíbil, že zavede reformy, které byly odsouhlaseny v rámci záchranného programu. Jaká jsou vaše očekávání v příštích měsících a letech?
Tsipras neuspěje a ví to. Já jsem rezignoval, protože jsem nechtěl podepsat program reforem, které nebude možné uskutečnit. Tsipras jasně prohlásil, že k přijetí tohoto programu byl přinucen, i když sám nevěřil tomu, že bude proveditelný. Takže teď se ocitáme v absurdní situaci, kdy mocné instituce Evropy – včetně Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky, německé a řecké vlády – předstírají, že zavádí program, o kterém vědí, že jej zavést nelze. Odmítám se těchto nesmyslů účastnit a to byl důvod mé rezignace.
S Tsiprasem jste kdysi sdíleli stejné názory. Ale po červencovém referendu o záchranném programu pro Řecko Tsipras náhle otočil a přijal požadavky věřitelů, zatímco vy jste odstoupil. Jak byste vaší dceři vysvětlil zklamání, které jste pocítil?
Pochopila by to, protože moje rezignace rozdělila dobré přátele a soudruhy. Pro mě to nebylo jednoduché rozhodnutí a pro Tsiprase jakbysmet. Nikdy není snadné přijmout prohru. Byl to opravdu smutný okamžik. Ale nelituju svého rozhodnutí, protože jsem do politiky nešel s tím, abych se stal profesionálním politikem, ale abych dělal to, co pokládám za správné. Když to nebylo možné, odešel jsem.
Jaký je nyní váš vztah s Tsiprasem?
S Alexisem jsme se nikdy nerozkmotřili, nikdy jsme se nehádali. I toho večera, kdy jsem rezignoval, se vše událo v kolegiální atmosféře. Shodli jsme se na tom, že se nedohodneme. Párkrát jsme se od té doby viděli, ale moc jsme spolu nemluvili. Co se dá dělat – nemáme si teď moc co říct, když on je zavázán k něčemu, co já považuji za nešťastné.
Jak chápete jeho rozhodnutí?
Dovedu pochopit sílu okamžiku, kdy se takto rozhodnout musel. Umím pochopit, jak je těžké být předsedou vlády v době, kdy systém vašich bank byl uzavřen Evropskou centrální bankou, která se vás snaží srazit na kolena. Umím pochopit ta muka, kdy se musíte takto rozhodnout, protože penzisté nemají přístup ke svým bankovním účtům. Takže chápu, že to bylo těžké rozhodnutí, ale nesouhlasím s ním.
Jak dlouho myslíte, že vydrží současná řecká vláda?
Na tom popravdě moc nezáleží. Za posledních pět let jsme měli tři vlády a všechny usilovaly o zavedení programu, který není možný zavést. Moji bývalí kolegové jdou zase ve stopách této nelogické logiky a zase to skončí stejně.
Když se ohlédnete na dobu, kterou jste strávil u moci, je něco, co byste teď zpětně udělal jinak?
Kdybych odpověděl, že ne, znamenalo by to, že jsem fanatický blázen a velmi nebezpečný člověk. Samozřejmě že existuje řada věcí, které bych udělal jinak. Ale základní pozice byla správná – nepodepsal bych další smlouvu o půjčce s tím, že bych za řecké občany přijímal od evropských daňových poplatníků další obrovskou sumu peněz, aniž by řecký dluh a sociální ekonomika byly dostatečně restrukturalizované a umožnily nám zase prosperovat.
Vaše kniha Čas na změnu a některé konference, kterých jste se v poslední době účastnil, začínají slogany typu „Jiná Evropa je možná“. Během vaší funkce jste nebyl schopen takovou změnu iniciovat. Proč si myslíte, že by změna mohla nastat zrovna teď?
Příležitost jsme měli. Nevyužili jsme ji správně. Ale Evropa je mnohem větší než my – než Tsipras, já nebo Řekové. A Evropa se musí změnit. Stávající instituce v Evropě a zejména v eurozóně jsou neudržitelné. Vytvořili jsme měnovou unii bez vlády, zato ale s centrální bankou, která nemá žádnou federální vládu, o kterou by se opírala. A máme tu státní vlády, které zase nemají centrální banky, které by je podpořily. To je příšerná konstrukce.
Jediná platforma, kde se o věcech rozhoduje na evropské úrovni, je Euroskupina, což je – jak mi bylo celkem jasně řečeno – neformální uskupení ministrů financí, které není ani ukotvené smluvními zákony. Právě tady potřebujeme zásadní změnu. A pokud tuhle změnu neprovedeme demokraticky a v dialogu, tak ji necháme, aby se prostě stala, a výsledkem bude děsivá změna k horšímu. Nemáme prostě žádné fórum, na němž bychom mohli o těchto věcech smysluplně diskutovat. Takže místo toho máme autoritářství a snahu zavádět pravidla, které mezitím předstihla realita. Výsledkem je deflační Evropa, která je nemocným členem světové ekonomiky, což má neblahé důsledky pro Evropany i pro svět.
Německo patrně nedosáhne vyrovnaného rozpočtu kvůli zvyšujícím se nákladům na uprchlíky. Když přihlédneme k nekompromisní pozici Německa při vyjednávání s Řeckem, jaký je váš názor na německou politiku vstřícnosti k uprchlíkům?
Jako Evropan jsem čím dál více hrdý na kancléřku Merkelovou za její zásadový postoj k otázce uprchlíků. Je to příklad, jak neoprávněná je kritika Německa coby zdroje problémů v Evropě, což je pohled převažující nejen v Řecku, ale i ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku. Jsem přesvědčený, že postoj kancléřky Merkelové může být předzvěstí dobrých věcí pro Evropu. Když na vaše dveře zaklepe někdo, kdo je hladový, stříleli na něj a je raněný, tak je vaší morální povinností – a já věřím, že to tak kancléřka Merkelová chápe – otevřít mu dveře, ať to stojí, co to stojí. Tímto postojem obnovujeme náš evropský humanismus.
V současnosti hodně cestujete za přednáškami a proslovy po celé Evropě. Zvažujete, že byste zase někdy kandidoval do úřadu?
Jen když uvidím, že zvolená funkce nabídne možnost něco opravdu změnit. Postavili jsme Evropu takovým způsobem, že ti, kteří mají dnes funkci, můžou být ve vládě, ale přitom nemají žádnou moc. Takže je potřeba vyvolat diskusi o tom, co my, Evropané, vlastně chceme dělat. A této diskuse se chci zúčastnit a oživit ji.
Z anglického originálu Varoufakis: I am Proud of Merkel, publikovaného na webu Deutsche Welle, přeložila Linda Fořtová.