Když jsem se nedávno bavil s polskými kolegy z Krytyky Polityczny o nástupu Jaroslawa Kaczyńského k vládě, utkvěla mi v paměti slova spisovatele a novináře Przemysłava Witkowského: „Už deset let liberálním elitám opakujeme, že musí slevit ze svého ekonomického dogmatismu a realizovat alespoň nějakou sociální politiku. Varujeme je, že v opačném případě bude vládnout ultrakonzervativní, autoritářská pravice a možná i fašisté. Po celých deset let ale ze svého programu neslevily ani o krok a teď se diví, co se to u nás děje.“ Vzpomněl jsem si na ně při čtení článku Erika Taberyho, který komentuje nástup nacionalistických a fašistických stran do slovenského parlamentu. Napsal v něm doslova: „Jestli nějaké slovo definuje události v našem regionu posledních let a zejména měsíců, pak je to slovo překvapení.“ O překvapení ale skutečně nemůže být řeč.
Neporozumění požadavkům nejchudších vrstev společnosti je tím, co nás do současného stavu přivedlo.
Minimálně od roku 2010, kdy v Maďarsku získala dvoutřetinovou většinu v parlamentu Orbánova strana Fidesz, můžeme tamější dění považovat za inkubátor změn, které se šíří středovýchodní Evropou jako politický mor. Tvářit se překvapeně může jen ten, kdo nedokáže nebo nechce pochopit logiku, která se za orbánizací našeho regionu skrývá. Ve stejném roce se do maďarského parlamentu dostala dokonce i nefalšovaně fašistická strana Jobbik – autoritářská, xenofobní a navíc podporovaná vlastní paramilitární organizací Maďarských gard. Už tak dost nacionálně pravicového Orbána táhne Jobbik k pravicovému extrému, protože je jedinou skutečnou silou, která jeho vládnutí ohrožuje.
Na rozdíl od maďarských liberálů ale Orbán pochopil, že jedinou cestou, jak zamezit nástupu extrémní pravice je právě apel na deklasované společenské vrstvy. Svými zásahy se snaží krotit bankovní sektor, státními intervencemi vytváří pracovní místa (často zcela nesmyslná a umělá, což nejviditelněji dokládá absurdní počet revizorů v budapešťském metru) a útočí na předchozí společenské elity, do nichž kanalizuje hněv frustrovaných. Stejnou strategii vypjatého nacionalismu a alespoň nějaké sociální politiky používá Robert Fico na Slovensku i Jaroslaw Kaczyński v Polsku. Kaczyński dokonce za svou velkou inspiraci veřejně prohlašuje knihu Kapitál pro 21. století francouzského ekonoma Thomase Pikettyho. Neptejme se, jak její argumenty zapadají do nacionalistického a konzervativního programu strany Právo a spravedlnost, ale proč je žádná progresivnější politická síla v regionu nedokáže do své politiky začlenit.
Odsouzeni k fašismu?
Za nástupem Orbána k moci hledejme také totální selhání maďarských socialistů, jejichž vláda se před rokem 2010 topila v korupčních kauzách a v politické agendě kopírovala blairovskou „třetí cestu“, která na celoevropské úrovni smazala rozdíly mezi neoliberální pravicí a sociálními demokraty. Jestliže socialisté dobrovolně pustili svůj elektorát k vodě, není divu, že se ho ujímají nacionalistické a konzervativní síly. Levná práce, nedůstojné pracovní podmínky, neplacené přesčasy, šikana zaměstnanců ze strany zaměstnavatelů a nedostatečně vymáhaná práva pracujících, odvádění zisků do daňových rájů, to je jen několik z mnoha faktorů frustrace, které i český establishment vytrvale ignoruje. Takřka totožné problémy stojí i za deziluzí z Evropské komise a převládajícího politického kurzu Evropské unie. Není na místě mluvit o překvapení ani o intelektuální zaostalosti lidu ve visegrádském regionu či o proruských silách, které svádí východoevropské občany na scestí. Pokud by neexistovaly reálné předpoklady pro její úspěch, proruská propaganda by si u nás neškrtla. Ani z historických důvodů neexistují pro její nekritické přijímání předpoklady.
S Taberym je však možné souhlasit ve dvou věcech. Vyhlašování boje proti uprchlíkům není pro vládnoucí strany zrovna strategické. Rozšiřují tím pole politické debaty o témata, která jsou tradiční doménou extremistických stran. Ty si z principu mohou dovolit mnohem radikálnější rétoriku než strany takzvaně demokratické a je těžké je na jejich vlastním hřišti porazit. Robert Fico ale o šestnáct procent svých voličů nepřišel jen kvůli uprchlíkům. Jeho strana se topí v korupčních kauzách a je zapletená do klientelistických vazeb, hlasy fašistů jsou také protestními hlasy proti zkorumpovanému Smeru. Z výsledků slovenských voleb bychom neměli vyvozovat, že „populismus není klíčem k vládě, ale spíše k otevření dveří ještě populističtějším a krajním politickým subjektům“, jak na svém Twitteru uvedl europoslanec Pavel Telička. Neporozumění požadavkům nejchudších vrstev společnosti je naopak tím, co nás do současného stavu přivedlo.
S Taberym je možné souhlasit taky v tom, že bychom měli mechanismus za maďarským, polským i slovenským scénářem konečně pochopit a podle toho taky politicky jednat. Česko má jedinečnou šanci nespadnout do stejné pasti, ještě je čas. Srovnáme-li totiž situaci ve všech čtyřech zemích V4, je ta česká stále řešitelná. Nemusíme jen se založenýma rukama čekat na katastrofu. To ale předpokládá, že nebudeme vysvětlení ignorovat a bagatelizovat, pokud nebudou zapadat do našeho dosavadního vidění světa.
Autor je redaktor A2larmu.