Když zemřel Miloslav Ransdorf, napsal kulturní redaktor Respektu Jan H. Vitvar na Twitter „Mrtvý komunista, dobrý komunista“. Netrvalo dlouho a pod tlakem znechucených reakcí hlášku smazal a omluvil se (trochu posupně a s poněkud neoprávněným bolestínstvím, ale přece). Několik dní byl za hlupáka, ale to bylo také všechno. Nikdo ho nevyhodil z jeho místa kulturního redaktora Respektu, nikdo neorganizoval bojkot liberálního týdeníku za to, že zaměstnává takového kulturního redaktora. Všichni chápali, že novinář má právo ulítnout a omluvit se.
Jen o pár měsíců později uspořádal studentský spolek Feministická společnost Univerzity Karlovy malý, ale povedený karneval s heslem „Feminismem proti fašismu“. Jinak vydařená akce měla skvrnu: jedna z účastnic přinesla na akci transparent s heslem „Mrtvej šovinista, dobrej šovinista“. Mezi řadou jiných se víceméně ztratil (sám patřím k účastníkům, kteří ten piket prostě přehlédli), ale ocitl se v médiích a několik agilních internetových válečníků začalo útočit na organizátory, univerzitu i kohokoli, kdo s Feministickou společností kdy spolupracoval. Byli úspěšní – promptně zareagoval rektorát, jehož právník poslal jménem „jeho magnificence pana rektora“ spolku feministických studentů a studentek e-mail psaný standardní výhružnou právničinou: pokud okamžitě nepřestanou používat ve svém názvu jméno univerzity, podá na ně jejich vlastní škola trestní oznámení. Rektorát nezajímalo, že se Feministická společnost od transparentu distancovala a omluvila se. Nechtěl debatovat. Prostě vydal příkaz a začal zastrašovat. Spolek tak z minuty na minutu přišel o jméno, které si předtím v rámci studentských spolků registroval (a užíval ho tedy se souhlasem univerzity).
Možnost udělat chybu
Jistě, jsou tu rozdíly. Především Vitvar vyslovil svou hlášku osobně, zatímco v případě Feministické společnosti to byl transparent, který nesla jedna z účastnic karnevalu, a celé provinění spolku spočívalo v tom, že organizátoři včas nezareagovali. Vitvar se navíc vyjádřil v souvislosti se smrtí konkrétního člověka, kdežto účastnice feministické demonstrace mluvila čistě abstraktně a patrně brala svůj piket prostě jako nadsazeně formulované odmítnutí představ o mužské nadvládě. I kdyby ale těchto rozdílů nebylo, stále platí, že by studentský spolek snad neměl být posuzován přísnějším metrem než kulturní redaktor předního týdeníku. Pokud u něj stačila omluva, proč má být spolek trestán zákazem používat svůj název? Dává se tím vzkaz ostatním studentům – radši se moc neangažujte, ještě se do něčeho zapletete a vlastní škola s vámi pak bude rozmlouvat přes právníky. To vše v situaci, kdy studentské spolky jsou pro život na vysokých školách nezastupitelné, dělají spoustu zajímavé a nikým neoceňované práce a do značné míry vdechují univerzitním chodbám život a ducha.
Rektor dal studentům a studentkám najevo, že právo udělat chybu se ultimátně snižuje, čím méně máte moci. Je právě tohle poznání, které chce univerzita svým studentům a studentkám vštípit?
Jiná věc je, že ono heslo je stupidní. Především proto, s jakou lehkostí přechází od útoku na nepřijatelnou myšlenku mužské převahy nad ženami (tedy šovinismu) k mluvení o smrti konkrétních lidí. Ano, je to žert, nadsázka, humor, ta akce byla karneval – ale smíme tímto způsobem vtipkovat o smrti cizích lidí a „přát“ si ji, byť v nadsázce? Vlastně mě to heslo nejvíc popuzuje právě tím, jak odráží vytěsnění násilné smrti, pocit, že dnes, po „konci dějin“ se už přece z politických důvodů zabíjet nebude a že o tom tedy můžeme s nadsázkou vtipkovat a všichni jsou povinni to pochopit. Odkud se bere ta jistota, že brutální násilí zase jednou nevyhřezne?
Ano, byla to chyba. Ale není celý lidský život vršením chyb, ze kterých se učíme? Starší generace měly jistě mnoho nevýhod oproti těm mladším, ale také měly štěstí, že dělaly chyby v předfacebookové a předgoogleové době. Dnes je na každou chybu mnohem lépe vidět, může bytnět a mít zcela neúměrnou a také neúměrně dlouhou ozvěnu. Pravičáci, levičáci, všichni se především vzájemně sledujeme. Komunikace skrz psané slovo a dekontextualizované obrázky maže tradiční způsoby ironické distance. Vzájemná prostupnost a virtuální technická reprodukovatelnost vytváří nové podoby dohledu, vězení, ve kterém jsme si všichni navzájem aspoň trochu bachaři. Udělals chybu? Buď si jistý, že se s tebou potáhne jako smrad.
Dobré jméno univerzity
Otázka zní, zda je rektorát vždy tak přísný a postupuje podobně tvrdě pokaždé, když je v sázce dobré jméno univerzity. Hodně se v této souvislosti připomínal případ Miss UK. Univerzita pochopila, že soutěž, v níž jsou studentky předváděny jako pouhé nositelky toho či onoho vzhledu (a navíc socializovány do celkem pochybného byznysu), tak zcela neprospívá jejímu dobrému jménu až po třech letech. Ve dvou ročnících navíc zasedal jako porotce právě rektor Tomáš Zima, tehdy ještě jako děkan 1. lékařské fakulty. Těžko se tak může zbavit podezření, že se feministkám a feministům svým rázným postupem prostě mstí za to, že protestovaly proti akci, na které se podílel.
Je tu ale ještě jeden podstatnější případ, kdy se hrálo a stále hraje o dobré jméno univerzity. Tím je kauza podivných publikací na Fakultě sociálních věd. Celý ten bizarní příběh už byl vyprávěn mnohokrát – a to je také tak to jediné, co se s ním stalo. Ze školy byl exemplárně vyhozen podivný vědec Wadim Strielkowski, publikující ostošest v podvodných časopisech (za jeho podvodné „vědecké práce“ pak škola inkasovala statisíce a možná miliony) a zneužívající pro své podivné soukromé podnikání prostory i logo univerzity. Jeho spoluautorky ovšem zůstaly ve vedoucích funkcích, tedy v pozicích, z nichž rozhodují o lidech, kteří na pochybné praktiky Strielkowského upozornili. Jednomu z nich, Václavu Štětkovi, neprodloužila jeho šéfka (a zároveň Strielkowského spoluautorka) Alice Němcová-Tejkalová smlouvu. Lze si snad představit jasnější, babišovštější příklad střetu zájmů? O tom, že jde o vědce, jehož může fakulta postrádat, svědčí jistě to, že jej pár měsíců po neprodloužení smlouvy zaměstnala univerzita v britském Loughborough. Co proti této situaci udělal rektor Zima? Patrně nic. Němcová Tejkalová zůstala nejen šéfkou institutu žurnalistiky, ale také členkou kolegia rektora.
Ukazuje se však, že Strielkowski byl bohužel jen vrcholem publikačních problémů Fakultě sociálních věd. Jak připomněli Luděk Brož a Filip Vostal v Lidových novinách 12. března 2016, zhruba polovinu z 56 cizojazyčných odborných monografií, které fakulta za roky 2010 až 2014 vykázala, tvoří knihy vydané u pochybného nakladatelství Lambert Academic Publishing. Jedná se o firmu natolik proslulou problematickými praktikami, že slovo „nakladatelství“ by se v jejím případě mělo používat jen v uvozovkách – její byznys je založen na tom, že publikuje cokoli, co přijde, recenzní řízení i práci s textem redukuje na formalitu, knihu nabízí za vysokou cenu a vytiskne ji jen, když je o ni zájem (akademici se před tímto nakladatelem vzájemně varují). Výsledkem jsou předstírané vědecké výsledky. Celkem výstižně se podobným nakladatelům (a podobně fungujícím časopisům) říká predátoři – je to náhrada podobně výstižného, ale žalovatelného slova podvodníci.
Když zadáme na stránce aktivistů proti predátorskému publikování Akademický antipredátor do vyhledávání název vydavatele „Lambert“, druh záznamu „odborná kniha“ a instituci FSV UK, dozvíme se, že za dvacet šest knih u pochybného nakladatele vyinkasovala univerzita podle odhadu aktivistů 8726 tisíc korun, 3162 tisíc má na účet univerzity ještě přijít (platba za monografie probíhá v několikaletých cyklech). Za jaké odborné monografie přišlo těch skoro dvanáct milionů? Jak zjistíme z této stránky, jednalo se o diplomové a bakalářské práce studentů, které škola aktivně povzbuzovala, aby u pochybného nakladatele publikovali. Škola tak selhala hned dvakrát – jednak tím, že vylákala z daňových poplatníků v podstatě podvodem skoro dvanáct milionů. A jednak tím, že do tohoto jednání zapletla studenty, pro něž bude taková publikace skvrnou v životopise. Přitom zrovna oni měli právo očekávat, že jim škola, na níž studují a která má dobrou pověst, nebude doporučovat spolupráci s pochybnými firmami. Bylo by zajímavé vědět, kolik z toho zhruba půlmilionu za jednu knihu viděli samotní jejich autoři – pokud se prokáže podezření, že byli odměňováni pěti tisíci korun „za kus“, dala jim jejich škola ještě na rozloučenou docela drsnou lekci z Marxovy teorie vykořisťování, kterou, hádám, dnešní ekonomové příliš neprobírají, a pokud ano, mají ji už za překonanou…
V případě Strielkowského i pochybných monografií jde o závažné kauzy. Jde o kauzy, které vážným způsobem ohrožují pověst Fakulty sociálních věd (což je ohromná škoda, protože jde o fakultu s řadou dobrých a poctivě dělaných oborů, s mnoha skvělými studenty a mnoha učiteli, kteří jsou skutečnými odborníky a poctivými akademiky) a v důsledku věrohodnost celé Univerzity Karlovy a vysokého školství vůbec. Navíc tyto kauzy ohrožují pověst humanitních oborů a společenských věd (což je trochu absurdní, protože podvodné publikace a vědecké podvody jdou napříč obory a týkají se právě tak i těch technických a přírodovědných, jak ukazuje třeba příspěvek Michaela Komma).
Loni v listopadu, kdy byl vyhazován Václav Štětka a diskutovalo se o pochybných publikacích, jsem se byl podívat na akademický senát fakulty. Překvapil mě. Byl v celkem malé místnosti, nečekalo se, že na něj přijde příliš mnoho lidí. Většina akademických senátorů odmítla mluvit k problému, chtěli se bavit jen o tom, že je ohrožena „pověst“ fakulty. Jen několik málo diskutujících řeklo, že pověst nemůže a nemá být dobrá, pokud není dobrá sama skutečnost. Připadal jsem si spíš jako na poradě managementu nějaké firmy, která řeší škody na svém PR, něco podstatného z univerzity mi tu chybělo. Nebyl tím „něčím“ právě výraznější odraz ducha a odvážného pohybu, který univerzitám dávají různé studentské spolky?
Vědecká rada Fakulty sociálních věd si závažnost situace uvědomuje a vyzývá k nápravě, včetně vrácení neoprávněně získaných peněz (což může být pro fakultu dost drastické). Dosavadní vyjádření rektora ale působí spíš jako hledání alibi a tváření se, že o nic nejde. „Pro nás to skutečný problém není,“ řekl rektor doslova o podvodných publikacích. Na rozdíl od pseudokauzy s „problémem“ spočívajícím v tom, že se feministické studentky a studenti v názvu svého spolku hlásí ke své univerzitě, ovšem ve věci pochybných publikací a rozhodování ve střetu zájmů skutečně jde o dobré jméno univerzity. Ráznost, která rektorovi nechyběla vůči studentskému spolku, v této skutečně vážné kauze bohužel nějak není vidět.
A tak byla v něčem lekce rektorátu skutečně pedagogická. Rektor dal studentům a studentkám najevo, že právo udělat chybu se ultimátně snižuje, čím méně máte moci. Je právě tohle poznání, které chce univerzita svým studentům a studentkám vštípit?
Autor je politolog a novinář.