Všechno zlé je k něčemu dobré, a tak je to i s návštěvou „strýčka Si“ (Ťin-pchinga) v Česku. A nemyslím rovnou přízemně na těch 45 miliard, které prý podle Miloše Zemana Číňané v druhé investiční vlně u nás utratí. Ani to, že jsme – opět podle Zemana – „znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech“. Vždyť je to samozřejmé, že desetimilionové Česko rozkládá své geopolitické portfolio nejen mezi Německem a Ruskem, ale i Washingtonem a Pekingem. A že se tak srdce Evropy možná konečně stane oním proslulým jazýčkem na vahách, pevným bodem, jenž pohne zeměkoulí.
Selektivita lidských práv
Zdá se mi rovněž nadbytečné mobilizovat „naše hodnoty“ – tedy hodnoty demokratického Západu – proti „totalitnímu komunistickému režimu“. Jednak to dělá kdekdo. A jednak je přece dopředu jasné, že ten náš miliardářský oligarchický svět je z gruntu jiný než ten čínský. My přece máme – až na Babiše (u nás) a až na masivní státní záchrany bank či automobilek (na celém Západě) – pěkně oddělenou politiku od ekonomiky, kdežto v Číně vším prostupuje komunistická strana, asi největší organizace zaměstnavatelů a miliardářských oligarchů (a jejich podržtašek) na světě. „Marxismus“ této „hospodářské komory“ je prodchnut nacionalismem, jehož úlohou je reprodukce vykořisťovatelského systému. Takové věci jsou nám přece cizí. A falšování ekonomických dat jde Číňanům ještě lépe, než jak se to kdysi zdařilo managementu a auditorům amerického Enronu a bezpočtu dalších firem s podvodným účetnictvím (a s vazbami na Bílý dům).
Zisk má politické, státní, ryze mocenské rozměry. A jde v něm o malé (či velké) domů, o přihrávky firmám, jejich majitelům a státu, na jehož kormidlo kapitál dosáhne a jehož pomoc permanentně potřebuje. Vždycky tomu tak bylo.
Ovšemže v lidských právech můžeme vůči Číňanům přitvrdit; to se vždycky hodí. Potíž je v tom, že říše středu jako vývozce produktů západních korporací, jako největší globální rezervoár pracovních sil (v četných stávkách a revoltách, žel, úspěšně bojujících proti příliš levné práci), jako odbytiště západní nadvýroby čehokoli (včetně opulentního luxusu) a jako stelážovací hangár na devizy povstalé z obchodních přebytků, je nepochybným pilířem světového systému. Není jen rubem systému, nýbrž jeho podmínkou. Čína a svět, čínský „komunismus“ a globální kapitalismus jsou spojité nádoby. Kdysi celé „morální dilema“ pěkně vyjádřila Hillary Clintonová, když si v souvislosti s Čínou položila otázku, jakže tedy má člověk přitvrdit proti svému vlastnímu bankéři.
Dělají si z nás tedy „humanrightisti“ legraci? Jsou hloupí? Jak se to vezme. Ti, kdo nevnímají lidská práva selektivně a kvůli Pekingu zatápějícímu disidentům nepřehlédnou, že Julian Assange je obklíčen na ekvádorské ambasádě v Londýně, mají na protičínské rozhořčení nárok. Horší je to s atlantomany svobodné západní civilizace, kteří kráčejí v první linii nelítostného zápasu s komunistickou orientální despocií a jimž se svět manichejsky rozpadl na zemský ráj a říši zla. Ale i oni mají důležitou společenskou funkci. V čínské (či ruské) sféře vlivu se vyskytují jejich analogie v opačném gardu, a dokonce můžeme říct, že zobrazují podstatnou črtu našeho světa: konkurenci. Je přece všeobecně oceňováno, když lidé v námezdním či služebním poměru jsou loajální vůči své firmě, státu, regionu, bloku. A to, oč tu běží, není nic menšího než kontrola nad Euroasií, Heartlandem, světem.
Zisk a politický zájem
V kapitalismu to už tak chodí, že jeden bez druhého se neobejde a zároveň je jeden druhému konkurentem, někdy až do těch hrdel a statků, do ztráty místa na trhu i na slunci. Vytěžování Číňanů oligarchy domácími i cizími je provázeno soupeřením mezi oligarchy navzájem, mezi hrstkou Číňanů i Nečíňanů, jejichž různé propagandy verbují patřičně psychicky vyladěné demonstranty do ulic. Americe se nezdařil unipolární svět pod jejím vedením bez protivníka či jen protihráče. A pak ani obchvat Euroasie ze Středního východu; Reaganův bývalý ředitel Národní bezpečnostní agentury, generál Willliam Odom, nazval válku v Iráku „největší strategickou katastrofou v historii Spojených států“, dokonce válkou „mnohem vážnější, než byla válka ve Vietnamu“. Barack Obama se z rozlité krvavé kaluže stáhl, jak jen dokázal, a přesunul těžiště do Pacifiku, kde se obkličování Číny docela daří. Praha se tedy ocitla se „strýčkem Si“ a Milošem Zemanem v průsečíku geostrategických silokřivek, které kupčíci s kapitálem, popularitou či s obojím asi úplně nezvážili. Budou se divit.
Co jsme se tedy dozvěděli u příležitosti historické návštěvy čínského mocipána v Praze? Především to, že ona slavná globalizace v podobě, v jaké nám byla aspoň čtvrtstoletí předkládána, vůbec neexistuje. Stohy ekonomických a sociologických knih byly vytištěny na téma, že kapitál nemá vlast, že s nemohoucími státy ztratil své okovy a jen se tak volně vznáší a tloustne v tekuté modernitě. A najednou nám Petr Fischer bez varování oznamuje: „Peníze znají národnost a většinou si s sebou nesou i určitou kulturu, jakkoliv to různé teorie peněz popírají. Ty čínské pracují v zájmu zisku, ale je to zisk se zájmem politickým. Jde o rozvoj Číny a řešení čínských problémů, pak o politický a finanční zisk a nakonec o rozvoj země, v níž Číňané investují.“ (Hospodářské noviny 29. března).
A to má být nějaká čínská zvláštnost, kapitalismus s „čínskými rysy“ (jak jsou Číňané zvyklí připojovat ke svému „socialismu“, ke své „tržní ekonomice“)? Houby s octem! Nahraďme Čínu a Číňany v textu Amerikou a Američany, Německem a Němci, Francií a Francouzi a – proč ne? – Českem a Čechy. „Naše země začala konečně chápat zahraniční politiku jako prostředek k naplnění národních ekonomických zájmů,“ obhajoval Zemanovu „zradu Západu“ (jak je východní politika Hradu nejednou nazývána) podnikatel a ministr financí Andrej Babiš. Zisk prostě má politické, státní, ryze mocenské rozměry. A jde v něm o malé (či velké) domů, o přihrávky firmám, jejich majitelům a státu, na jehož kormidlo kapitál dosáhne a jehož pomoc permanentně potřebuje. Vždycky tomu tak bylo. Vždy, všude a za všech globalizací od roku 1500.
Proberme své knihovny a vyhoďme z nich na hnůj díla, která tvrdí, že čas států je u konce. A vůbec: proberme se!
Autor je politický komentátor.