Povážlivě přibylo lidí, kteří jsou přesvědčeni, že „jsme ve válce“, a stát je v jejich obavách utvrzuje nasazením vojska v ulicích. Na internetových diskusích, v pivnicích a army shopech rezonují dva hlavní důvody pro lidovou mobilizaci: hrozba ruské invaze a valící se hordy migrantů, mezi kterými se ukrývají teroristé odhodlaní odpálit se na hlavním nádraží.
Dva bojechtivé tábory
Městských liberálů se zmocnil antikomunistický, antivýchodní reflex a burcují na poplach před ruskými a čínskými špiony, kteří infiltrují státní instituce a kolonizují českou ekonomiku miliardovými investicemi. Rozpínavost je přeci vepsána v genetickém kódu ruského medvěda, který je připraven zaseknout drápy do chatrných palisád Evropské unie a obnovit své impérium mezi Atlantikem a Tichým oceánem. Někteří pivní experti na mezinárodní bezpečnost tvrdí, že proti nám Rusko vede už dávno hybridní válku, a jsou naštvaní, že naše území nestráží americké rakety, které jediné můžou zajistit „rovnováhu sil“. Opakování srpna 1968 je podle nich na spadnutí a my, respektive američtí vojáci, musíme být připraveni se ruským tankům rázně postavit. Miloš Zeman a jeho hradní klaka svou zahraniční politikou orientovanou na Rusko a Čínu spolehlivě zásobují argumentační municí místní neokonzervativce a paranoiky harašící zbraněmi.
Vojáci v polní výstroji, procházející farmářským tržištěm na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kolem dětského pískoviště v parku, působí bizarně. Rozhodně však nebudí dojem většího bezpečí.
Na jinou válku se připravují i na druhé straně barikády – na periferii a v menších městech, kde se ze všeho nejvíc bojí uprchlíků a tvrdí, že jsme svědky dobře naplánované invaze islamistů do Evropy. Volají po povolání armády k ostraze Schengenu, potápění člunů mířících na řecké ostrovy i střelbě do uprchlíků na hranicích. Oproti první skupině nezůstávají u sdílení teorií na Facebooku a kavárenských debat o amerických zbraních, ale sami chodí trénovat střelbu na cíl, nakupují maskáče, obouvají kanady a houfně vstupují do aktivních záloh, aby demonstrovali své odhodlání padnout za vlast. Ve městech po celé republice se spontánně organizuje síť domobrany, do které se zapojují. Teroristické útoky v Belgii jsou pro vlastence potvrzením jejich představ o probíhající válce kultur a v blízké době očekávají útok na pražské metro.
Chovanec v čele
Ministr vnitra po teroristických útocích v Belgii vyhlásil první stupeň ohrožení terorismem. Došlo k oficiálnímu potvrzení obav, které v sobě lidé nesou – nepřítel číhá v týlu a může nenadále zaútočit kdekoliv. Je potřeba mít neustále oči na stopkách a být připraven preventivně zasáhnout slovně nebo i fyzicky proti podezřele vyhlížejícím osobám. Cílem útoku dobrovolných vigilantů se dnes může stát kdokoliv, kdo v tramvaji promluví arabsky nebo má na hlavě šátek. Každý, kdo invazi islamistů napomáhá například organizací humanitární pomoci pro uprchlíky, je považován za zrádce národa a bude dříve nebo později pykat.
Zelené maskáče, neprůstřelné vesty a útočné pušky v rukou urostlých mladíků se sveřepým výrazem na tváři jsou v našem městském prostředí něčím mimořádným. Působí jako zdvižený prst, který nás varuje, že násilí může vyhřeznout kdekoliv. Zbraně jsou najednou až nepříjemně blízko a v kolemjdoucích vyvolávají smíšené pocity strachu a fascinace. Vojáci v polní výstroji, procházející farmářským tržištěm na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo kolem dětského pískoviště v parku, působí bizarně. Rozhodně však nebudí dojem většího bezpečí.
Vojáci v ulicích jsou součástí hry na bezpečnost, kterou se státní aparát snaží v lidech vyvolat dojem aktivity. Odpovídá tak zároveň na společenskou poptávku po větším zapojení armády a policie, které mají reagovat na hrozbu teroristického útoku nebo války s vnějším nepřítelem. Na vlně strachu se veze i marketing ČSSD, která nabízí jako odpověď na strach z cizinců navyšování stavů armády a policie. Toto nákladné divadelní představení je však kontraproduktivní a ve většině lidí vyvolává ještě větší strach a úzkost. Znudění policisté a vojáci si navíc často kompenzují pocit zbytečnosti zvýšenou represí, když například při hlídkách udělují pokuty žebrákům. Vystavování ozbrojených složek v ulicích živí v lidech paranoidní představy, které je pak vedou k ještě urputnějšímu hledání potenciálního nepřítele v druhých.
Stát ukazuje zuby
Armáda s tak chabou bojeschopností jako ta česká neslouží a ani nemůže sloužit k obraně státu před vnějším nepřítelem. Jejím prvotním úkolem je pacifikace vlastního obyvatelstva v případě, že se situace vymkne z rukou civilním represivním složkám. Dostatečně to dokládá naše historická zkušenost. Bojové nasazení armády hrozilo naposledy v listopadu 1989, kdy o něm uvažovali zastánci tvrdé linie v řadách Komunistické strany. V roce 1968 zasahovaly pozvané armády zemí Varšavské smlouvy, aby ukončily reformní procesy v zemi a upevnily vládu jedné strany. Voják a jeho zbraň jsou symboly absolutní moci státu nad jedincem, který je odhodlán zabíjet na příkaz. Jedná se o nejtupější nástroj, kterým státní moc disponuje, a neměla by ho zneužívat k zbytečným psychologickým hrám s občany. Právě toho se ovšem v současnosti dopouští.
Když Milan Chovanec vyhlásil stav ohrožení, nevyslal zprávu jen vystrašeným občanům, ale také příslušníkům ozbrojených složek. Výjimečný stav si žádá nekompromisní postup proti narušitelům pořádku. Policisté pochopili, že mají díky domnělé teroristické hrozbě větší volnost, a překračovali své pravomoci při zásazích na demonstracích proti návštěvě čínského prezidenta. Své o tom ví mladík, který u Riegrových sadů oslovil hlídkující vojáky s tím, že by se „měli stydět za čínského prezidenta“. Vzápětí skončil v poutech na policejní stanici, kde musel čelit šikaně a fyzickému napadení.
Vedle rostoucí četnosti případů policejního násilí a překračování pravomocí nesmíme zapomenout na operaci Fénix, která je důkazem toho, jak daleko je represivní aparát schopen zajít při režírování divadla bezpečnosti. Policie potřebovala dostat do vězení teroristy, ale když žádné nenašla, rozhodla se je vytvořit za pomocí agentů infiltrovaných do anarchistické skupiny. I po odhalení identity provokatérů a pochybného policejního postupu čekají na soud ve vazbě tři lidé. Dva z nich jsou obvinění z plánování teroristického útoku s doživotní sazbou a jeden čelí podezření z nedovoleného ozbrojování. Kriminalisté nadále pátrají po Lukáši Borlovi, který se angažoval v kauze neplacení mezd zaměstnancům restaurace Řízkárna. Policisté se pokouší dostat do soukromých bytů pod záminkou odečtu plynoměru a arogantně vcházejí do dveří bez soudního příkazu.
Události posledních měsíců potvrzují, že bychom se měli mít spíš na pozoru před tuhnoucím státním represivním aparátem a militarizací společnosti než před ruskou invazí nebo teroristickými útoky islamistů. Stejně jako v ostatních zemích i u nás využívají instituce výjimečného stavu k zostření dohledu nad obyvateli, kteří si ve strachu nechají snadněji ukrajovat z vlastní svobody. Ke zvyšování nedůvěry a napětí ve společnosti přispívá sám stát, když posílá ozbrojence do ulic a toleruje agresivní a neprofesionální policisty.
Autor je redaktor A2larmu.