Co znamená afghánská jízda Daniela Landy?


Populární zpěvák ukazuje v Česku dosud málo známou tvář evropské ultrapravice.

Daniel Landa, kulturní ikona českého nacionalismu, v době vypjaté islamofobie v České republice i napříč Evropou cestuje do Afghánistánu, setkává se s tamějšími osobnostmi, nechává se fotit s muslimy, které označuje za svoje přátele, a – jako třešničku na dortu – točí velmi multikulturní videoklip s afghánským umělcem Sediqem Shababem. Co to znamená? Zradil Landa svůj národ, jak si možná myslí část jeho fanoušků? Zbláznil se, jak si – rozhodně ne poprvé a pravděpodobně ani naposledy – myslí velká část veřejnosti? Kontext Landových aktivit v Afghánistánu a koneckonců i způsob, jakým je on sám vysvětluje například v dialogu s Markem Černochem pro Debatní klub, ukazuje, že populární zpěvák a kejklíř prostě ukazuje jinou a na české scéně dosud poměrně neotřelou tvář evropské ultrapravice.

Co je za přívětivou fasádou?

Takzvaná Nová pravice (Nouvelle Droite, Neue Rechte, New Right) je široký ideový směr, který se v Evropě začal rozvíjet ve druhé polovině dvacátého století. Zvlášť výrazná je Nová pravice francouzská, částečně i německá a asi nepřekvapí, že se tomuto proudu daří mimo jiné i ve Spojených státech. Výchozím bodem Nové pravice je rozchod s klasickým fašismem a nacismem i zatuchlým subkulturním neonacismem. Nová pravice je sofistikovanější a v mnoha ohledech jemnější. Zachovává si ale radikalitu, ve které si s těmito známějšími proudy nijak nezadá. Čerpá nakonec mimo jiné z Julia Evoly, který italský fašismus kritizoval jako málo tradicionalistický a příliš lidový, nebo Černé fronty kolem bratří Strasserových, kteří se odštěpili od Hitlera především proto, že podle nich byl příliš kompromisní a – mimo jiné – zradil antikapitalistického ducha nacistického hnutí.

Osobnosti Nové pravice se vždy snažily propojovat svoje politické ideje s mytologií a náboženstvím, ať už jde zrovna o novopohanství, některou křesťanskou tradici nebo východní nauky. U Landy vidíme totéž

Jak to souvisí s Danielem Landou v Afghánistánu? Vztah dnešních aktivit Daniela Landy a idejí Nové pravice – který nakonec může být i nahodilý – vnímám především ve dvou oblastech. První z nich je alternativní uchopení rasismu a s ním spojená vize multikulturalismu. V principu jde o přesvědčení, že různé rasy, etnika a národy mají žít odděleně na základě geograficky jasně daných hranic, nicméně mohou (a mají!) spolupracovat mimo jiné na dosažení tohoto cíle. Někteří stoupenci Nové pravice dokonce vyhledávají spojenectví s radikálními islamisty. Ke společným cílům patří odpor ke globalizaci a touha po neprostupnosti světů. Lidé, se kterými Daniel Landa spolupracuje v Afghánistánu, sice nejsou radikální islamisté, ale jeho pohnutky jsou vesměs podobné. Mluví-li o uprchlících a bezpečnostních rizicích, zní úplně stejně jako kterýkoli jiný stavitel „Pevnosti Evropa“ a notuje si mimo jiné i s Markem Černochem. Místy ale na první pohled působí osvíceněji: zdůrazňuje mimo jiné i klimatické příčiny migrace a nelíbí se mu nekompromisní odmítání islámu mimo jiné ze strany Martina Konvičky. Okamžitě ale dodává, že islám rozhodně nechce v Evropě a pomoc s řešením problémů v Afghánistánu i jinde má mít především ten cíl, aby do Evropy utíkalo co nejméně lidí.

Druhá oblast, v níž Landa souzní s Novou pravicí, je metafyzika. Osobnosti Nové pravice se vždy snažily propojovat svoje politické ideje s mytologií a náboženstvím, ať už jde zrovna o novopohanství, některou křesťanskou tradici nebo východní nauky. U Landy vidíme totéž. Husitská a katolická symbolika, se kterými Landa pracoval dříve, nebo runy, které má v oblibě dnes, jsou jen vnější znaky. Za nimi je poměrně rozšířená představa o minulých dobách rozkvětu a péče o duši. Tuto péči o duši přitom Landa hledá v árijství. Jednoznačně se sice distancuje od nacismu a upozorňuje na společný árijský původ mnoha národů – včetně právě Afghánců. Ono árijství je pro něj především metafyzickou kategorií, protože jde o jakési transcendentální duchovno, moudrost a pravdu. Ve svém náboženském eklekticismu se nakonec odvolává i na buddhismus. V tom všem ušlechtile působícím ale nemůže zaniknout prostá skutečnost – opakovaný důraz na to, že Afghánci „nejsou žádní Arabi“. Podobně jako z Nové pravice jako takové, tak i z nového Daniela Landy člověk nakonec získá dojem, že pod přívětivou fasádou se nakonec neskrývá o moc víc než starý dobrý rasismus.

Autor je básník a sociální antropolog.

 

A2LARM