Developeři ve slepé uličce

Ve čtvrtek 7. dubna se na Vysoké škole ekonomické konala konference Asociace pro rozvoj trhu a nemovitostí s lákavým názvem Vliv soukromého sektoru na urbanismus a územní plán, tematicky navazující na diskusi zaměřenou na společenskou a ekonomickou odpovědnost v územním plánování konference Evropský HABITAT. Vzhledem k místu konání i organizátorovi by však bylo naivní se domnívat, že na akci dojde k nějakému revolučnímu odhalení nebo že by snad zde mohly být problémy související s rozvojem českým měst pojmenovány pravými jmény. Právě naopak, konference sama o sobě ztělesňovala to, co lze označit jako jádro všech problémů českého urbanismu i přístupu k budování měst u nás.

Imperativ nekonečného růstu je právě ta mantra, kvůli které elity odmítají vidět, jak se světová ekonomika točí v nekonečném cyklu růstu a následného strmého pádu.

Ředitelka asociace Zdenka Klapalová konferenci zahájila výmluvnou citací dánského architekta Jana Gehla, podle kterého může být zásadních změn dosaženo jedině změnou myšlení. Následný program byl pak názornou demonstrací toho, že ke změně myšlení má minimálně naše společnost nedostatek vůle. Během celé konference, na které vystupovali vesměs reprezentanti developmentu a s nimi tradičně spřáhnutí reprezentanti veřejného sektoru (například starosta Prahy 6 Ondřej Kolář nebo Ondřej Boháč, který to během své rychlé kariéry dotáhl na zástupce ředitele Institutu pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy a dnes je pravou rukou architekta Romana Kouckého, autora pražského Metropolitního plánu), nebylo vzneseno žádné zásadní obvinění vůči tiché alianci mezi ekonomickými a politickými elitami. Celá diskuse se naopak zadřela pouze na tom, že se v Praze málo staví, že povolování staveb trvá moc dlouho a že lidé nevěří politikům ani developerům a zdržují jejich práci nekonečnými protesty a námitkami. Druhým ústředním motivem debaty byl pak nedostatek vize a jasně vymezených pravidel pro další výstavbu, na který si stěžovali všichni diskutující, přičemž ten, kdo by měl vizi utvářet a následně za ni nést zodpovědnost, by údajně mělo být hlavně politické vedení města.

Vydojit, zneužít a zastavit

To, o čem se na konferenci naopak nehovořilo vůbec, o problémech dnešního města vlastně vypovídá úplně nejvíce. Přestože na začátku proběhla krátká prezentace poukazující na nejrůznější výzvy dnešního a budoucího rozvoje měst, jako jsou například vzrůstající sociální rozdíly mezi obyvateli, nebo skutečnost, že města dnes produkují 55 procent všech emisí, k těmto problémům se už pak nikdo z diskutujících nevyjádřil. Z povahy diskuse přitom však jasně čpěla nevyřčená pravda – městský rozvoj se zasekl a točí se v bludném kruhu. Developeři málo staví a málo vydělávají. Nemůže za to ale jen stále ještě nedokončený Metropolitní plán Prahy nebo kontroverze se Stavebními předpisy, které v nové podobě až do svého odvolání neúspěšně prosazoval bývalý magistrátní náměstek pro územní rozvoj Matěj Stropnický. Těžební potenciál Prahy se prostě a jednoduše přečerpal. I kdyby snad nakrásně bylo možné zastavět každý volný metr čtvereční, kterých je v Praze pořád ještě dost (i když už rozprodaných), nikdo neví, co tam vlastně postavit, aby to vydělávalo a investoři to pak chtěli koupit. A tak teď soukromý sektor, který dřív k městu přistupoval jako k dojné krávě a k politikům jako k bezcharakterním pobočníkům snadno zneužitelným k jakémukoli záměru, najednou pláče, že město má málo vize a nenabízí jasná pravidla a konkrétní pobídky. Jinými slovy – stavaři vlastně po veřejném sektoru chtějí, aby jim řekl, co město ještě nemá a potřebuje, jakým směrem se chce vyvíjet, a jim by to tím pádem přineslo zisk. K tomu by ale město muselo umět úplně jinak uvažovat nad sebou samým a zaangažovat celý tým odborníků nejen na vytváření strategií, ale také na následný dohled nad jejich realizací. Z peněz daňových poplatníků tak developeři v podstatě chtějí zaplatit návod na to, jak dál.

Svým způsobem se tak navracíme do období keynesiánství, kdy veřejný sektor fungoval jako největší investor, který svými pobídkami vytvářel prostor pro ekonomický růst a tím pádem i prosperitu svých obyvatel. Jenomže růst je právě to zaklínadlo, na kterém všechno začíná a s nímž padá. Imperativ nekonečného růstu je právě ta mantra, kvůli které elity odmítají vidět, jak se světová ekonomika točí v nekonečném cyklu růstu a následného strmého pádu. Jak se celá společnost zasekává na tom, že nestále přifukuje do dalších a dalších ekonomických bublin, které pokaždé v určitém bodě zkrátka a jednoduše musí prasknout. Když si k tomu přičteme vyčpělost státních i městských správ, do značné míry způsobenou právě jejich loajálním spřáhnutím se silnými ekonomickými hráči v rámci neoliberálního tažení za iluzí nikdy nekončící prosperity, těžko lze očekávat, že by teď náhle politické vedení tak nicotně spravovaného města, jako je Praha, vstalo z mrtvých, a začalo udávat nový směr utopické touze developerů po zachování svého místa na výsluní. Leda snad jen opět z touhy po vlastním obohacení, jak tomu možná je v případě tvůrců Metropolitního plánu, šitého na míru těm, kteří chtějí z Prahy vyždímat dosud nevyužitý potenciál na výstavbu mrakodrapů a zastavění zbytečně velkých proluk mezi domy nebo jiné než parkové zeleně.

Nostalgie bez informovanosti

Co na celé konferenci působilo nejvíc komicky, byly stesky nad tím, jak to u nás není jako v Lipsku nebo ve Vídni, kde to žije a pulzuje. Tato města se umisťují na nejvyšších příčkách v hodnocení nejlepších měst pro život a turisté se jezdí koukat nejen na jejich staré památky jako k nám, ale i na nové a moderní stavby. Diskutující přitom tuto skutečnost dávali za vinu naprosto chybným faktorům. Ondřej Boháč z IPR například zaperlil výrokem o tom, že spousta zahraničních měst má mnohem jednodušší územní plány a že prý třeba v Norsku snad od územního plánování už zcela upustili. Díky tomu se údajně v té cizině všechno děje tak nějak snáz a spontánněji. Nelze se tak ubránit dojmu, že tuto skutečnost měl pan Boháč zjištěnou nanejvýše s pomocí Google Images. Jinak by mu nemohlo uniknout, jak naštěstí následně v rámci dotazů z publika trefně uvedla na pravou míru náměstkyně pro územní rozvoj Prahy 7 Lenka Burgerová, že v těchto městech možná mají jednoduché územní plány, ty jsou ovšem doprovázeny celými stohy velmi podrobné regulace. Nijak se pak samozřejmě nemluvilo ani o tom, že situace v německy hovořících městech za našimi humny možná bude nějak souviset i s tamní občanskou společností, která má pravděpodobně zcela odlišný přístup k veřejnému životu, jenž ovšem ostře kontrastuje s představou developerů o ideálním občanovi coby vděčném a pasivním příjemci jakéhokoli stavebního záměru.

Korunu celé panelové diskusi pak na úplném konci akce nasadilo tristní kolečko, během něhož každý z panelistů dostal za úkol vyjmenovat alespoň jeden stavební projekt, který se v Praze od revoluce povedl. Všichni horečně přemýšleli, načež padl obligátní Nový Smíchov. Starosta Prahy 6 následně zklamal, když se pochvalně vyjádřil o centrále ČSOB v Radlickém údolí. Ne snad kvůli tomu, že to je budova příšerná, ucpávající celé údolí jako mohutný monolit, ale hlavně proto, že si nevzpomněl na jediný projekt, který by se nacházel na území jeho městské části. Někdo z diskutujících mu pak poradil, že pyšný přece může být na Ladronku. Na to starosta Kolář s povzdechem poznamenal, že projekt je to sice pěkný, ale radnice pro něj marně hledá dostatečné využití. O jednom využití, které Praha dávno probendila a které kdysi mívalo nejen celopražský, ale celoevropský význam, bych věděla. Paradoxně jsme se tak na samém konci konference konečně dobrali jádra pudla. Škoda, že to kromě mě nikdo jiný v sále nepostřehl.

Autorka je sociální geografka.