V pátek na pražském magistrátu údajně skončila „krize“. Matěj Stropnický se pro „nepřekonatelný odpor“ koaličních partnerů k jeho osobě vzdal kandidatury na post náměstka primátorky. Odblokoval tím sáhodlouhé spory o tom, v jaké sestavě se v Praze bude nadále vládnout. Za toto kompromisní řešení ovšem Stropnický získal obrovské ústupky ze strany svých odpůrců, kterých by v pozici radního těžko dosáhl. Příznivci žižkovské Kliniky se tak mohou radovat. Výměnou za vytažený trn z paty v podobě „zeleného rebela“ město Kliniku koupí a ještě ji iniciativě opraví. Lidé bez domova se zase mohou těšit, že po Brnu začne systémově řešit sociální bydlení i Praha. Umělci, milovníci kultury ve veřejném prostoru nebo fandové Nákladového nádraží Žižkov mohou slavit také, neboť jak do kultury, tak do nádraží konečně potečou peníze z obecního rozpočtu. Malé, nicméně pozitivní reformy se dočká i stávající praxe udělování stavebních povolení. To bude nově podmíněno investorovým závazkem k výstavbě veřejné infrastruktury v místech, kde tato infrastruktura dosud chybí.
Co stojí za ústupky
Svým ústupkem Stropnický možná přišel o důležitou mocenskou pozici, sám si ale nejspíš dobře spočítal, že z dlouhodobého hlediska lze tímto „barterem“ získat mnohem víc. Dosáhne jím totiž nejen pěti významných počinů pro celou Prahu, ale také potvrzení vlastní legitimity a důvěryhodnosti v očích svých příznivců i dalších potenciálních voličů, kterým svými požadavky přilepšil. Tím, že se zachoval jako člověk, kterému jde o obecní blaho víc než o vlastní moc, svou moc zřejmě ještě posílil.
Klinika, sociální bydlení, Nákladové nádraží, nové územně analytické podklady – to všechno jsou jen malé šrámy, které vládní koalice utržila ve svém boji o zachování statu quo.
Idylku ale narušují otazníky nad tím, jaké zákulisním zájmy za tak grandiózním kompromisem stojí. Jaké nebezpečí Stropnický představoval, když se vyplatí se ho zbavit za cenu, která městský rozpočet každoročně přijde na mnohamilionové částky? Jaká skutečná motivace se za tak dalekosáhlou defenzivní reakcí ze strany koaličních partnerů skrývá? Jaké status quo se tady ANO společně s ČSSD snaží hájit a zachovat? Nápovědou může být Trojkoalicí navržený ústupek, na který jako na jediný koaliční partneři nepřistoupili: zvýšení daně z nemovitosti. Ta přitom rozhodně neměla být bičem na běžné občany, nýbrž tradičním a na Západě zcela běžným nástrojem ke zkasírování těch, kteří si z městského prostoru dělají dojnou krávu. Třeba tím, že v ní skupují nemovitosti na spekulace a vydělávají nadstandardní sumy svým obchodováním v oblasti developmentu a realit. Právě takové zájmy skupina kolem primátorky Krnáčové hájí. V tomto byznyse nejde o miliony, ale o miliardy. Prostě a jednoduše – od časů Pavla Béma jsme se s Babišovým ANO zase tak moc neposunuli.
Život s tasemnicí
Nechci zaujímat negativní postoj, kterým bych falešně zastírala radost nad výdobytky plynoucími z rezignace Stropnického. V českém kontextu je vnímám jako zásadní posun k lepšímu – z celopražského, ale i celospolečenského hlediska. Nemůžu si ale odpustit drobnou úvahu nad tím, co se vlastně v pátek a několika předcházejících měsících odehrávalo. Jde totiž skoro o učebnicovou ukázku toho, jak v Česku funguje depolitizace moci a eliminace všeho, co se ji pokouší politizovat. Nemám přitom na mysli typicky české pojetí politizace jako něčeho, co si pleteme se stranickým soubojem o moc a zneužíváním veřejné správy pro partikulární zájmy.
To, čemu se na magistrátu v uplynulém půlroce říkalo krize, bylo ve skutečnosti krátké období, kdy se na poli pražského vládnutí vyskytla skutečná politika. Stropnický v tomto konfliktu ztělesňoval zástupce světonázoru, který zpochybňuje a nabourává obecně akceptovaný nadstranický konsensus mezi vládními a ekonomickými elitami, tichou dohodu mezi politiky a neoliberálním řádem, jejž město potřebuje podobně jako parazit svého hostitele k tomu, aby přežil. Stropnický v magistrátním konfliktu sehrál roli jakéhosi „odčervitele“, který by svým delším působením v centrálním nervovém ústrojí města mohl onu pomyslnou tasemnici, když ne zabít, tak aspoň významně oslabit. Takové riziko si řád ovšem nemohl dovolit, a tak musel Stropnický jít. Za svůj odchod dostali on a jeho příznivci poměrně velkou satisfakci, jež na čas umlčí traumata těch, kterým život s tasemnicí bytostně vadí. Soudobá „demokracie“ tímto způsobem zachází s každým, komu až tak moc demokratická nepřipadá a hlasitě na to upozorňuje. V touze po zachování depolitizovaného vládnutí ve stylu „nerušit, vládneme“ ovšem Krnáčové koalice přistoupila na to, že si v podobě Kliniky bude na prsou hřát pomyslného hada šířícího myšlenky radikální demokracie a spolu s nimi i další obnažování zdiskreditovanosti a nelegitimnosti zaběhnutého způsobu městského vládnutí.
Buďme proto obezřetní. Nenechme se magistrátem a jeho ústupky ukonejšit. Klinika, sociální bydlení, Nákladové nádraží, nové územně analytické podklady – to všechno jsou jen malé šrámy, které koalice utržila ve svém boji o zachování statu quo.
Autorka je sociální geografka.