Každoroční vyhlašování Ceny Františka Kriegla se letos, stejně jako loni, nese v duchu přitakání kolektivu. Minulý rok si ocenění nesoucí název po československém lékaři, reformnímu komunistovi a přední postavě pražského jara, který v srpnu roku 1968 jako jediný z tehdejší „unesené“ delegace odmítl podepsat Moskevské protokoly, odnesl ústecký Činoherní klub, letos cenu získala Klinika. V obou případech můžeme vidět podobný příběh − aroganci moci, vtělenou do urputné snahy zadusit nějakou aktivitu, a to navzdory její celospolečenské prospěšnosti i podpoře. Radikalita a význam ocenění Autonomního a sociálního centra je však daleko větší, než tomu bylo v případě Činoheráku. Mimo jiné i proto, že jej lze chápat také jako první takto významné − protože veřejné − přitakání squattingu.
Roky opuštěný a squattery znovu objevený dům bývalé plicní polikliniky na pražském Žižkově do sebe během roku své existence dokázal s těžko pochopitelnou otevřeností a energií nasát desítky projektů.
Nadace Charty 77 udílí tuto cenu již od roku 1987. Jejím smyslem je „vyzvednout příkladnou statečnost, kterou v minulém roce projevili jednotlivci nebo občanské instituce v úsilí o dodržování lidských práv, občanských svobod a politické tolerance“. Nositeli tohoto ocenění se v minulosti staly takové postavy českého veřejného života, jako Jaroslav Šabata, Jakub Polák, František Lízna či Petr Pithart. A právě po bok těchto laureátů se dnes zástupci kolektivu Kliniky staví.
Cena za antisystémové jednání
Bude to v něčem symbolický moment. Těžko říct, zdali byla cena někdy během uplynulých let předána do rukou skupině či jednotlivci s takto antisystémovým ukotvením, smýšlením a jednáním. Jen ocenění Jakuba Poláka, „otce českého anarchismu“ se dá k letošnímu rozhodnutí Nadace připodobnit. Navíc Kliniku už dávno netvoří jen ti, kteří ji na sklonku listopadu 2014 ilegálně obsadili a na vlastní náklady vyčistili a uklidili. Roky opuštěný a squattery znovu objevený dům bývalé plicní polikliniky na Žižkově do sebe během roku své existence dokázal s těžko pochopitelnou otevřeností a energií nasát desítky projektů. Některé, jako humanitární sbírku pro uprchlíky jen dočasně, jiné, například bezplatné jazykové kurzy, freeshop, knihovnu nebo Lidovou žižkovskou univerzitu pravidelně a dlouhodobě. Bez nadsázky se dnes už dá otevřeně hovořit o celém hnutí, které svým významem, vlivem a podporou násobně přesahuje obvyklé autonomní či anarchistické kruhy.
V tiskové zprávě Nadace Charty 77 se jako důvod pro ocenění Autonomního centra mimo jiné uvádí: „Klinika je příkladem dobrovolných aktivit, které překračují hranice jakékoli ideologie i tržního světa a stávají se obecně lidskými. (…) Praha potřebuje místo, kde se lidé všech osudů i názorů mohou setkat jako občané a ne jako spotřebitelé. A i když bude Klinika vyklizena, lidé rozehnáni či vyneseni, myšlenku, která to všechno spojila, si lidé z Kliniky ponesou dál.“
Ta nejdůležitější otázka však stále ještě leží na stole. Už měsíc funguje centrum v provizorním „occupy“ režimu, dříve deklarované prodloužení smlouvy o výpůjčce bylo po útoku neonacistů a nátlaku ze strany Rady městské části Prahy 3 staženo. Neuplyne ani týden, aby si zarputilí odpůrci Kliniky nenašli nový způsob, jak se ji pokusit zničit. Zatím neúspěšně. Všem je totiž jasné, že čím déle bude Klinika existovat, tím hlouběji budou prorůstat kořeny svobody, solidarity, autonomie a sounáležitosti. Jenže Klinika svým sebevědomým realizováním „jiného světa“ už dávno překročila hranici, kdy by ji bylo možné jen tak nechat zmizet.
A stvrzuje to i rozhodnutí Nadace Charty 77. Právě oceněním Kliniky se squatting ve smyslu široké občanské agažovanosti konečně i v České republice stává z brutálně perzekvovaného undergroundu respektovanou a potřebnou alternativou.