Součástí Ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod, kde se můžeme dočíst i tohle: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“ Jde o velmi silnou formulaci, v základních zákonech jiných států neobvyklou. Také proto naši ústavní právníci volí opatrný výklad a zdůrazňují, že musí být dodržen „princip přiměřenosti“ a nesmí jít o porušování „jednotlivých práv“ (nestačí, že policisté bezdůvodně mlátí vašeho souseda, dobráka od kosti). A pak ještě musí nastat situace, kdy se nápravy nelze „reálně domoci jinými ústavními či zákonnými prostředky“. A toho se – když se to vezme kolem a kolem – skoro pokaždé domoci lze, alespoň teoreticky. Vy všichni, komu se dme hruď touhou po svobodě a kdož jste zároveň takříkajíc od rány, dejte si velký pozor.
To tu dlouho nebylo
Je tu však ještě další problém. Odstraňování toho, čemu právníci, „pseudohumanisti“ a „havloidi“ všech odstínů šroubovaně říkají „demokratický řád lidských práv“ (aniž by zmínili povinnosti, liberálové jedni), se takřka nikdy nesemele jako hospodská rvačka nebo loupežné přepadení. Jde o pozvolný proces, v němž je legalita postupně prolamována nejen „tím, o čem se mluví“ a „co by se mělo činit“. Je prolamována i přímou legitimizací nezákonného konání názorovými a mocenskými lídry, ideologickou a politickou mocí, která má formální či přirozený mandát. Mandát například ve čtenosti (populární autor sloupků), v počtu odedvzdaných hlasů (kterýkoli kaskádou voleb křtěný politik) i v kompetencích a vlivu určité ústavní instituce (například prezidentského úřadu, nyní poprvé v Česku obsazeného přímou volbou). Myslím, že tyto okolnosti existují a průlom lidskoprávních pilířů ústavního řádu ve všech těchto rovinách nastává. A že hlavní postavou nejnovějšího dramatu české demokracie je prezident republiky Miloš Zeman.
Zeman se tentokrát rovnou povýšil zároveň na vyšetřovatele, žalobce, soudce i svérázného policejního politruka, který obviňuje osazenstvo pražského Autonomního centra Klinika z terorismu a školí represivní aparát, kdeže je ten správný směr hlavního úderu. Prezident tím de facto rovná krok státní policie s neonacisty.
Z projevu k policistům v Míčovně Pražského hradu v úterý 12. dubna můžeme plnými doušky nasát, co se děje a co se už může dít. Prezident Zeman nesvolal policisty, aby jim poděkoval za zajištění své akce loni 17. listopadu nebo návštěvy čínského prezidenta letos o Velikonocích a za jejich těžkou práci vůbec. Svolal je, aby jim vyjádřil „svoji vděčnost a svoje poděkování“ za konkrétní a kontroverzní zásahy, které v případě čínské návštěvy i ministr vnitra Milan Chovanec slíbil vyšetřit a které premiér Bohuslav Sobotka, jenž podle ústavy předsedá jádru státní výkonné moci, označil za excesy. Zeman policisty svolal, aby se jich zastal explicitně proti „často podplaceným médiím“, implicitně však proti všem kritikům, včetně premiéra. A aby vysvětlil „psychiatrům“ v uniformách, že demonstrace jsou buď jen dílem šaškovským, anebo projevem „duševně nenormálních lidí“. Dal jim generální požehnání, rozhodil nad policejními sbory všeobecné odpustky. To tu již dlouho nebylo.
Srovnání kroku s neonacisty
A došlo ještě k něčemu mnohem horšímu. Tak jako Zeman vynechal všeobecně známý a jistě povznášející fakt, že 17. listopadu jistili policisté na prezidentském pódiu i Martina Konvičku, jenž byl den poté obviněn z podněcování k nenávisti, vynechávali také komentátoři ze Zemanova projevu v Míčovně důležitou pasáž. Nehodila se jim, neboť by narušila jejich černobílé boje za Tibet proti „rudé“ Číně, kde se náš prezident učil – dle vlastních slov – „politické stabilitě“, a proti „bolševickému“ Sovětskému svazu, který zavíral politické odpůrce do psychiatrických léčeben. Ta pasáž se jim nehodila do paušální antilevicové ideologie, která v minulosti zdiskreditovala lidská práva selektivností i krví, „humanismem“ pokryla i asociální transformaci a dnes sklízí plody hluboké lidové nedůvěry, po jejímž veletoku Zeman pádluje. Vynechávaná pasáž projevu v Míčovně zní: „To nejsou názoroví odpůrci, protože ve svobodné společnosti má každý právo vyjádřit svůj názor. Ale je názorem zapalování policejních aut, je názorem, když v Klinice se připravují demonstrace právě s cílem zapálit tato auta, případně znemožnit provoz Řízkárny?“
Prezident těmito slovy překonal sama sebe jako podpisovače bianko šeků pro jednostranné zásahy policie. Překonal sama sebe jako „pouhého“ recidivujícího a bohužel nestíhatelného pachatele trestného činu „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“ (paragraf 356 trestního zákona). Zeman se totiž tentokrát rovnou povýšil zároveň na vyšetřovatele, žalobce, soudce i svérázného policejního politruka, který obviňuje osazenstvo pražského Autonomního centra Klinika z terorismu a školí represivní aparát, kdeže je ten správný směr hlavního úderu. Prezident tím de facto rovná krok státní policie s neonacisty, kteří 6. února Kliniku v Praze na Žižkově fyzicky napadli a zapálili – tedy právě v den, kdy xenofobní dav na Hradčanském náměstí provolával Miloši Zemanovi slávu.
Je úplně jedno, zda poslední hradní exces, v jehož kontextu přišla o poslední zbytky možného humoru i „kauza kalašnikov“, provádí prezident v sociální krajině, jejíž zpustošení věru sám nezavinil. A zda tak činí z důvodů ryze osobních, zdravotních, narcistických či strategických, které se odvíjejí z naprostých banalit, nefunkčností mozku počínaje a touhou po znovuzvolení konče. Demokratický řád lidských práv a základních svobod je tím tak jako tak popostrčen na šikmou plochu. Trvá otázka, jak reagovat na takový výkon funkce hlavy státu – výkon zcela nepřiměřený – přiměřeně.
Autor je politický komentátor.