Žádné překvapení, že Milan Chovanec byl vládou vyslán na čtvrteční schůzku ministrů vnitra zemí Evropské unie (21. dubna) proto, aby odmítl trvalé povinné kvóty na rozdělování migrantů. Je to prý součást jeho mandátu, který vláda bez dlouhých řečí schválila. Všechno je jí jasné, kvóty pokládá za nepřijatelné, preferuje „fungující dohodu s Tureckem“ (sic!), jakož i evropskou pohraniční a pobřežní stráž.
Tohle je – mimo jiné – házení písku lidem do očí, lhaní si do vlastní kapsy. Dejme tomu, že Praha nazývá „fungující dohodou“ skutečnost, že Turci (a s nimi bdělí strážcové evropských hranic, potažmo břehů) migraci zabránili a nadále budou účinně bránit, takže bude čím potěšit voliče a utvrdit je v jejich sebevražedném egoismu. To ale není pravda.
Nevratný příliv
Ano, do Řecka mezi 11. a 17. dubnem dorazilo jen 553 migrantů, což představuje v porovnání s předchozím týdnem pokles o osmnáct procent. Dobrý začátek pro Evropu? Vůbec ne! Ve stejnou dobu dorazilo totiž 4651 uprchlíků do Itálie, což představuje nárůst o 665 procent oproti předchozím sedmi dnům. Je hloupé a pokrytecké myslet si, že uzavřením určité migrační trasy vyschne tok uprchlíků. Jde jen o přemístění problému z bodu A do bodu B. „Invazoři“ jdou prostě pokaždé jinudy, nyní hlavně přes Libyi, kde jsou márnice a pobřeží plné jejich těl. Nezabránili jsme jejich smrti a utrpení, ačkoliv se tím občas – mezi záchvaty protiuprchlické krvežíznivosti – rádi chvástáme.
Evropské vlády se tváří, že tato migrační krize je jenom nějaký bod na časové ose, konjunkturální výkyv, k němuž lze zaujmout neústupný postoj a vydržet, dokud se mizérie nepřežene. Ale to, co se děje, není letní bouřka, po níž si na plném slunci budeme moci stavět rybníčky.
Opevňovací práce zkrátka nesnižují počet zájemců o exodus do Evropy. Ti lidé prchají před válkami, režimy jako řemen, bídou a absencí jakékoli smysluplné budoucnosti. Příliš do své cesty investovali, a už jen proto jsou – lze-li to tak říct – nevratní. „Neříkejte to mojí mámě, příliš toho pro mou cestu obětovala,“ sdělil novinářům jeden z uprchlíků, který byl odchycen a zadrátován do lágru v Libyi, kde se – podle četných svědectví – chovají k běžencům jako k divé zvěři, násilně, rasisticky, anebo zcela lhostejně. Iken Demoué tam přednesl francouzskému dopisovateli pozoruhodnou lekci z geopolitiky: „Bylo nám řečeno, že Evropa už nemá peníze. Dobře, ale pořád má víc než Afrika. Bylo nám řečeno, že Evropa nechce migranty. Dobře, ale nikdy s námi nebude zacházet tak, jako s námi zacházejí tady.“ I když podle veřejného mínění, jehož páteří jsou „slušní občané“, je možná ta druhá věta omyl.
Od velké krize k velké transformaci
Turecko není žádná „bezpečná země“. Hanebnost dohody s Erdoganovým režimem spočívá už v tom, že nikdo neví, co se v tamních detenčních táborech děje. Nesmějí do nich novináři, migranti nemají přístup k telefonu a neustále jim hrozí, že budou vráceni do výchozí země. Žádná vláda nemá mandát na neplnění Ženevské konvence z roku 1951, na porušování lidských práv, na trýznění lidských bytostí. Nikdo nemá mandát – a už vůbec ne ministři vnitra – na provoz „největšího hřbitova světa“, o němž mluvil při návštěvě Lesbu papež František. Pokud si totiž politická moc takový mandát udělí, nejsou pod její správou v bezpečí ani její vlastní občané. Porušování práv cizinců bylo vždycky k smíchu jenom tak dlouho, dokud vládní zvěrstva a dohody s autoritářskými režimy nedopadly na našince. Historie je plná hřbitovů. Také hřbitovů iluzí, že byl-li zašlapán do země někdo jiný než já, potom jsem za vodou.
Evropské vlády se tváří, že tato migrační krize – největší od konce druhé světové války – je jenom nějaký bod na časové ose, konjunkturální výkyv, k němuž lze zaujmout neústupný postoj a vydržet, dokud se mizérie nepřežene. Ale to, co se děje, není letní bouřka, po níž si na plném slunci budeme moci stavět rybníčky. Je to strukturální krize, chod neúprosného mechanismu, jenž vyžaduje kolektivní, dlouhodobou a revoluční odpověď. Budeme potřebovat velkou transformaci. Pitomé kvóty k uskutečnění banálního práva na azyl jsou jen malou zkouškou schopnosti Evropy tuto globální transformaci provést. Nikdo nemá mandát k tomu, aby zabránil byť jen prvnímu, ryze regulačnímu krůčku této krize. Evropa, a Západ vůbec, jsou nabity až k prasknutí svými vlastními rozpory a krizemi. Nebude možné je řešit tak, že se každý oplotí na svém – vlastnicky beztak zpochybnitelném – gruntu.
Římská říše nebyla zničena barbary, ale rozložila se zevnitř, svými vlastními rozpory, egoismem a myšlenkovým světem dogmat, předsudků a pověr. A nakonec byli vlastně barbaři jedinými lidmi, kteří ještě dokázali hodnoty antické civilizace ocenit, převzít a nést jejich světlo dál.
Autor je politický komentátor.