Jeden ze základních pilířů evropské identity představuje kritická reflexe vlastní minulosti. Úhelným kamenem evropského uvažování o dějinách a o sobě samých se stala zkušenost holocaustu, v posledních letech zvláště pak otázka podílu obyvatel okupovaných zemí na nacistické genocidě. Západoevropské státy se s tímto problémem začaly vyrovnávat od devadesátých let. Uznání holocaustu se také stalo jednou z podmínek vstupu do Evropské unie. Pro státy střední a východní Evropy tak vyvstala nutnost kriticky otevřít otázku role šoa ve své minulosti.
V roce 2004 tehdejší polský prezident Aleksander Kwaśniewski veřejně uznal utrpení polských Židů, podíl polského národa na jejich pronásledování a nutnost postavit se této kapitole dějin čelem. Stávající prezident Andrzej Duda naopak své předchůdce za podobná gesta smíření veřejně kritizuje a rétorika vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) je prosycená odporem proti údajnému ponižování, vlastizradě a očerňování Polska. Nic nesignalizuje změnu v polské politice lépe než zavrhnutí kritické diskuse o minulosti, popírání vlastního podílu na nacistické genocidě a návrat k nacionalistickým mýtům.
Intelektuální vlastizrada
K otevření vytěsněného tématu a rozpoutání diskuse zásadní měrou přispěl historik Jan T. Gross. Profesor Princetonské univerzity je rodilým Polákem, emigroval však kvůli antisemitským čistkám v roce 1969. V exilu se nadále věnoval výzkumu historie sovětské i nacistické okupace, stejně jako podpoře lidskoprávních a disidentských aktivit v Polsku i za jeho hranicemi. Za své zásluhy obdržel v roce 1996 státní vyznamenání. O toto vyznamenání má být Gross nyní připraven. Obvinění z hanobení Polské republiky a národa, stejně jako návrh k odnětí vyznamenání iniciovala nová polská vláda a prezident Andrej Duda.
Vzepjatý nacionalismus se přirozeně pojí s antisemitismem, který je v Polsku stále velmi rozšířený. Více než 60 procent Poláků sdílí představy o židovském spiknutí, téměř čtvrtina občanů pak věří tradičním antisemitským předsudkům, včetně pověry o rituálním využívání křesťanské krve.
Polské nacionalisty Gross dovádí k nepříčetnosti už řadu let. Největší kontroverze se pojí s rokem 2001, kdy publikoval knihu Sousedé. Jedná se o mikrohistorickou sondu popisující děsivou událost, která se stala v malém městečku Jedwabne v roce 1941 krátce po začátku nacistické okupace regionu. Místní obyvatelé totiž tento moment využili k vraždění a okrádání svých židovských spoluobčanů. Během jediného dne povstala jedna polovina města proti druhé a dobří křesťané utloukali své sousedy klacky a kameny. Nakonec, za všeobecného veselí, nahnali zbývající Židy do stodoly a tam je upálili. Rukou svých sousedů a známých tak bez přímého zásahu nacistů zahynulo asi 300 až 1500 lidí. Jak potvrdily terénní výzkumy, vzpomínka na strašlivý skutek je v Jedwabném a v dalších polských obcích, kde se odehrávaly podobné tragédie, dosud živá. A stateční lidé, kteří naopak své židovské sousedy ukrývali a chránili, tuto skutečnost dosud raději tají ze strachu z reakce svého okolí. Grossova publikace se zasloužila o rozšíření povědomí o zločinu v Jedwabném a následující celospolečenská diskuse o temných stránkách polské historie vedla prezidenta Kwasniewskeho k oficiálnímu vyjádření lítosti.
Také Grossovy pozdější práce přibližovaly tabuizované stránky polské historie. V knize Strach se zabýval poválečným antisemitismem a násilím na Židech, jehož nejhorším důsledkem byly pogromy v Krakově a v Kielcích. V roce 1946 zde dav vyburcovaný fámou o rituální vraždě za asistence armády a policie připravil o život desítky lidí. Obálku Grossovy poslední knihy, kterou napsal společně se svou manželkou Irenou Grudzińskou-Gross, tvoří fotografie zachycující skupinu rozesmátých venkovanů, kteří pózují před hromadou lidských kostí. Titul knihy Zlatá žeň odkazuje jak k této konkrétní události, a obecněji ke kopáčům, kteří na místech vyhlazovacích táborů hledali židovské šperky a vytloukali z lebek zlaté zuby, tak i k obrovskému majetku, ke kterému Poláci přišli na úkor Židů, ať už je vydírali hrozbou udání nebo je rovnou pozabíjeli.
Gross přesvědčivě doložil, že okrádání a zabíjení Židů se nedopouštěli jen tzv. szmalcownici, tedy vyvrhelové a společenská spodina, jak se všeobecně věřilo. Velká část polského obyvatelstva se naopak aktivně zapojila do průběhu nacistické genocidy. Udávání Židů, jejich vraždění a rozkrádání jejich majetku byla rozšířená praxe, založená navíc na celospolečenském konsensu. Naopak Poláci, kteří se snažili Židy ochránit a ukrývali je ve svých domech, museli v případě prozrazení čelit opovržení i útokům svých sousedů, a to jak za války, tak i po jejím konci. Nenávist k Židům patřila ke stabilizačním prvkům nacistické nadvlády a stala se i jedním z klíčových prvků legitimizace nastupující komunistické diktatury. Právě protižidovské čistky učinily v očích řadových obyvatel nastupující režim přijatelným.
Stavění pomníku Hitlerovi
Polský případ je výjimečný mírou brutality a rozsahem nacistické vyhlazovací politiky, danými mimo jiné dvojí okupací země a rozpadem státních struktur. Po celé Evropě však probíhaly podobné procesy. Ve všech zemích pod nacistickou nadvládou lidé profitovali z odstranění neoblíbené menšiny. Místní vlády přijímaly antisemitská opatření, místní represivní složky i běžní občané se podíleli na hladkém chodu vyhlazovací mašinerie. Koneckonců jen spoluobčané Židů je mohli identifikovat jako Židy a vydat na smrt. Bez aktivní účasti obyvatelstva okupovaných zemí by nacistická genocida v takovém rozsahu nebyla možná. Gross společně s dalšími historiky, např. Istvánem Deákem a Tony Judtem, přispěl k rozvoji revizionistického pohledu na válečnou historii, zejména ve zdůraznění role celospolečenské účasti na fungování okupační nadvlády a zpochybnění poválečného mýtu odboje.
Gross ovšem nekritizuje jen historické mýty a polské autostereotypy, ale i současnou politickou situaci. Rozbuškou k vlně kritiky a rozhořčení polské vlády a části polské společnosti se stal Grossův článek Východoevropané neznají stud, publikovaný oni v září v deníku Die Welt. Gross zde kritizoval postoj středoevropských vlád a jejich voličů k uprchlické krizi. V úvaze o dopadech válečné zkušenosti a jejího popírání na podobu současné polské skutečnosti také zmínil, že Poláci jsou sice oprávněně pyšní na protinacistický odboj, zároveň ale za druhé světové války zabili více Židů než Němců. Kontroverzní tvrzení rozpoutalo vlnu nevole a veřejného pobouření. Ministerstvo zahraničí označilo Grossovy výroky za historicky nepravdivé, škodlivé a urážlivé vůči Polsku. Soudní řízení nyní přezkoumává, zda se Gross dopustil zločinu veřejného hanobení Polské republiky a národa, za který hrozí trest až tří let vězení. Proti obžalobě protestovali mnozí význační polští intelektuálové.
Snahy o umlčení kritiků a zakrývání negativních stránek polských dějin zapadají do dlouhodobé strategie vládnoucí strany PiS. Konzervativní nacionalisté se prezentují jako praví vlastenci, kteří znovu vrátí Polsku jeho velikost a důstojnost. Snaží se proto postihovat názory, které narušují nacionalistické mýty a polské autostereotypy. Stejného zločinu jako Gross se měla dopustit také oceňovaná spisovatelka Olga Tokarczuková, která ve svém historickém románu Jakubské knihy kritizuje národnostní útlak a antisemitismus v Polsku v 18. století. S odsouzením se setkal také oscarový film Ida, před jehož odvysíláním v polské televizi TVP2 byl uveden odsuzující komentář, který sestavili členové pochybné Polské ligy proti hanobení.
Od vlny nenávistných projevů, které film vzbudil, se vedoucí představitelé vlády nijak nedistancovali, naopak se veřejně vyjadřují v podobném duchu. Ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro například navrhl trestat používání výrazu „polské vyhlazovací tábory“. Polská vláda také proklamovala nutnost změny výuky polských dějin, zřejmě se tedy chystá přepsání školních osnov tak, aby lépe vyhovovaly xenofobním nacionalistickým představám PiS, které prezentují Poláky především jako hrdiny odboje proti cizí nadvládě a jako oběti zla přicházejícího z vnějšku.
Vzepjatý nacionalismus se přirozeně pojí s antisemitismem, který je v Polsku stále velmi rozšířený. Podle výzkumné zprávy z roku 2013 více než 60 procent Poláků sdílí představy o židovském spiknutí, téměř čtvrtina občanů pak věří tradičním antisemitským předsudkům, včetně pověry o rituálním využívání křesťanské krve. Antisemitské postoje jsou rozšířenější ve východní části Polska – tedy tam, kde leží Jedwabne a kde dosáhlo vraždění Židů největšího rozsahu. Odtud se také rekrutuje podstatná část voličů PiS. Při demonstraci proti přijímání uprchlíků ve Wroclawi na podzim minulého roku například příznivci vládní strany demonstrativně spálili figurínu Žida. „Hitler se po válce dočká pomníku za to, že osvobodil Polsko od Židů,“ zněla (jak uvádí Gross) fráze, která se za války šířila Polskem a která přesně vyjadřovala postoj velké části obyvatel k nacistické genocidě. Popíráním této stránky historie už polská vláda neblahému pomníku vykopala základy.
Autor studuje na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.