Dívat se na televizní seriály Vince Gilligana Breaking Bad a Better Call Saul je jako pozorovat pomalu, ale nezadržitelně se hroutící domky z karet. Obojí jsou vlastně příběhy modelované po vzoru gangsterek vyprávějících o „kariéře“ zločinců, které nezadržitelně spějí ke katastrofickému finále. Jenže zatímco klasické gangsterky jsou obvykle morality o tom, že zločin se nevyplácí, Gilliganova vyprávění jsou eticky mnohem nejednoznačnější a zamotanější.
Better Call Saul je dramaturgicky neuvěřitelně precizně a na detailech vystavěný seriál.
Proměna chemika Walta Whitea v drogového kingpina Heisenberga i přerod nadšeneckého právníka Jimmyho McGilla ve zkorumpovaného Saula Goodmana jsou velmi komplikované procesy, v nichž hrají svou roli jejich profesní kariéry, osobní vztahy, povahy, známosti, životní rozhodnutí i různé neovlivnitelné náhody. Oba hrdinové jsou zneuznané a zrazené osobnosti se zvláštními talenty, které se nevejdou do škatulek schopností požadovaných většinovou společností. Proto se realizují ve zločineckém podsvětí, jež je ale opačným a stejně nehostinným extrémem – neplatí zde vůbec žádná pravidla a každé rozhodnutí má povahu stisknutí spouště při ruské ruletě.
Nejpesimističtější seriály současnosti
Jejich rodinný a osobní život je také neustálým hledáním kompromisu v situaci, která nemá žádné řešení. Walter White se snaží být dobrým otcem, ale mění se z vysmívaného rodinného šaška bez špetky důstojnosti v domácího tyrana, který používá „zajištění rodiny“ jako omluvu pro všechny své nelítostné zločiny. Jak se bude dál vyvíjet vztah Jimmyho McGilla k jeho staršímu bratru Chuckovi, ještě uvidíme, ale už teď můžeme obdivovat mnohovrstevnatou destruktivní dynamiku jejich sourozeneckého vztahu.
Svým způsobem patří Breaking Bad a Better Call Saul k nejpesimističtějším seriálům současné „kvalitní televize“. Díla typu Mad Men nám ukazují peklo „spořádaného“ života sešněrovaného společenskými konvencemi a zápověďmi, podle nichž nelze žít, ale není možné je ani ignorovat. Cykly jako Sopránovi, The Wire nebo Hra o trůny naproti tomu předvádějí peklo světa bez pravidel, v němž není nikdo nikdy v bezpečí a o šanci na přežití je potřeba neustále a neúnavně bojovat. Gilliganovy série stavějí obě tato pekla vedle sebe a ukazují, že mezi nimi neexistuje žádná možnost azylu, žádný přijatelný kompromis, žádná třetí „čistá“ cesta. Všechno je pro ně předehra ke katastrofě. Přesto to nejsou „temné“ seriály, u kterých bychom se každou minutu koupali v depresivních obrazech zoufalých a krutých hrdinů. Spíš jsou to „hořké“ příběhy o neokázale sympatických postavách, které se přes sérii dílčích výher a proher postupně propracovávají čím dál hlouběji ke dnu.
Jeden z důvodů, proč je sledování obou seriálů nečekaně takový požitek, je jeho důmyslné vyprávění. Better Call Saul je ještě více než Breaking Bad založený na vytváření různých diváckých očekávání. Hrdinou seriálu je jedna z vedlejších postav Breaking Bad, takže ti, kdo viděli oba seriály, dopředu vědí, co se z něj stane v budoucnosti. Víme, že Saul Goodman z Breaking Bad zůstane v něčem velmi podobný Jimmymu McGillovi z Better Call Saul, ale zároveň se v něčem bude taky odlišovat. Takže víme, v koho se změní, ale nevíme, jak se to stane, což nás drží v napětí.
Takových náznaků je v celém seriálu roztroušeno velké množství. První i druhá sezóna začínají černobílými scénami, které se zřejmě odehrávají také někde v Jimmyho budoucnosti, a s jeho životní drahou to v nich vypadá ještě mnohem hůře než v Breaking Bad. Úvodní scény jednotlivých epizod nás také často připravují na konfrontace a konflikty, jež mají teprve přijít. V posledních několika epizodách druhé sezóny sledujeme druhou hlavní postavu Mikea Ehrmantrauta, jak chystá komplikovanou akci proti drogovému kartelu, ale vidíme jen detaily jeho přípravy a netušíme, co má vlastně v plánu. Ostatně i to, že celá druhá sezóna vypráví příběhy Mikea a Jimmyho paralelně a obě postavy se v ní téměř vůbec nepotkají, je strategie, která v divácích vzbudit zvědavost ohledně jejich dalšího, nevyhnutelného, ale stále oddalovaného střetnutí.
Čekání na tragédii
Seriál své diváky zkrátka neustále „teasuje“, dává jim náznaky a přísliby toho, co postavy v jejich budoucnosti čeká, ale zároveň se jedná jen o střípky, z nichž je možné se maximálně dohadovat, co a jak se vlastně stane. V poslední době se na internetu objevují články o tom, že Better Call Saul je něco víc než jen spin-off Breaking Bad a že je to spíš samostatný a svérázný seriál. To je i není pravda. Better Call Saul má určitě svoje témata, vlastní dynamiku a originální příběh, který se od Breaking Bad liší. Zároveň ale těží z toho, že Breaking Bad se odehrává ve stejném univerzu. Ve druhé sezóně Saula se objevují nové postavy známé z druhého seriálu a také si s sebou nesou určitá divácká očekávání, protože víme, jak to s nimi v Breaking Bad dopadne. Když se vrátíme k úvodnímu přirovnání, je sledování Better Call Saul (zvlášť pro ty, kdo znají Breaking Bad) něco jako pozorování padajícího domku z karet. Díváme se, jak někdo tento domek staví, a čas od času nakoukneme na obrázky různých fází toho, jak bude stejný domek v budoucnosti padat, až skončí v naprostých troskách.
V tomhle ohledu je Better Call Saul dramaturgicky neuvěřitelně precizně a na detailech vystavěný seriál. Když k tomu přidáme pečlivě budované charisma veškerých vystupujících postav a komplexně vystavěnou síť jejich vzájemných vztahů a konfliktů, je to dílo, které nemá v současné seriálové produkci moc výraznou konkurenci. Hodnotit druhou sezónu samostatně nemá moc smysl právě proto, že je tak výrazně propletená se sezónou první a s Breaking Bad, a také z toho důvodu, že nás připravuje na sezóny budoucí. Doufejme, že jich bude hodně.
Autor je filmový redaktor A2.