Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Život ve lži a kostlivci ve skříni

Žijeme ve lži. Koncem března nám to připomněli Srb Radovan Karadžič, odsouzený na čtyřicet let, a Němec Hans-Dietrich Genscher, jenž odešel na věčnost. 

Co má společného Karadžič, prezident Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (1992–1996), s Hansem Genscherem, který byl vicekancléřem a ministrem zahraničí ve čtyřech vládách Helmutha Kohla (až do roku 1992) a předtím ve třech vládách Helmuta Schmidta? No přece aktivní účast na rozpadu Jugoslávie. O této jejich účasti se buď šíří polopravdy a lži, anebo se mlčí o důležitých okolnostech (případně se mlčí zcela). Také proto celé čtvrtstoletí po těchto událostech hledíme na bývalou Jugoslávii, Evropu i svět jakoby se zavázanýma očima. Příběhy padoucha Karadžiče, jenž organizoval zločiny a světce Genschera, který prolamoval epochy k zářným zítřkům, jsou nepravdivé, mezerovité a zmanipulované.

Hrůzná logika

Karadžičovi určitě nemohl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu prokázat, že organizoval genocidu, kterou se nejčastěji mávalo, protože ani plán, ani pokus, natož samotná eliminace nějakého etnika neodpovídaly tehdejší bosenské realitě. A pokud jde o spojitost s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti, prováděli je v Bosně a Hercegovině (BaH) Srbové, Bosňáci i Chorvaté nakonec rukou společnou a nerozdílnou. A nebyli k tomu rozhodně jen vyhecováni propagandou nacionalistickou a pravoslavnou (Srbové), muslimskou (Bosňáci) či katolickou (Chorvaté), ale hlavně logikou dynamické vojenské situace i přístupem západní diplomacie. Ta totiž „národnostní filozofií“ Vance-Owenova mírového plánu (1993) dala etnickým čistkám logiku přímo železnou a dohodou v Daytonu (1995) je fakticky – i s podpisem Slobodana Miloševiče – legitimizovala. Haagský tribunál nikdy nedospěl k tomu, k čemu již dochází i česká historiografie: že totiž minimálně od roku 1993 se – jak píše balkanolog Ondřej Žíla (Soudobé dějiny č.3/2014) – „zodpovědnost za etnické čistky mezi třemi bojujícími národy rovnoměrněji ‚rozložila‘“.

Uznání Chorvatska a Slovinska jako nových nezávislých republik Hansem-Dietrichem Genscherem v prosinci 1991 bylo nejtemnějším okamžikem jeho dlouhého působení na postu ministra zahraničních věcí.

ICTY neprokázal Karadžičovi přímou zodpovědnost za masakr ve Srebrenici, kterou bosensko-srbský generál Ratko Mladič v červenci 1995 obsadil, přičemž bylo zavražděno sedm až osm tisíc muslimských mužů (jde o údaj haagského tribunálu, přesný počet nebyl nikdy přesně a konsensuálně stanoven, na rozdíl od dokonalé evidence šestatřiceti tisíc srebrenických žen a dětí odvezených z města autobusy do oblastí kontrolovaných muslimskými silami). Ondřej Žíla pečlivě vypisuje kontext a sérii příčin a následků. Vance-Owenův plán, který přímo vedl ke snahám všech tří bojujících stran vytvořit etnicky homogenizovaná území před podepsáním mírových dohod. Z této „racionální“ strategie se vymkla pouze Bosňáky kontrolovaná Srebrenica, kterou se Srbům v roce 1992 nepodařilo dobýt a z níž až do léta 1995 probíhaly intenzivní – vojensky nijak neodůvodněné, přesto však mimořádně brutální – útoky bosenskomuslimských jednotek Nasera Oriče proti okolním srbským vesnicím, a to pod dohledem modrých přileb OSN (sic!). Naopak – píše Žíla – „srbská operace v červenci 1995 (proti Srebrenici), jež se ve vyhrocené situaci zvrhla v akt nekontrolované brutální msty, zapadala do kontextu srbských strategických zájmů a vzhledem k předchozímu dění v tomto okrese měla z vojenského hlediska svou hrůznou logiku“.

Válečný zločin tím v žádném případě není ospravedlněn. Haagský tribunál však svými jednostrannými a „politicky orientovanými“ verdikty přinejmenším propásl šanci na nastolení vskutku očistného ovzduší, které by nastalo, kdyby se někdejší oficiální činitelé byli nuceni vyjadřovat k vlastním zločinům před soudem alespoň o chlup méně zdiskreditovaným.

Díra v příběhu

Nad smrtí Hanse-Dietricha Genschera se rozklenula duha „sukces story“. Zvláště byl vyzvedán jeho skutečný „slávy den“, jejž měl možná na mysli Spirituál kvintet ve stejnojmenné písni: 30. června 1989 promluvil Genscher z balkonu velvyslanectví Spolkové republiky Německo Praze, že východní Němci budou moci odcestovat do Německa západního. Genscher zařídil toto první prolomení železné opony. A o rok později to byl právě on, kdo se oprávněně jevil jako architekt Smlouvy dva plus čtyři (SRN, NDR plus USA, Francie, Británie a SSSR), která byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě a stala se základním kamenem znovusjednocení Německa 3. října 1990. Ohňostroj, sláva veliká.

Dál je však v příběhu díra. Většinou se nepokračuje, jak Genscher – ihned po vzniku staronové „říše středu“ v Evropě – tlačil na demontáž Jugoslávie, na starý strategický prostor vilémovského Německa, kvůli němuž už kdysi dávno vznikla trať Berlín–Istanbul pro slavný Orient Expres. Je historickým faktem, že 19. prosince 1991 uznalo Německo nezávislost Slovinska a Chorvatska, celé tři týdny před váhajícími a občas v kuloárech nesouhlasícími politiky jedenácti ostatních zemí tehdejšího Evropského společenství (ES uznalo samostatnost obou států 12. ledna 1992). Disident z titovské éry a autor knihy Nová třída (o vládnoucí byrokracii v takzvaném socialismu) Milovan Djilas si byl jistý – a řekl to měsíčníku Le Monde diplomatique v dubnu 2002 –, že existují (vedle srbských nacionalistů) i „další viníci (občanské války v Jugoslávii), včetně zahraničních“. A výslovně připomněl podporu Německa a Vatikánu katolickému Chorvatsku „ustašovce“ Franja Tudjmana. Chorvatská (i slovinská) nezávislost byla pod tímto tlakem rychle uznána jinými západními státy, „i když otázka chorvatských Srbů nebyla vyřešena“ (a byli také v srpnu 1995 z oblasti Krajiny také vyhnáni v jedné z největších etnických čistek od konce druhé světové války).

Klíčový faktor

Leckde už se smělo napsat, co bylo nyní v nekrolozích vynecháno: že uznání Chorvatska a Slovinska jako nových nezávislých republik Hansem-Dietrichem Genscherem v prosinci 1991 bylo nejtemnějším okamžikem jeho dlouhého působení na postu ministra zahraničních věcí. Neboť bylo nepochybně klíčovým faktorem, který strhl Jugoslávii do občanské války a nedal tomuto společenství národů žádnou šanci. Jistě nešlo o faktor jediný – to bychom věru přeceňovali úlohu osobnosti v dějinách. Nicméně přeceněný Slobodan Miloševič zemřel v haagském vězení ještě před koncem svého procesu, v němž úspěšně cupoval chatrné znění obžaloby, a nadmíru přeceněný Radovan Karadžič už srbskou Bosnu a Hercegovinu dozajista nikdy neuvidí. Zato „klíčový faktor“ Hans-Dietrich Genscher zemřel – sdělily agentury – v rodinném kruhu.

Kruh se tak uzavírá: kostlivci ve skříních se chovají způsobně a život ve lži pokračuje.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image