Zmrtvýchvstání DJe Rashada


Dva roky po smrti DJe Rashada vyšlo jeho nové album Afterlife plné spoluprací s jinými producenty chicagského kolektivu Teklife.

Jen týden předtím, než si mohli fanoušci s bezmála patnáctiletým zpožděním konečně poslechnout album The Diary od hiphopové ikony J Dilly, vyšla deska jiného zesnulého producenta, který podobně zásadním způsobem proměnil naše představy o klubové hudbě. J Dilla prakticky mimo zájem dobového publika přetvořil na počátku nultých let mapu amerického hip hopu. Po jeho smrti pokračoval v přepisování hudební kartografie chicagský rodák Rashad Harden alias DJ Rashad. Metody i zvuk obou tvůrců od sebe dělí spousta mil dálnic amerického středozápadu. Oba ovšem svou tvorbou prozkoumali některé možnosti, které na sebe později hudba skutečně vzala. V případě DJe Rashada šlo – a díky posmrtným nahrávkám a étosu, který předal svým spolupracovníkům z kolektivu Teklife, stále jde – o pokroucené kmity footworku a jukeu.

Na parketě a ve sluchátkách

Rashada našli mrtvého v chicagském bytě na sklonku dubna roku 2014. Od té doby se jeho hudba objevila na dvojici épéček We On 16613 a jeho produkce byla rovněž slyšet na patrně největším footworkovém hitu loňského roku Dubby, pod kterým je podepsán spolu se svým přítelem z dětství DJem Spinnem a rapperem Danny Brownem. Nyní vychází dříve neslyšený materiál nalezený v archivech, který k vydání připravil DJ Spinn coby první nahrávku labelu Teklife. Na desce Afterlife se nachází čtrnáct tracků, které vznikly jako spolupráce mezi Rashadem a dalšími členy této chicagské producentské rodiny.

Hudbu, která zpočátku sloužila jen jako „potrava“ pro tanečníky, dokázal přeměnit ve svébytný styl, jenž zní ve sluchátkách stejně dobře jako na parketu.

Právě příslušnost k jednomu klanu a s tím spojený pocit pospolitosti byly pro Ghettoteknitianz (na přelomu dekády se kolektiv přejmenoval na Teklife) vždy určující. Rashad a Spinn se počátkem devadesátých let stali členy chicagské taneční crew House-O-Matics, která byla zřejmě nejobávanějším účastníkem footworkových bitev. I díky seznámení s RP Boo (producentem označovaným za otce footworku) se ale brzy přesunuli za gramofony a DJské mixy. Od toho už byl ovšem jen krok k vlastní produkci. Hudbu, která zpočátku sloužila jen jako „potrava“ pro tanečníky, dokázali přeměnit ve svébytný styl, jenž zní ve sluchátkách stejně dobře jako na parketu.

Klan žije dál

Rashadovy tracky rezonovaly zprvu pouze v chicagské komunitě, po vydání kompilace Bangs & Works v roce 2010 se ovšem už šířily mezi publikem celých Spojených států a s deskou Double Cup z roku 2013 se dostaly do celého světa. Teklife ovšem nikdy nebyl pouze Rashad Harden – a proto také může klan ve svých aktivitách pokračovat i po jeho smrti. Stejně jako RP Boo, DJ Clent nebo Traxman ovlivnili Rashada, stali se Rashad se Spinnem inspirací pro své mladší kolegy. DJ Manny, Boylan nebo Taso jsou dnes zavedenými tvůrci, nové členy našel kolektiv dokonce i v Bělehradě nebo Oslu a měl přímý vliv na vznik polského labelu Polish Juke nebo tokijského Trekkie Trax. Největší naděje ale scéna vkládá do čtveřice vůbec nejmladších členů.

Jednadvacetiletý DJ Taye lepí přes neklidné rytmy soulové a jazzové pasáže. Jeho o něco starší kolega DJ Earl na svém chystaném albu pracoval s Danielem Lopatinem (aka Oneohtrix Point Never). Jerrilynn Patton, která pochází z nechvalně proslulého města Gary v americké Indianě, nahrála loni pod jménem Jlin desku, kterou na vrchní příčky příčky svých výročních žebříčků zařadil časopis The Wire i webový magazín The Quietus. Maskovaný DJ Paypal zase se svými footworkovými hity infiltroval klubové parkety (loni vystoupil i v pražském Neone). Kromě Jlin se všichni objevují i na aktuální nahrávce Afterlife a jejich příspěvky na albu patří k těm vůbec nejsilnějším.

Bohužel ne všechno se ale podařilo. Afterlife určitě nemá být jen výběrem z archivu zesnulého tvůrce – chce reprezentovat materiál, na němž Rashad těsně před smrtí pracoval a nestihl ho už vydat, a také ukázat, jak pevné byly vzájemné vztahy mezi jednotlivými producenty. Pokud se ale na Afterlife díváme jako na regulérní desku, nevychází bez kritiky. Skladby jako Tony Montana nebo Oh God naše představy o Rashadově tvorbě ničím neobohacují a působí spíše jako rozdělané demo. Lépe fungují klasické footworkové bangery Roll Up That Loud, Let’s Roll Out či Wear Her Pussy Out, kterých Rashad na svém MPC sekvenceru v průběhu let vyťukal na stovky, jestli ne na tisíce. Kupodivu zanechávají stále nenapodobitelný dojem jako před lety.

Balada o balení jointu

Nejzajímavěji působí tracky, které posouvají Rashadův zvuk nečekaným směrem a v nichž se plně prosadí jeho spolupracovníci. Platí to především o závěru alba. Ve skladbě Lost Worlds vyústí spolupráce s Traxmanem ve fantastický ambientní opus a následuje fluoreskující kolotoč s názvem Do You Wanna Be Mine, kterému se daří skloubit fanfarónský osmibitový úvod s malebným vokálním samplem. Závěrečná footworková balada o balení jointu Roll a Tree nahraná s největším vyznavačem tohoto tématu DJem Mannym zanechává věci přesně tam, kde mají být.

Afterlife je vzpomínkou a zároveň kolektivním dílem – Teklife jako svou první nahrávku stěží mohli vydat něco jiného. Chicagský kolektiv se ale vždy díval především dopředu a chtěl posluchačům ukázat něco, co ještě neslyšeli. V následujících měsících by tuto roli měl naplno převzít DJ Earl a další zástupci mladé generace Teklife: „We’re rolling, let’s roll out.“

Autor je redaktor magazínu Ditchmag.

 

A2LARM