Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Bolívie ve stínu neoliberalismu

Vláda Eva Moralese upřednostňuje ekonomické zájmy na úkor práv původních obyvatel. Kudy vede cesta ven?

„Stát, který nyní odchází, stát, který nyní zemře. Koloniální stát, který umožnil ustavičné plenění přírodních zdrojů této ušlechtilé země, koloniální stát, který se na nás, původní obyvatele, vždy díval jako na divochy a zvířata.“ Píše se rok 2006 a Evo Morales těmito slovy zahajuje svůj prezidentský mandát během inaugurační ceremonie v Tiwanaku, legendárním místě založení incké civilizace. Jeho vláda se má stát symbolem dekolonizace bolivijské společnosti. Má ukončit koloniální praxi rasového podřízení původních obyvatel, diskriminaci a nucené vyvlastňování jejich půdy ve jménu ekonomického rozvoje. Daří se jí to?

Ve vleku ekonomických zájmů

Píše se rok 2015 a policejní jednotky násilně zasahují proti pokojné blokádě silnice Santa Cruz – Camiri v oblasti Takovo Mora. Místní obyvatelé zde vystupují na obranu svého území proti těžebním plánům státem vlastněné těžební společnosti YPFB. Zatímco místní požadují plnění ústavou zaručeného práva na předchozí konzultace původních obyvatel před zahájením exploračních aktivit na jejich územích, Moralesova vláda na adresu protestujících vzkazuje, že se nebude „podřizovat malým skupinkám“. Její povinnost je prý „zajistit příliv investic, jež přinesou ekonomický růst“.

S ohledem na strukturu bolivijské ekonomiky, v níž těžba a vývoz primárních surovin představují hlavní zdroj vládních příjmů, je zřejmé, že sociální programy vlády do značné míry závisí na příjmech z těžby.

Necelých deset let od momentů plných naděje původních obyvatel na změnu poměrů v bolivijské společnosti vládní postoj v rámci konfliktu nebezpečně připomíná klasické projevy koloniální nadvlády. Etnicky definované zájmy původních obyvatel se totiž musí podřídit „nadřazeným“ ekonomickým zájmům státu. Představuje tedy Moralesova vláda skutečný milník na poli teritoriálních práv původních obyvatel, nebo je spíše výrazem kontinuity koloniální praxe? Odpověď na tuto otázku vyžaduje bilancování dosavadního vládnutí, implementaci pozemkové reformy a důsledného uplatňování teritoriálních práv, které z ní vyplývají.

Úspěchy a prohry

Pozemková reforma a příslib přerozdělení půdy od velkostatkářů k chudým farmářům a indiánským komunitám se staly pilířem Moralesovy „vlády sociálních hnutí“, jak se sama ústy svého prezidenta, a také viceprezidenta Garcíi Linery, ráda nazývá. Podle dat Národního Institutu pro pozemkovou reformu bylo od nástupu Moralese v roce 2005 do roku 2013 přerozděleno 134 milionů akrů půdy, což je o sedmdesát procent více než za období předchozích neoliberálních vlád. Třetina z této půdy nyní spadá do režimu takzvané domorodé komunitní půdy (TCO), která je držena a spravována kolektivně komunitami původních obyvatel.

Tato čísla představují jednoznačný pokrok v zemi, která historicky patří k těm s nejvíce nerovným vlastnictvím půdy a v níž nespravedlivá držba byla zdrojem neustálých konfliktů. Vládní odhady v roce 2007 mluvily o tom, že sedmdesát procent ze 110 milionů hektarů produktivní půdy bylo v rukou pouhých čtyř set osob. Právě požadavek návratu nedobrovolně vyvlastněné půdy a územních práv je základním stavebním kamenem bolivijského hnutí původních domorodých obyvatel. Ačkoli tempo přerozdělování se v posledních letech výrazně zpomalilo a kvalita dané půdy je častým předmětem kritiky, je zřejmé, že v porovnání s předchozími vládami se přístup původních obyvatel k území za Moralesovy vlády zlepšil.

Klíčovou otázkou úzce propojenou s otázkou území a teritoriálními právy původních obyvatel je přístup k přírodním zdrojům. Právě v tomto bodě se střetávají dva, v mnoha ohledech protichůdné zájmy. Na jedné straně stojí stát se svou snahou podnítit ekonomický rozvoj pomocí těžby a následného exportu primárních komodit (ropa, plyn, sója). Na druhé straně stojí původní obyvatelé se svojí autarkní ekonomikou, která je těžbou či expanzivním zemědělstvím ohrožená, neboť její základní pilíře – sběr, lov a rybolov – závisí na dostupnosti a kvalitě okolních přírodních zdrojů.

V rámci tohoto konfliktu vláda v čele s prezidentem aymarského původu, který se pasoval do role ochránce práv původních obyvatel, jednostranně preferuje zájmy státu, kterému menšinová práva domorodých komunit musí ustoupit. Dokladem tohoto trendu je expandující hranice těžby nerostných surovin. Od roku 2006 se rozšířila takřka osmkrát a je jí zasaženo celkem jedenáct z dvaadvaceti Národních chráněných oblastí. Většina z nich se přitom prostorově překrývá právě s půdou drženou původními obyvateli.

Návrat koloniální praxe

Moralesovy argumenty připomínají modernistický slovník předchozích neoliberálních vlád. Rozvoj společnosti je v důsledku redukován na honbu za ekonomickým ziskem, kterým se ospravedlňuje i popírání práva původních obyvatel na předchozí konzultace, kodifikované Úmluvou 169 Mezinárodní organizace práce, Deklarací práv původních obyvatel OSN a bolivijskou Ústavou. Příkladem je konstantní napětí mezi vládou a obyvateli Guaraní v bolivijském Chacu, regionu s druhými největšími zásobami zemního plynu v Latinské Americe, či konflikt o území v komunitě Mallku Khota na severu těžebního regionu Potosí. Jeho spouštěčem byl vládou podporovaný plán nadnárodní společnosti South American Silver na zahájení těžby pod otevřeným nebem, jenž předznamenal nucené přesídlení místních komunit.

Konflikt nakonec vyústil v násilné střety místních obyvatel s policií a zanechal za sebou jednoho mrtvého a řadu zraněných. Vláda dokonce v souvislosti s konfliktem o stavbu silnice vedoucí středem Národního parku a tradičního území původních obyvatel prohlásila: „Ať chtějí, nebo ne, silnici postavíme.“ Úřady teprve pod nátlakem veřejného mínění, jež odsoudilo násilný policejní zásah proti protestujícím během jejich pochodu, svůj postoj poopravily a konzultace umožnily. Avšak staly se terčem kritiky pro podezření z  vládní manipulace celého procesu.

Právo na předchozí konzultace přitom tvoří normativní páteř teritoriálních práv původních obyvatel. Pokud tudíž pozemkovou reformu hodnotíme optikou nápravy dědictví kolonialismu, rasismu a nuceného vyvlastňování, popření práva na konzultace fakticky koloniální praxi reprodukuje. Stát totiž ve jménu ekonomické a územní expanze usiluje o přisvojení domorodé půdy.

Oportunismus, nebo zajetí struktur?

U řady reprezentantů bolivijských původních obyvatel dnes panuje zklamání. Lze ale jednoduše označit Moralese za oportunistu, který využil revoluční ideje v rámci předvolebního boje a neváhal je popřít, jakmile se dostal k moci? Předně je nutné brát v úvahu strukturální omezení, se kterými se musí potýkat každý politik a která vyžadují kompromisy. Evo Morales musí vyvažovat mezi deklarovaným bojem proti chudobě na straně jedné a příslibem nápravy křivd koloniální minulosti prostřednictvím garance územních práv původních obyvatel.

S ohledem na strukturu bolivijské ekonomiky, v níž těžba a vývoz primárních surovin (především ropy a zemního plynu) představují hlavní zdroj vládních příjmů (zhruba třicet procent), je zřejmé, že také sociální programy vlády do značné míry závisí právě na příjmech z těžby. Příznivá bilance ekonomických výsledků Moralesovy vlády, jako je snížení extrémní chudoby na polovinu, zvýšení minimální mzdy z 63 na 94 amerických dolarů či čtyřnásobný růst HDP tak do jisté míry vysvětluje vládní tlak na intenzifikaci těžby navzdory odporu svých dřívějších domorodých spojenců.

Současně je však třeba poukázat na fakt, že Morales udělal velmi málo pro diverzifikaci bolivijské ekonomiky. Namísto produktivních investic s potenciálem podnítit ekonomické aktivity se vládní investice často omezují na pochybné kroky. Například vznikají fotbalové stadiony ve vesnicích, které by nedaly dohromady fotbalové mužstvo a v nichž nenajdete ani lékaře. Jiné investiční projekty zase skončily doslova fiaskem jako nápad postavit papírnu v Chapare, regionu s velmi vysokou vlhkostí vzduchu. Proto je na místě otázka, zda obětování územních práv původních obyvatel je skutečně nutná daň za ekonomický rozvoj Bolívie. Není to spíše neochota či neschopnost vlády vystoupit z bludného kruhu těžební politiky?

Autorka je spolupracovnice redakce.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image