Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Deníček z Ende Gelände

Zápisky z úspěšné blokády německého povrchového dolu a tepelné elektrárny v Proschimi. 

„Hlavně ať v televizi nevidím, jak tě odvádí policajti,“ řekl mi před odjezdem na Ende Gelände táta. Ubezpečila jsem ho, že nejsem žádný levičácký extremista a že „blokování lužického uhelného dolu, to je přece přímá akce, a tedy věc pro radikály“. Odborník na extremismus Ivo Pisarský sice v pořadu Na stopě řekl, že „leví extrémisté chtějí spíš takovou pohodu“, ale já se dostatečně „v pohodě“ na tak velkou občanskou neposlušnost necítím. Budu tam třeba jenom mýt nádobí a loupat brambory, abych podpořila myšlenku. A tak v sedm ráno nakládám v Brně transparenty do autobusu a s partou levičáků odjíždím směr Proschim. V Praze nabereme zbytek účastníků a jsme komplet: pětačtyřicet lidí, které na české i německé straně hranic nezvykle dlouho dusila policie při kontrole občanek – možná proto, že nás už před odjezdem fotila dvojice podezřele nenápadných mužů. Zdržení využijeme k vymýšlení časopisu pro emancipované teenagerky, který na českém trhu zoufale chybí.

Jak funguje autonomie

V legálně pořádaném klimatickém kempu v Proschimi, kam dorazíme ve čtvrtek v podvečer, je patrná dobrá organizace. V infostanu se nás ujal potetovaný aktivista a proškolil nás v tom, jak to na místě chodí. V kempu je obrovská trampolína, plácek, kde se plní pytle se slámou sloužící jako štíty, stan se spreji a šablonami pro výzdobu bílých akčních overalů, ekologické suché záchody a ledové sprchy s nápisem „all genders welcome“. Ačkoli bychom po dlouhé cestě sprchu celkem potřebovali, po příjezdu jsme vyrazili na akční trénink se stříbrnými nafukovacími kostkami, ze kterých se dají postavit improvizované zdi, a mrazivě vzrušující sprchy jsme si užili až později.

Zpětně vzato šlo o hodně povedený víkend. Na celé dva dny jsme obsadili uhelný důl, rypadla i překladiště uhlí, zablokovali jsme všechny zásobovací koleje a vnikli jsme i do samotné elektrárny.

Na večerním plénu naší skupiny jsem se dobrovolně přihlásila jako člověk, který by v případě potřeby zůstal v kempu a hlídal ostatním občanky. Taky jsem pomáhala při tvorbě reportáže jedné německé státní televizi. Když už nepůjdu do přímé akce, chtěla jsem být užitečná aspoň takto. Druhý den ráno jsem ale stejně dorazila na další akční tréninky, jelikož jsem chtěla zažít trochu vzrušení a mít hezké fotky v bílém overalu. Atmosféra klimatického kempu mě úplně pohltila, a aniž bych postřehla jak, měla jsem svého „buddyho“ a byla jsem členkou šestičlenné afinitní skupiny.

Buddy je člověk, se kterým se po celou dobu přímé akce navzájem hlídáte, afinitní skupina je nejnižší rozhodovací jednotka jednotlivých akčních fingerů o počtu až několika stovek lidí. Každá afinitní skupina má jednoho delegáta, jenž dochází na plénum daného fingeru, shání informace a prosazuje zájem svých kolegů. Cílem je vždy dosáhnout konsenzu. Nepřestávala jsem žasnout, jak skvěle se tímto způsobem organizovaly čtyři tisíce aktivistů, aniž by docházelo k jakémukoliv potlačení autonomie jedince nebo jednotlivých afinitních skupin.

Ende Gelande
Nikdy v životě jsem nezažila tolik odhodlání a optimismu na jednom místě

Jako kosmonauti na Měsíci

Náš „červený finger“ měl za úkol vniknout do dolu a pokusit se obsadit rypadlo. Vyráželi jsme krátce po poledni. Naházela jsem do sebe oběd, zaregistrovala se v právním stanu a napsala si lihovkou na ruku i obě nohy přidělené osobní číslo a telefonní kontakt na právníky pro případ, že by mě zadržela policie (taky to vypadá jako hrozně cool tetování). Pak už jsem se přidala ke své skupině a společně s dalšími stovkami lidí jsme s revolučními písněmi na rtech vyrazili na několikakilometrový pochod k dolu. Ta atmosféra se dá jen těžko popsat, ale nikdy v životě jsem nezažila tolik odhodlání a optimismu na jednom místě.

Ve vstupu do dolu nám nic nebránilo a před očima se nám brzy zjevil obraz jako z apokalyptické budoucnosti: stovky lidí v bílých overalech kráčejících a tančících na nekonečné ploše tmavého prachu nenávratně zničené krajiny připomínaly kosmonauty na Měsíci. Za úmorného vedra jsme dorazili k rypadlu a začali jsme je za skandování „A – anti – antikapitalista“ obsazovat. Vlezli jsme do všech koutů snad největšího stroje, jaký jsem kdy v životě viděla, a se zájmem jsme si prohlíželi zaprášená ovládací tlačítka. Zatímco probíhalo na obsazeném rypadlu plénum, na kterém se řešil další postup, sedli jsme si na zem a nasvačili se. Jídlo pracovně nazvané „rakovinový trojboj“ v tu chvíli chutnalo jako sen, i když šlo o rozmarýnové biochipsy, cigaretu a uhelný prach.

Naše afinitní skupina s názvem „Tábor“ se rozhodla přidat k fingeru, který vyrazil podpořit aktivisty blokující překladiště uhlí. Na rypadlu bylo v tu chvíli dost lidí a navíc jsme tu nechtěli zůstávat přes noc. Překladiště bylo to nejšpinavější místo na světě a každý byl po deseti minutách ušmudlaný jako horník. Začalo pršet. Schovali jsme se do prostoru pod kolejemi a sledovali jsme, jak na sebe déšť stékající po kamenném srázu nabaluje černý prach. Byla to nejsmutnější a zároveň nejkrásnější věc v tom pekle okolo. Když jsme po pár hodinách v nyní už černých a promočených overalech odcházeli, asi stovka aktivistů obsadila budovu nad překladištěm. Najednou začalo svítit slunce a na obloze se klenula dvojitá duha. Cestou do kempu jsme se připletli k potyčce: policie a zaměstnanci dolu nechtěli pustit zásobovací tým s jídlem a stany k překladišti. V jednu chvíli nás bylo asi třicet v obklíčení přibližně dvojnásobku policistů, a proto byla jakákoli snaha o proražení bariéry předem odsouzená k neúspěchu. Raději jsme se proto rozhodli odejít.

This is what democracy looks like

Další den ráno jsme já a můj buddy utvořili novou osmičlennou afinitní skupinu s názvem „Unicorn“ a vyrazili jsme ve fingeru o dvanácti stech lidech blokovat koleje, po kterých se do elektrárny dostává uhlí. Během čtyřhodinového pochodu k železničnímu mostu, kde už od pátku probíhala blokáda jedné z přístupových cest, nám v přestávkách dokonce hrál soubor klasických instrumentálních hudebníků, kteří se i s pěveckým sborem dopouštěli občanské neposlušnosti s námi. Asi sedm set lidí se z úspěšné blokády železniční přístupové cesty rozhodlo zajít ještě dál. Po zablokování dolu a všech zásobovacích cest do elektrárny jsme chtěli obsadit i samotnou elektrárnu.

Přestřihli jsme plot a na řadu přišlo prodírání se lesíkem. Kolem hrály samba bubny a dav skandoval: „This is what democracy looks like!“ Dorazili jsme k hlavní bráně, kterou někdo vyvrátil. Byli jsme uvnitř. Stovky lidí v nově nafasovaných bílých overalech a maskách se producírovaly po elektrárně a křičením hesla „Abschalten“ (vypnout) dávaly jasně najevo, že nesouhlasí s využíváním fosilních paliv. Akce bohužel neměla předem daný cíl ani strategii, a tak po příjezdu policie vznikla panika. Těžkooděnci začali aktivisty chytat a dav hledal, kudy před nimi uniknout. I když se naše afinitní skupina rozpadla, jednotliví buddies se stále drželi při sobě a nikdo nebyl zadržen. V nejvíc vyhrocené situaci jsem si přes brýle a masku nasadila ještě plastový štít a jen díky tomu jsem nedostala dávku pepřového spreje přímo do očí, když policista pacifikoval vedle mě běžícího muže. Pak už jsme se jen horem i spodem dostávali přes žiletkový plot. Naše afinitní skupina se po útěku opět dala kompletně dohromady, ale sto dvacet jiných aktivistů bylo při akci zadrženo.

Spaní na barikádách

Po návratu k železničnímu mostu jsme se se zbytkem výpravy rozhodli na místě přečkat noc. S kamarádem jsem se proto vydala autobusem pro zásoby a věci na spaní. Když jsme dorazili nazpátek a vystoupili z autobusu, zjistili jsme, že se situace na místě změnila. Kromě policistů byly u mostu minimálně dvě stovky neonacistů a odpůrců naší akce. Pro mě a kamaráda s krosnami plnými spacáků, karimatek a piva bylo nemožné se na železniční most dostat, a proto nás autobus odvezl k jiné blokádě. Tam jsme naštěstí potkali další čtyři aktivisty, se kterými jsme popojeli autem dál a na most jsme se doplížili po kolejích a ve tmě pěšky. Následné spaní v kolejišti přímo na barikádě už bylo posledním znakem toho, že se celá akce nápadně podobná válečnému tažení. V poněkud schizofrenní situaci jsem najednou měla větší strach z nácků než policistů, a tak jsem s povděkem přivítala informaci, že se o noční hlídky budou starat členové Antify dovezení autobusem z okolí.

Ráno nás vzbudil déšť, kvůli kterému jsme na kolejích museli vytvořit provizorní příbytky. I přes špatné počasí nám k „extremistické pohodě“ chybělo už jenom kafe. I to jsme nakonec sehnali a nikoho z brněnské kavárny vůbec nezajímalo, jestli je to filtr nebo dlouhé espresso. Plni elánu a pod hrozbou toho, že oficiální kemp možná bude vyklizen, jsme se rozhodli na místě spát ještě jeden den. Blokáda však byla po osmačtyřiceti hodinách od začátku akce ukončena a my jsme se vrátili do kempu, oslavili vítězství a odjeli domů. Pár desítek lidí, kteří na některých místech zůstali, bylo zadrženo policií.

Zpětně vzato šlo o hodně povedený víkend. Na celé dva dny jsme obsadili uhelný důl, rypadla i překladiště uhlí, zablokovali jsme všechny zásobovací koleje a vnikli jsme i do samotné elektrárny. Ta musela svůj provoz snížit na pouhých dvacet procent. Čtyři tisíce lidí z mnoha států se zvedly a pomocí vlastních těl daly najevo, že chtějí klimatickou spravedlnost. Že když někdo chce vydělávat peníze a důsledky musí nést jiní, i my můžeme představovat investiční riziko. Poznala jsem, jak dobře může fungovat organizace autonomních skupin a jak velkou moc mají lidé, když drží při sobě. Přišla jsem na to, že i v Česku potřebujeme při demonstracích velké stříbrné nafukovací kostky a samba bubny. Uvědomila jsem si, že bychom měli začít vydávat časopis pro emancipované teenagerky. A ve vší té levicové pohodě kolem jsem zjistila, že asi vážně jsem levicový extremista.

Autorka je aktivistka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image