Dvě hlavní ocenění canneského festivalu, Zlatou Palmu a Velkou cenu, dostali tamní miláčkové: Ken Loach za film I, Daniel Blake a Xavier Dolan za snímek Juste la fin du monde. První zmíněný dostal hlavní cenu už podruhé. Kanadský režisér pak doslova soutěží s časem: v roce 2014 dostal Cenu poroty za film Mami!, následující rok zasedal v hlavní porotě a letos na něj usmála štěstěna znovu.
Při hodnocení udělených cen a fungování festivalu v Cannes obecně je nutné chápat, že jde o největší filmový veletrh na světě.
Jistá okoukanost je pravděpodobně hlavní výtka, kterou lze použít na oba oceněné filmy. Na konci týdne se proslýchalo, že porota je ohledně hodnocení soutěžících snímků poměrně rozhádaná, a je tudíž pravděpodobné, že se nakonec vydá po známé cestě „kompromisu směrem dolů“. Hlavní soutěžní kategorie přitom dle mnohých novinářů a kritiků letos přinesla více zajímavých filmů než v minulosti.
Loachova dělnická třída
Ken Loach patří k sociálně angažovaným stálicím festivalu a na největším veletrhu s filmovými právy na světě si nikdy neodepře dvě minuty hořekování nad zlým kapitalismem. Hlavním problémem Loachových posledních snímků je to, že se režisér nesnaží říct nic nového. Někdo tráví své stáří hlídáním vnoučat, jiní hraním pétanque, zatímco sociálně angažovaní režiséři jako Loach či další pravidelní účastníci filmové přehlídky, belgičtí bratři Dardennovi, točí filmy o ztracené dělnické třídě, nejistotách postfordistického věku a globalizace a o neoliberalistickém osekávání státu. Snímek I, Daniel Blake je tak průměrnou studií o záměrně neefektivním britském systému podpory v nezaměstnanosti, jenž se snaží nezaměstnané spíše definitivně vystrnadit ze společnosti než jim v jejich tíživé situaci pomoct.
Téma je to nepochybně závažné a točit kritické filmy o kapitalismu je dobrá a záslužná věc. Zajímavě to třeba dělá korejský režisér Kim Ki-duk, který je naopak miláčkem Benátek. Loachův narativ jako by ustrnul pár let po porážce horníků ve Walesu. Dělnická třída nezaměstnaných je stále stejně impotentní, depresivní a bílá. Transformace, kterými prošel kapitalismus v posledních dvaceti třiceti letech, Loache nezajímají. Nenaleznete v nich žádného nezaměstnaného přivydělávajícího si šoférováním pro Uber. Filmové zpracování tak nemůže postihnout onen propletenec závislosti, vykořisťování, ale také vděčnosti a ideologického souznění, charakteristický pro soudobou „ekonomii sdílení“, jež se snaží, v Evropě i ve Spojených státech, mobilizovat schopnosti a prostředky těch, kteří zůstali za branami oficiálního trhu. Mezi Loachovými filmy a realitou, kterou se snaží reprezentovat (a přitom ji enormně stylizuje), je zhruba takový rozdíl jako mezi Manchesterem United Erica Cantony a Leicesterem City, letošním vítězem anglické ligy.
Dolan a přízrak matky
Ačkoli je Xavieru Dolanovi teprve sedmadvacet let, už teď s nestorem britského filmu sdílí jisté ideové vyčerpání. Dolan točí pěkné filmy pro trochu alternativní střední třídu (v Praze by to byli diváci kin Světozor, Oko a Aero), jež se tváří, že mají velké životní poselství. Dolan ale nedokáže překročit stín svého jediného tématu: problematického vztahu s matkou. Je paradoxní, že se před lety ohradil vůči LGBT filmovým cenám (označil je za „chtěnou ghettoizaci“), zatímco sám skáče rovnýma nohama do hlavních klišé gay filmografie posledních dvaceti let. Filmu chybí stylistická vytříbenost a cit pro umění, které mají dva nejlepší LGBT filmy posledních let Život Adèle (Léa Seydoux hraje v Dolanově filmu nesnesitelnou sestru) a Neznámý od jezera režiséra Alaina Guiraudieho. Ten se svým soutěžním filmem Rester vertical vydal do zcela jiných končin, než byl jeho gay polar, ale výsledek není ani zdaleka tak umělecky přesvědčivý.
Porota letos pominula celou řadu výrazných snímků. Stačí jmenovat závažnou komedii Toni Erdmann od německé režisérky Maren Ade, jež oslnila festivalové publikum, či snímek Paterson Jima Jarmusche. Naopak film Personal Shopper Oliviera Assayase, převážně označovaný za propadák, dostal cenu ex aequo [dva vítězové – pozn. red.] za režii společně se vcelku podařeným snímkem rumunského režiséra Cristiana Mungiu Bacalaureat. Ovšem i Mungiu už v roce 2007 Zlatou palmu získal. Celkově tak výběr poroty sázel na osvědčené festivalové tváře s občasnými variacemi.
Čím být?
Letošní ročník festivalu byl zajímavý i tím, že se pořadatelé rozhodli výrazně upravit pravidla udělování cen v hlavní soutěži. Porota musí udělit cenu v alespoň sedmi kategoriích, jen jednou může udělit cenu ex aequo (ale v nikoli v kategorii Zlaté palmy) a každý film by měl dostat jen jedno ocenění. Tímto způsobem se filmová soutěž podobá stále více různým sportovním šampionátům, kde je jeden hlavní vítěz a pak peloton vítězných poražených. Typické instituty uměleckých soutěží – například neudělení ceny – se naopak vytrácí. Omezení počtu ex aequo cen pak může vést k tomu, že při vyhraněných názorech porotců je větší tlak na hledání kompromisu směrem dolů. Pevně daný počet ocenění pak dává všem účastníkům slušnou šanci získat alespoň nějakou cenu (soutěžních filmů bývá kolem dvacítky).
Při hodnocení udělených cen a fungování festivalu v Cannes obecně je nutné chápat, že jde o největší filmový veletrh na světě. Tato průmyslová a ekonomická dimenze je na jihu Francie citelně silnější než třeba v Berlíně či Benátkách. Festival musí zároveň čelit silné konkurenci především ze strany podzimního Festivalu v Torontu. Berlín a Benátky na zaoceánského parvenu reagovaly silnější artovou tendencí, Cannes si naopak chtějí uchovat svou průmyslovou dimenzi. Tomu je často poplatný výběr soutěžících filmů (být starý známý festivalu je rozhodně výhodou) i výběr porotců a porotkyň.
Podobná směs umění a průmyslu ale na druhou stranu není pro Cannes žádnou novinkou. Festivalový plakát letos zdobila jedna scéna z Godardova Pohrdání, filmu, který je dnes považován za jedno z hlavních děl evropské poválečné kinematografie. Při jeho natáčení se však režisér musel vypořádat s mnoha – dnes bychom řekli bulvárními – požadavky tehdejších producentů, kteří se snažili co nejvíc vytěžit z hlavní role Brigitte Bardotové. Genialita tvůrce se často projevuje také ve schopnosti se i s tímto druhem překážek vypořádat.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.