Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak padají hvězdy

Brazilská politická krize není jen otázkou odvolání prezidentky. Děje se mimo jiné i na pozadí vzestupů a pádů brazilské levice.

Dramatickému odvolávání brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové z funkce se s neobvyklým zájmem věnují i česká mainstreamová média. Zájem pochopitelně motivují obavy z nestability v zemi v době blížící se olympiády v Riu de Janeiru. Kromě zpráv o politických turbulencích se k české veřejnosti dostaly informace o „největší hospodářské recesi v historii země“ nebo o „paralýze“ země korupčním skandálem. Postupný rozklad vládní koalice a v mnoha směrech teatrální hlasování o přípustnosti zahájení impeachmentu v Poslanecké sněmovně brazilského Kongresu dotvářejí obraz dramatu plného nečekaných zvratů, osobních ambicí, nevraživosti a zrady. Poslední dějství odehrál dva dny před klíčovým hlasováním v Senátu úřadující předseda Sněmovny, když s poukazem na procesní nedostatky zrušil hlasování poslanců. Není však vyloučeno, že jiný aktér vynese vyšší kartu a zruší toto rozhodnutí. Právní formalismus, rozklad politické autority na mnoha úrovních vládnutí a rozhodující role soudní moci jsou symptomem současné brazilské krize.

Pokus o převrat?

Většina obyvatel Brazílie si skutečně přeje odchod prezidentky z funkce, avšak nikoliv z důvodu, pro který má být formálně odvolána, ale pro neschopnost vlády jako celku vypořádat se s ekonomickou krizí. Korupční skandály se zatím Rousseffové přímo nedotýkají, jsou naopak silně spojeny se jmény osob, které o její sesazení usilují. Jen dva týdny po hlasování Poslanecké sněmovny nařídil Ústavní soud pozastavení výkonu poslaneckého mandátu Eduarda Cunhy, předsedy Sněmovny obviněného z korupce a jednoho z klíčových oponentů prezidentky. Právě Cunhův souhlas se zahájením celého procesu byl zlomovým okamžikem krize.

Že není Rousseffová hlavním problémem brazilské politiky, je všem jasné. Finanční trhy a ratingové agentury sice na postup impeachmentu prý reagovaly pozitivně, avšak jejich přízeň je vrtkavá.

Rousseffová od počátku označuje celý proces za nelegální a hovoří o pokusu o převrat. Paradoxně mnoho z jejích dnešních politických popravčích ji ještě před několika měsíci hájilo a vyjadřovalo se proti impeachmentu, který je vždy traumatizujícím procesem, jenž dává vzniknout novým konfliktům ve společnosti i politické třídě. I z toho důvodu je v prezidentských systémech tak vzácný – na rozdíl od vyslovování nedůvěry vládám v systémech parlamentních.

Co se stalo, že krize v Brazílii vygradovala do vyostřeného napětí ve společnosti a znehybnění politického systému? A nenese díl viny brazilská levice? Na rozdíl od aktuálního dění, které je jen těžko předvídatelné, lze odpovědi na tyto otázky hledat již nyní.

Strana pracujících v objetí s oportunistickou pravicí

Brazilský systém politických stran je zajímavým fenoménem pro politology, ale noční můrou pro politiky – byť samozřejmě ne pro všechny, zejména pro politické podnikatele je naopak požehnáním. Fragmentarizace (v Poslanecké sněmovně pravidelně zasedají zástupci více než dvou desítek stran), velmi nízká organizační institucionalizace, u většiny stran nulové napojení na občanskou společnost a častá absence programu či ideologického vymezení přispívají k nepředvídatelnosti rozhodování stranickými bossy ovládaného Kongresu. Šéfové exekutivy se s touto skutečností naučili pracovat a obvykle dokázali potřebné části poslanců nabídnout „plnění“, aby je přesvědčili o žádoucím směru hlasování. Prezidentský předchůdce Rousseffové a její politický mentor Luiz Inácio Lula da Silva čelil již po třech letech u moci skandálu s uplácením členů Kongresu, existují důkazy o uplácení zákonodárců v souvislosti s vládou prosazovanými změnami ústavy v roce 1997 a jistě by se našly další případy staršího data. Levicová Strana pracujících (PT), která se dostala k moci v roce 2003, systém uplácení zjevně nevynalezla, avšak velmi rychle si jej osvojila.

Volební vítězství PT v roce 2002 bylo možné jen díky výraznému posunu strany k politickému středu, o čemž vypovídal i styl kampaně vedené velmi smířlivým tónem v situaci, kdy Brazílie procházela vážnou finanční krizí. Chlapeček objímající plyšovou rudou hvězdu na obálce volebního programu PT z toho roku ilustruje posun druhdy radikální marxistické strany ke straně typu „catch-all“. Strana uzavřela spojenectví s představiteli národního podnikatelského sektoru za příslib většího angažmá státu při prosazování na zahraničních trzích. Spojenectví se zhmotnilo ve funkci viceprezidenta pro Josého Alencara, jednoho z významných brazilských selfmademanů. Na úrovni Kongresu se pak Lulovu týmu podařilo vyjednat poměrně stabilní koalici levicových stran s oportunistickými stranami středu a pravice, pro něž bylo hlavním cílem být blízko exekutivní moci. Posledním kamínkem v mozaice víceúrovňové koalice byl systém tichých či otevřených dohod s lokálními oligarchiemi. Prezident Lula s tímto modelem vládnutí slavil úspěch, a když v roce 2010 po osmi letech opouštěl prezidentský palác, 80 procent veřejnosti jeho vládu hodnotilo pozitivně.

Technokratickou hlavou proti zdi machiavelistické politiky

Křehký a nákladný pakt levice s pravicí (Lulova široká koalice sahala od komunistické strany ke stranám sdružujícím oportunistické pohrobky vojenské diktatury) se začal drolit po nástupu Lulovy chráněnkyně Rousseffové do prezidentské funkce. Po svém předchůdci zdědila početnou a pestrou koalici stran, která jí sice zajišťovala většinu v obou komorách Kongresu, avšak cena této podpory se odhaluje až dnes v souvislosti s korupčním skandálem spojeným s vyváděním peněž ze státní ropné společnosti Petrobrás do kapes politiků napříč stranami. Rousseffová byla od počátku svého působení mnohem méně tolerantní vůči korupčním rejdům vládních stran. První konflikty přišly záhy po jejím uvedení do funkce, když pro podezření z korupce donutila k rezignaci některé ministry. Rozhodnost a jednostranná, často silová řešení sice prezidentce přinesly vzestup popularity, avšak podrývaly podporu tam, kde se nyní rozhoduje o jejím osudu – mezi zástupci politických stran v Kongresu. Technokratický styl, jejž si osvojila během svých předchozích působení ve veřejných funkcích (Rousseffová nikdy nezastávala volenou funkci, vždy byla jmenovanou „úřednicí“), narazil na tvrdou realitu machiavelistického pragmatismu brazilské politiky.

Malá schopnost komunikovat a nízká ochota k vyjednávání připravila Rousseffovou o část podpory i v její vlastní politické straně. Někteří historičtí členové PT jí navíc nemohli odpustit, že nepatří mezi zasloužilé straníky (do strany, která vznikla na počátku osmdesátých let, vstoupila až v roce 2001) a její prezidentská nominace byla faktickým diktátem Luly da Silvy. Lula navíc svými kompromisy s pravicí podnítil odchody některých radikálních členů strany do opozice a nových levicových stran, které jeho vládu kritizovaly zleva. Tyto strany postupně oslabili dominanci PT na levici a definitivně ji vytlačili k politickému středu. Obousměrná opozice – zprava i zleva – byla další komplikací vládnutí, kterou Rousseffová zdědila.

Posledním prokletým dědictvím Lulovy vlády byla organizace sportovních monstrakcí: v roce 2014 světového šampionátu ve fotbale a letos letních olympijských her. Netřeba dodávat, že obě spektakulární události si vyžádaly značné investice státu, jenž se pro byznysmeny napojené na politiky stal zlatým dolem. Nesouhlas veřejnosti na sebe nedal dlouho čekat, avšak masové protesty v roce 2013 směřovaly vůči celé politické třídě, nikoliv pouze proti vládě. Důrazné volání po zkvalitnění veřejných služeb, zejména školství a zdravotnictví, namísto podpory nákladných akcí se sporným přínosem pro brazilskou společnost bylo prvním silným signálem nespokojenosti s vládnutím bez politické vize. Prezidentka tehdy reagovala vůči požadavkům protestujících veskrze vstřícně, avšak mnoho z jejích záměrů se zaseklo v Kongresu, anebo jejich realizaci neumožnila ekonomická krize, do níž se země naplno ponořila v roce 2015. Rapidně klesající podpora veřejnosti navíc prezidentku oslabila ve vztahu k ostatním politickým hráčům.

Znovuzvolení Rousseffové na druhé funkční období na podzim roku 2014 bylo velmi těsné a umožnila je spíše chabá nabídka alternativ. Počátek druhé vlády Rousseffové se nesl v duchu popření slibů o posílení sociálních výdajů a investic do veřejných služeb a ohlášení úsporných opatření. Popularita prezidentky se velmi rychle začala propadat a postupné rozkrývání dalších a dalších korupčních skandálů nespokojenost veřejnosti s politikou jen prohlubovalo. Stále silněji se ozývala také kritika z vlastního levicového tábora – například místopředseda Senátu za PT Jorge Viana zalitoval, že se po posledních volbách strana neocitla v opozici, když není schopna politiku prezidentky ovlivňovat.

Ambice dekorativního viceprezidenta

Je paradoxní, že právě neochota Rousseffové ovlivňovat vyšetřování korupčních kauz, jehož subjekty je většina členů Kongresu a řada bývalých i současných guvernérů a ministrů, ji dovedla do situace, kdy sama může být zbavena funkce. Riskantní tah již zmiňovaného Eduarda Cunhy by těžko slavil úspěch, pokud by velká část politických elit nesdílela jeho cíl. Do hry se v rozhodující moment zapojil i Cunhův stranický šéf a dosud spíše neviditelný viceprezident Rousseffové Michel Temer, který se postupně od své formální nadřízené distancoval. Díky „úniku“ osobního dopisu Temera Rousseffové do médií, v němž jí vyčetl neschopnost komunikovat a také to, že mu byla ve vládě přisouzena role pouhého „dekorativního viceprezidenta“, si měla veřejnost uvědomit jeho nulovou odpovědnost za současnou situaci v zemi a objevit v něm možnou alternativu v případě dokonání impeachmentu.

Případné nahrazení Rousseffové viceprezidentem Temerem ale rozhodně není tím, co si veřejnost přeje. Nic na této skutečnosti nemění ani nepokrytá podpora části médií (například týdeník Veja přinesl reportáž věnovanou Temerově o čtyřicet let mladší manželce s titulkem „Krásná, skromná a pro rodinu“, kde s ohledem na tyto kvality možné první dámy označuje Temera za muže štěstěny). Sympatie mu nezískala ani nahrávka, na níž si Temer nacvičuje „státnický projev“ pro okamžiky bezprostředně po hlasování o impeachmentu Rousseffové a situuje se v něm do role prezidenta. Nahrávku prý místo svému poradci omylem zaslal několika poslancům své strany. Pro podporu mýtu o spiknutí zkorumpovaných pučistů nemohl udělat více. Vysoká míra odmítání Temera brazilskou veřejností rozhodně nepřispěje k uklidnění situace v případě, že se ujme funkce šéfa vlády, a je otázkou, jakým způsobem bude případným protestům čelit.

Druhý dech pro brazilskou demokracii?

Že není Rousseffová hlavním problémem brazilské politiky, je všem jasné. Finanční trhy a ratingové agentury sice na postup impeachmentu prý reagovaly pozitivně, avšak jejich přízeň je vrtkavá a stejně nepředvídatelná jako loajalita Michela Temera. Podle průzkumů veřejného mínění si většina občanů přeje nové volby. Jejich vypsání v případě šéfa vlády by bylo možné, pokud by ještě do konce roku 2016 vedle Rousseffové přišel o svou funkci i Temer. Předčasné volby členů Kongresu ale ústava neumožňuje. Nový prezident by se tak musel potýkat se stávajícím, korupcí postiženým sborem zákonodárců.

Jinou cestou z krize, o které se vážně uvažuje, je komplexní reforma ústavy, včetně možnosti zavedení parlamentní formy vlády, jež by v situaci, v níž se Brazílie nyní nachází, umožňoval vyslovení nedůvěry vládě a její odvolání bez nutnosti složitých právních konstrukcí. Je však otázkou, jak by parlamentní vládnutí fungovalo v podmínkách hluboce fragmentarizovaného stranického systému. Brazílie má krátkou zkušenost s parlamentním systémem z počátku šedesátých let minulého století, kdy nestabilita vlád přispěla k obnovení prezidencialismu na základě referenda. Prezidencialismus byl podruhé potvrzen v referendu v polovině devadesátých let, kdy se dokonce voliči vyslovovali také k možnosti obnovení monarchie.

Velký otazník visí nad budoucnosti samotné vládní Strany pracujících. Vyšetřován kvůli korupci je i její zakladatel a ikonická postava Lula da Silva, jenž však i přesto vede v průzkumech volebních preferencí pro případné prezidentské volby v roce 2018. Návrat kdysi výjimečně oblíbeného Luly do prezidentského křesla by však jen těžko otevřel straně dveře obrození jak organizačnímu, tak programovému. Strana zjevně v krátkém období přijde o své místo dominantního hráče na levici, avšak vůči ostatním stranám si stále drží specifickou pozici: má napojení na hnutí občanské společnosti a ideologické kořeny, k nimž se může vrátit, udržuje si pevnou část voličské základny a v neposlední řadě může do budoucna těžit ze zásluh o sociální výdobytky Lulovy vlády i vlády Dilmy Rousseffové.

Mnoho otazníků, málo odpovědí. Nezbývá než se zájmem sledovat, jakým směrem se vyvinou další díly brazilské politické telenovely. O překvapivé zvraty, hluboké i předstírané emoce, trpká zklamání i slibné naděje rozhodně nebude nouze.

Autor je politolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image