K uprchlické krizi


Přetiskujeme vyjádření předního světového intelektuála Noama Chomského k otázce přijímání uprchlíků. 

Některé země zažívají skutečnou uprchlickou krizi. Například Libanon, kde skoro jednu třetinu populace tvoří uprchlíci ze Sýrie, pomineme-li vedle toho záplavu uprchlíků z Palestiny a Iráku. Také další chudé a válkou zmítané země v této oblasti přijaly ohromné množství uprchlíků, mezi nimi Jordánsko, a také Sýrie, ještě než se začala řítit do záhuby. Státy, na které nejvíce dopadají důsledky uprchlické krize, nenesou na jejím vzniku žádnou odpovědnost. Za vznik uprchlické krize jsou do značné míry odpovědní bohatí a mocní – a ti teď skřípou zuby pod břemenem malého proudu zubožených obětí, kterým by mohli snadno pomoci.

Mezi občany najdeme čestné výjimky. Ale reakce jednotlivých států je morálním skandálem.

Americká a britská invaze do Iráku sama o sobě vyhnala z domovů na čtyři miliony lidí, z nichž téměř polovina uprchla do sousedních zemí. A Iráčané nadále utíkají ze země, která – po desetiletích vražedných sankcí, následovaných ničivými zásahy bohatých a mocných, které ji ještě více zdevastovaly a vyvolaly konflikt mezi sektami – patří k těm nejzbídačenějším na světě.

Není nutné hodnotit, jakou roli hraje Evropa v Africe, která je zdrojem dalších uprchlíků, nyní procházejících trychtýřem vytvořeným po bombardování Libye Francií, Velkou Británií a Spojenými státy. Bombardování Libyi prakticky zničilo a ponechalo ji napospas milicím, které tu bojují mezi sebou. Není ani třeba hodnotit chování Spojených států ve Střední Americe, které mělo za následek utrpení jako ze zlého snu a hromadný útěk lidí – a nyní se k nim připojují i mexické oběti obchodní dohody, která zcela předvídatelně zničila mexické zemědělství, neschopné konkurovat bohatě dotovaným zemědělským korporacím v USA. Bohaté a mocné Spojené státy přitom reagují tak, že zmáčknou Mexiko, aby tyto oběti drželo co nejdál od hranic, a bez milosti je ženou zpátky, pokud se pokusí obejít bezpečnostní opatření. Bohatá a mocná Evropská unie zase podplácí Turecko, aby přeživší uprchlíky udržela co nejdál od svých hranic, a do krutých táborů internuje ty, kteří utečou.

Mezi občany najdeme čestné výjimky. Ale reakce jednotlivých států je morálním skandálem, který přesahuje i jejich nezanedbatelné přičinění se na vzniku podmínek, kvůli kterým začali lidé prchat za hranice svých rodných zemí, aby si zachránili život.

Taková hanba není nic nového. Zůstaňme jen u Spojených států, nejprivilegovanější a nejmocnější země světa s neporovnatelnými výhodami. Po většinu svých dějin vítaly USA uprchlíky z Evropy, aby tito lidé osídlili území násilně sebraná vyvražděným národům, které zde původně žily. To se v roce 1924 změnilo zákonem o přistěhovalectví, na jehož základě začali být odmítáni především Italové a Židé. O jejich osudech není třeba dlouze vyprávět. I po válce měli lidé, kteří přežili koncentrační tábory, zakázaný vstup do země. Podobně jsou dnes z Francie vyháněni Romové do hrůzných podmínek východní Evropy – jedná se o potomky obětí holocaustu, kdyby to někoho zajímalo.

Tato hanba je hluboká a trvalá. Nepochybuji o tom, že nadešel čas učinit tomu přítrž a zachovat aspoň jistou obstojnou míru civilizovanosti.

Autor je lingvista a aktivista.

Z anglického originálu Noam Chomsky for the Refugee Crisis publikovaného na webu diem25.org přeložila Linda Fořtová.

 

A2LARM