Foto Petr Zewlakk Vrabec
V úterý jsem se rozhodla bránit Kliniku vlastní tělem. Šlo o druhé nahlášení bomby za poslední týden, které policie využila k pokusu o vyklizení (a zdemolování) domu, aniž by skutečně onu bombu hledala. Bylo naše nasazení za hranou? Byl to náš exhibicionismus a umíněnost, že jsme se i přes policejní brutalitu odmítli odpoutat od sudů, které policie začala neprofesionálně rozřezávat? Nebyla celá naše snaha zbytečná?
Strach o Kliniku je silnější než strach ze sbíječky
I když se zdá, že vzdát se je to nejlogičtější řešení, ve skutečnosti je vstát a odejít to nejtěžší. Těžší než vydržet údery kladiva u vlastní hlavy. Ve chvíli, kdy přicházíte o dům, ve kterém se podařilo dokázat, jak funguje autonomie v praxi, jak lze plnit sny lidem bez ohledu na jejich společenské postavení, v takové chvíli je nemyslitelné odejít. Je to nemožné. Popřela bych tím všechno, o co usiluji, v co věřím, čím jsem zavázaná mnoha lidem. Dlužím to téhle společnosti, nejsem její nepřítel. Strach, že Kliniku a to, co reprezentuje, občanská společnost ztratí, je silnější než strach z brusky a sbíječky.
Stát hystericky brání majetek, o který se nebyl schopen několik let postarat a pro nějž nemá využití. Bojuje proti vlastní občanské společnosti.
Když ze policie ptá „Copak vy nemáte pud sebezáchovy?“, myslím na porod svojí dcery. Znovu si vzpomenu na to, že člověk je silnější, než si myslí, když jde o něco důležitého. Pud sebezáchovy je silný, ale silnější je snaha o zachování něčeho, na čem vám opravdu záleží. Člověk pak vydrží chvíle, kdy je vidět, že policisté nemají situaci pod kontrolou. Když se mezi sebou dohadují, jak zněly vlastně rozkazy, když antikonfliktní tým odchází vždy ve chvíli, kdy se blíží konfliktní situace. Člověk dokáže vytrvat a zvládnout i situace, kdy na něho spadne OSB deska, jiskry zasahují ruce i nahou kůži na zádech, sbíječka i kladivo se svezou jinam, než mají.
Když policisty prosím, a nikdo na mé prosby nereaguje, sledují mě zpříma a ani neodvrátí oči, když křičím, že nemůžu dýchat, když policista odtahuje svou nohu, které se zoufale chytám, ani tehdy mě nenapadne se pustit. Modlím se a zpívám si písně, které jsem se na Klinice naučila na bezplatném kurzu romštiny. „Me tut užarav, čhaje – Čekám na tebe, holka.“ Odnáší mě daleko od bezprostřední reality. Pod protihořlavou dekou, pod kterou nás drží, už není zřetelný můj třas, ale pohyby do rytmu písně.
Sbohem? Na shledanou…
Policii na Kliniku posílá Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tento úřad pod vedením horlivé úřednice Kateřiny Arajmu má na svědomí policejní brutalitu. Ale nás nezastraší. Nepřiměřenost a absurdita celé situace jen posiluje naše odhodlání vytrvat. Stát hystericky brání majetek, o který se nebyl schopen několik let postarat a pro nějž nemá využití. Bojuje proti vlastní občanské společnosti a její dobrovolné aktivitě zdola. Pro nikoho z nás to ale není nějaká zábavná bojovka, hra o udržení jedné nemovitosti. Jde o to, co se na Klinice rodí, co z ní vyrůstá.
Přestože po dvou dnech stále cítím ruku, na kterou mi policie upustila OSB desku, přestože pořád cítím nohy, na kterých jsem si čtyři hodiny seděla, přestože už nikdy nezapomenu na příkaz ke svlečení a dřepování ve vykachlíčkované místnosti policejní služebny, cítím že naše snaha nebyla zbytečná a snažit se nepřestanu. Kromě všech těch nepříjemných zážitků totiž cítím také obrovské odhodlání. Když policistům na služebně říkáme „Na shledanou“, odpovídají „Radši sbohem“. Ne. Na shledanou. Vracíme se na Kliniku? Nikdy jsme ji neopustili. Kliniku nedáme. Mocnější než sbíječka, mocnější než odhodlání jednotlivce je solidarita.
Autorka je členka kolektivu Kliniky.