Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nový londýnský primátor je umírněný labourista

Zvolení Sadiqa Khana do čela britské metropole vyvolalo za lamanšským průlivem velký ohlas. V Česku se novinové titulky zaměřily především na jeho náboženskou identitu.

Česká soukromá i veřejnoprávní média takřka bez výjimky hlásala hned v titulcích, že nový primátor Londýna je muslim. Tato informace pak byla v daných článcích a zprávách dále sáhodlouze rozebírána. Většinou zmínily vstřícný postoj Sadiqa Khana k LGBT komunitě či jeho spory s některými konzervativnějšími náboženskými představiteli. Doplňkem k těmto konfesním reportážím byla také zmínka o Khanově rodinném původu: jeho rodiče se totiž narodili v Pákistánu. Sadiq Khan přitom v londýnských komunálních volbách nekandidoval za Muslimské bratrstvo či jinou náboženskou stranu, ale za Labour party, která akceptuje a podporuje diverzitu ve společnosti, ale rozhodně není stranou konfesní. Do jaké míry má příslušnost k islámu vliv na politickou identitu nového primátora, se dá jen těžko dohadovat.

Khan se v programu zaměřil především na některé z hlavních důsledků silné gentrifikace, kterou Londýn pociťuje od osmdesátých let.

Nepřiměřeně silná pozornost vůči náboženské konfesi Sadiqa Khana není ale výsadou pouze českých médií. Jak poukázal v článku pro deník The Guardian publicista John Henley, celá řada médií kontinentální Evropy se zachovala podobně jako ta česká. Výjimek bylo jen pár, například deník Le Monde ve své internetové edici náboženskou příslušnost nezmínil, a naopak upozornil na to, že nový primátor je synem migrantů z proletářského prostředí. Značný důraz na to, že Khan je muslim, ovšem kladla i francouzská média. V zemi galského kohouta přitom mnoho politiků pochází z rodin věřících muslimů, byť koncept laicité, jenž reguluje chování politických vrstev, projevy spojené s náboženskou příslušností spíše znemožňuje. Koneckonců primátorka Paříže, jež je původem ze Španělska (podobně jako premiér Manuel Valls), složila slib na magistrátu, nikoli v katedrále. Zahraniční média tak fakticky reprodukovala způsob myšlení, které prosazoval Khanův rival z konzervativní strany Zac Goldsmith. Ten celou svou kampaň postavil na obsedantním připomínání náboženského původu labouristického kandidáta. Od médií by však člověk očekával analytičtější odstup.

Náboženství nade vše

Náboženská příslušnost tak do jisté míry zakryla všechny další stránky osobnosti i politického programu nového primátora. Sadiq Khan patří k té části labouristické strany, jež se nachází mezi politikou New Labour (pohrobci Tonyho Blaira) a novým směrem raženým předsedou strany Jeremym Corbynem. Právě vůči Corbynovi se Khan vymezoval jak v průběhu kampaně, tak v prvním rozhovoru, který dal médiím po svém zvolení. V programu se zaměřil především na některé z hlavních důsledků silné gentrifikace, kterou Londýn pociťuje od osmdesátých let. Vsadil tak své politické karty na větší dostupnost bydlení pro nižší a střední vrstvy, které jsou čím dál více vytlačovány na periférii, a současně zmrazení cen hromadné dopravy, jež pro lidi dojíždějící do práce představuje nezanedbatelnou výdajovou položku. Nový primátor by také chtěl snížit znečistění Londýna a podpořit alternativní způsoby dopravy, například budováním nových cyklostezek.

Khan ve svém projevu řekl, že pod jeho vládou se Londýn stane městem pro všechny Londýňany. Problematické je, že sice chce řešit některé z nejnaléhavějších problémů gentrifikace, avšak odmítá příliš omezovat velké investory a finanční skupiny londýnské City. Khan je velice vzdálený rétorice Jeremyho Corbyna, který vidí právě v přebujelém finančním systému zdroj mnoha problémů anglické společnosti i celého světa. „I muslim může být business friendly,“ napíše možná některý z českých hospodářských deníků.

Další opomenutou stránkou osobnosti londýnského primátora je jeho působení v advokátním sektoru. Khan se totiž specializoval na spory týkající se etnické diskriminace a policejního násilí. Tato okolnost je i z čistě politického hlediska zajímavá. Sadiq Khan totiž opakovaně bránil oběti policejního násilí páchaného členy londýnské Metropolitní policie a několikrát hnal tyto případy i k Evropskému soudu pro lidská práva. Metropolitní policie při tom spadá právě pod londýnský magistrát, takže se dá očekávat, že nový primátor bude chtít sbor nějakým způsobem reformovat.

Bída konzervativní politiky

„Jejich kampaň byla jako z repertoáru Donalda Trumpa,“ řekl po složení přísahy Sadiq Khan na adresu svého protivníka Zaca Goldsmithe. Goldsmith se inspiroval v kontinentální Evropě a postavil svou kampaň tak, aby v lidech vyvolal strach z možného zvolení muslimského kandidáta. Postupoval podobně jako Donald Trump i mnohé konzervativní strany v Evropě, jejichž strategií je mobilizace „domorodého“ (rozuměj bílého) voličstva proti prvkům, které jsou – především na etnické a kulturní rovině – vnímány jako cizí.

Tato strategie nemůže být ve volbách, kde dochází k velkému tříštění identit (včetně těch etnických), úspěšná. A navíc poukazuje na jistou bídu konzervativní politické strategie. Mnohé komunity, ať už muslimské, nebo hispánské v USA, tíhnou k celé řadě konzervativních hodnot, čehož by mohly využít právě pravicové síly. Jejich umanutost na takřka koloniálním rozdělení etnicit však tyto komunity posouvá mezi voliče progresivních stran. Voliči jsou ve svých rozhodnutích vcelku racionální. Kategorizace dle etnicit se děje v celém postkoloniálním řádu a v drtivé většině případů ji uplatňují aktéři, jejichž rozhodnutí stojí mimo pole demokratického rozporování (například zaměstnavatelé). Voliči z řad menšin neočekávají od svých zástupců žádné zázraky, nemusí s nimi hodnotově v mnoha věcech souhlasit, ale chtějí po nich jen ten nezbytný prostor k žití a přežití. A ten je jim schopna poskytnout i mainstreamová levice.

Londýn je tak pravděpodobně předehrou toho, co se stane v USA. Donald Trump je navzdory svému nabubřelému projevu nejvěrnějším pokračovatelem konzervativní politiky Republikánské strany posledních dvaceti let. A s vysokou pravděpodobností ho skolí protivnice, jež je představitelkou umírněné levice a slibuje přistěhovaleckým komunitám, že vytvoří takové podmínky, aby mohly v klidu žít. Nechystá žádné převratné změny, slibuje jen dodržování základních práv, která jsou těmto komunitám často upírána. V této třenici zůstávají hlavní otázky současného světa – od nerovnosti, jež má i svůj silný etnický rozměr, až po touhy a vidiny budoucích společností – na samém okraji. Titulním stranám vévodí konfese a etnický původ.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image