Petra Hůlová po čase zase prolamuje vlny intelektuálního elitářství a na svém blogu na Echu24 to nandává nové levici. Záminkou jí je solidární demonstrace, která se uskutečnila v Praze po útoku nacistů na několik podniků hlásících se k HateFree Zone.
Hůlová v textu opakuje svou internety prověřenou tezi o tom, že kavárenští povaleči, kteří se stavějí proti vlně antiuprchlické hysterie, žijí v sociální bublině vlastního elitářství. Ze svých slonovinových věží pohrdavě shlížejí na obyčejné slušné lidi, které označují za fašisty a xenofoby. Pokladní ze supermarketu má přitom jen oprávněný strach z měnícího se světa. Chce-li společenská elita získat i její hlas, musí ze svého piedestalu sestoupit a naučit se prostému lidu naslouchat a vést s ním dialog.
Jestliže tvrdíme, že „obyčejný člověk“ není schopný rozeznat, že „Heil Hitler“ se neříká, a my mu to musíme v dialogu vysvětlovat, nutně předpokládáme, že je naprostý idiot.
Je to skoro až dojemné: osvícená spisovatelka evangelizuje své pyšné soudruhy, kteří přes aeropress nevidí, jak v dnešním chaotickém světě hořkne pracujícímu člověku jeho turek. Tam, v kávové sedlině nefiltrované kávy, se totiž ukrývá elitami zapomenutá životní pravda.
Nové pověsti české
Myšlenka, že jakákoli kritika společenského vývoje musí vycházet z kontaktu se společností a s jednotlivými aktéry společenského vývoje, jinak se stává nelegitimní, vlastně není vůbec špatná. Jako popis vztahu mezi českou novou levicí a zbytkem společnosti však naráží na jeden drobný problém: není v souladu s fakty. Nová levice v podobě, v jaké ji Hůlová ve své glose popisuje, totiž neexistuje. Co je horší, on tak úplně neexistuje ani ten naivní, vystrašený prostý lid.
Soudě dle samotného titulku textu vidí Petra Hůlová v nové levici pouze „kluky a holky z fajnových rodin“. Toto hledisko v sobě obsahuje naprosto klasický model kádrování, který předpokládá, že levičákem musí být jen ten, kdo se narodil do bídy, v bídě vyrostl a sám v ní nadále žije. Opravdu je v jiném případě levicovost jen kratochvílí pro ukrácení času nudící se zlaté mládeže? Pokud by tomu tak mělo být, znamenalo by to, že snaha o emancipaci člověka byla dovršena, že už neexistuje žádná chudoba, a tedy ani lidé, kteří se snaží organizovat a z chudoby se vymanit. A tak se jde v pondělí na demonstraci, v úterý do wellnessu a liché středy zůstávají vyhrazeny golfu. Realita je bohužel jiná. I dnešní doba má své proletáře a má i své psance. V Evropě jimi teď nejsou dělníci, ale právě třeba uprchlíci. Ti, kteří jsou terčem nynější nenávisti, ti, kvůli jejichž podpoře se staly kavárny terčem útoku. Levicové myšlení není žádná snobská zábava, ale metoda kritické analýzy reality spojená se snahou společnost systematicky kultivovat. Levice není prázdným konceptem, protože nepřišla o svůj subjekt. Není tedy volnočasovou aktivitou. Na akcích levice se scházejí studenti, důchodci i pracující.
I proto by nikoho z nás nikdy nenapadlo říct pracujícímu člověku, který spílá uprchlíkům nebo Romům do parazitů, že „si za svůj posraný život může sám“ (jak levici Hůlová podsouvá). Demagogicky překroucené heslo Antifašistické akce (nepopírám, že samo o sobě kontroverzní) totiž nepapouškuje liberální tezi o tom, že za posranost vlastního života si může vždy jen jedinec, ale tvrdí pouze to, že hledání obětního beránka mezi těmi, kteří jsou na tom ještě hůř než my, vůbec nic nespraví. A že jádro problému není „dole“, ale „nahoře“. Hůlová volá po analýze příčin radikalizace, ale když ji předložíte, tak ji jednoduše ignoruje…
Mýtus prostého člověka
Sociálně kritický výklad antifašistického hesla Hůlová nepřipouští. V jejím světě spolu levice a „lid“ nekomunikují. Patrně proto, že před třiceti lety se s obyčejnými lidmi tehdejší vládci také nebavili, a svět se přece od konce studené války nijak nezměnil. Takže když uslyší heslo „nedáme se zastrašit“, nenapadne ji lepší interpretace, než že se levice cítí být zastrašena „obyčejnými lidmi“, proti kterým se místo dialogu vymezuje. Zároveň předpokládá, že přinejmenším část veřejnosti s útoky proti kavárnám a veřejnému prostoru sympatizuje.
Máme tu tedy většinovou společnost, která má jednak sympatizovat s hesly jako „Heil Hitler!“ a která si dle Hůlové vlastně přeje, aby Klinika vzplála, a na druhé straně levici, která za takovou situaci nese odpovědnost, protože dostatečně nevede dialog a hypotetické pokladní není schopna vysvětlit, proč by jí hajlování sympatické být nemělo.
Mám zato, že právě tohle je ten nejextrémnější projev povýšeneckého elitářství, jaký se zatím ve veřejném prostoru v souvislosti s útoky nacistů objevil. Zaprvé: představa, že s útoky na kavárny sympatizuje významná většina společnosti je dost děsivý. Naštěstí můžeme říct, že vzhledem k aktuálním preferencím všech národoveckých spasitelů je to představa nepravdivá.
Ale dejme tomu, že hypotetická pokladní v supermarketu skutečně sní o tom, že věší ministra Dientsbiera na kandelábr. Navzdory tomu, že patrně nemá vysokoškolské vzdělání a neočekáváme od ní znalosti politologie a historie, neznamená to, že je zbavena odpovědnosti za své činy. Pokud je dospělá a svéprávná, musí alespoň intuitivně chápat, že jiným lidem se smrtí nevyhrožuje. Nebo že kreslit hákové kříže na výlohy podniků, jejichž majitelé mají jiné názory, než je ten můj, je chucpe. Jestliže tvrdíme, že „obyčejný člověk“ není schopný rozeznat, že „Heil Hitler“ se neříká, a my mu to musíme v dialogu vysvětlovat, nutně předpokládáme, že je naprostý idiot.
Stejně jako Petra Hůlová i já chápu strach společnosti a jsem přesvědčen, že prostředkem pro nápravu nynější situace je dialog, ten se ale musí odehrávat podle nějakých pravidel. Na rozdíl od ní si ale nemyslím, že většina mých pomyslných oponentů jsou nesvéprávní hlupáci. A tak od nich respektování základních mantinelů diskuse očekávám. Když na výlohu kavárny někdo nakreslí hákový kříž nebo vylepí fiktivní parte, tak tím jednoduše vědomě na jakoukoli diskusi rezignuje.
Speed dating s uprchlíkem
Jak už z etymologie pojmu dialog vyplývá, jsou k němu potřeba dva. Nevím, o kolik dialogů s uprchlíkobijci a nacisty se pokoušela Petra Hůlová, ale já ze své zkušenosti jednoduše nemám pocit, že to je levice, kdo se uzavírá do bubliny postavené na kolektivně sdílených hoaxech a městských legendách a s kýmkoli s jiným názorem se – v lepším případě – nebaví. V tom horším vám v diskusi vystrašený slušný občan řekne, že romský holocaust byla jediná dobrá věc, kterou Hitler udělal. Nebo že uprchlíky by měli střílet. Jsou prostě hranice, za nimiž je diskuse nemožná principiálně.
I když je to někdy boj s větrnými mlýny, levice na dialog s „vystrašenými“ spoluobčany nerezignuje. Kdyby se Petra Hůlová některého „privilegovaného dítěte“ zeptala, co kromě kavárenského tlachání udělalo, možná by byla překvapena. Levice pouze odmítá vést dialog v okamžiku, kdy jí protistrana hrozí oprátkou.
Hůlovou navrhovaný speed dating s uprchlíkem, uskutečněný na nějaké demonstraci A. B. Bartoše nebo IVČRN, je také skutečně zajímavá myšlenka. Představuji si, jak se spisovatelka blíží s nebohým uprchlíkem k nějakému demonstrujícímu demokratovi, který si s sebou nese šibenici, a oznamuje mu, že se teď bude tady s Abdulem objímat a pak si udělají selfie. Míru porozumění mezi oběma to jistě prohloubí a především ta pachuť z výsměchu elit u demonstranta zmizí.
Pokud to Petra Hůlová myslí s pokusy o dialog jen trochu vážně, může se zapojit do některé z akcí, které pořádá levice a na nichž se s uprchlíky či lidmi se zkušeností z konfliktních míst mluví. Pomocnou ruku všichni jenom uvítáme.
Autor studuje FF MU.