Během posledních necelých dvou týdnů se sešlo několik pozoruhodných událostí. Nejprve se v mediích objevily zprávy o tom, že vlivem zvedající se hladiny oceánů zmizelo ze zemského povrchu pět ostrovů patřících do rozsáhlé oblasti Šalamounových ostrovů. O víkendu několik tisíc aktivistů a aktivistek na 48 hodin obsadilo a blokovalo hnědouhelný důl a elektrárnu v německé Lužici. Ve stejnou dobu bylo v Německu poprvé pokryto téměř 100 procent poptávky (45,8 GW) po elektrické energii z obnovitelných zdrojů (45,5 GW). Následně jsme se z tiskové zprávy NASA dověděli, že letošní duben byl nejteplejším v celé historii měření, a to až o 1,11 °C oproti globálnímu průměru v letech 1951 až 1980. K tomu přidejme zprávu z Portugalska, kde se obdobná věc jako v Německu podařila na celých sto sedm hodin. A ještě je nutno dodat, že Indie zažila ve čtvrtek svůj historicky nejteplejší den vůbec. V malém časovém úseku se tak zhmotnila minulost, přítomnost a snad i budoucnost planetárního klimatu.
Případ mizejících ostrovů
Mizení pacifických ostrovů se v posledních letech stalo emblémem globálního klimatu. Hezkým příkladem je dokumentární film Thule Tuvalu, kde se do přímé souvislosti dostává potápějící se tichomořský ostrůvek Tuvalu a tající ledovce na severu Grónska, které znemožňují lov lachtanů obyvatelům vesnice Thule. V paměti může nejednomu divákovi utkvět scéna, v níž vidíme postupnou proměnu pláží Tuvalu v budoucí mořské dno. Slaná voda postupně stoupá, vykořeňuje palmy na pobřeží a proniká dokonce i do vnitrozemí, kde likviduje zemědělskou půdu. Šalamounovy ostrovy jsou na tom podobně. Desítky ostrovů už musely být přesídleny a obyvatelé tohoto rozlehlého ostrovního státu se postupně stávají národem klimatických uprchlíků. Před očima se nám tak – zatím v malém měřítku – vynořuje problém, jenž v budoucnu postihne podstatně lidnatější zóny, například Bangladéš. Změny planety se začnou čím dál tím přímočařeji dotýkat uzlových bodů globální ekonomiky.
Duben se stal již sedmým měsícem v řadě, kdy byly teploty na planetě vyšší o 1 °C oproti průměru z let 1951 až 1980.
Jediným problémem zprávy o zmizelých ostrovech bylo, že dle slov samotných výzkumníků podílejících se na studii, ke které mediální výstupy kolem tohoto případu hodně odkazovaly, byly dopady klimatické změny na osud oceánů nadhodnoceny. Dle autorského kolektivu je totiž primárním motorem potápění se pacifických ostrovů narůstající intenzita pasátů, které hýbou vodními masami Tichého oceánu natolik, že se mořská hladina v okolí těchto ostrovů zvedá až o 7 milimetrů ročně, což je více než dvounásobek globálního průměru. Antropogenní faktory ve studii nebyly zahrnuty, a proto vliv globálního oteplování na tento jev nemůže být potvrzen.
Extrémní teploty
Navzdory nejednoznačnosti zpráv z ostrovů ty z Indie mluví samy za sebe. Nečekané horko a sucho ničí zemědělskou půdu a dovádí indické farmáře až k sebevraždám. Zavírají se školy, kolabuje vodní infrastruktura a v některých regionech bylo dokonce zakázáno vaření v denních hodinách. Teploty na severu země dosáhly až 51°C, čímž byl prolomen rekord z roku 1956. Pro srovnání, doteď historicky nejvyšší spolehlivě naměřena teplota činí jen o 6 stupňů více – téměř 57 °C – to bylo v americkém Death Valley (existují ale zprávy o ještě vyšších teplotách, například záznam z roku 1967, kdy teploty v středozápadním Iránu dosáhly až 87 °C).
Teplotní excesy nejsou v poslední době jenom lokální záležitostí. Report NASA o dubnových teplotách totiž rozhodně nevypovídá jenom o nějakém ojedinělém vychýlení – jde o další z důkazů dlouhodobého trendu směřujícího k tomu, že letošní rok bude opět teplejší, než byl ten minulý. Duben se stal totiž již sedmým měsícem v řadě, kdy byly teploty na planetě vyšší o 1 °C oproti průměru z let 1951 až 1980. K tomu se musí přidat fakt, že teploty ve všech měsících od února překročily průměry o rekordně vysoké rozdíly. Nebezpečnou spirálu zahřívání planetárního klimatu dobře ilustruje diagram profesora meteorologie Eda Hawkinse, jenž se minulý týden šířil po sociálních sítích a později se objevil taky v reportu z deníku The Guardian. Z této názorné vizualizace se dá lehce vytušit, že jsme přesáhli kritický bod, ve kterém se začíná spouštět komplexní mechanismus zpětných vazeb, jež povedou k násobnému umocňování dosud podprahových projevů klimatické změny (podprahových relativně, vzhledem k necitlivosti velké části veřejnosti).
Odpor a alternativy
Na tuto řadu nepříjemných událostí ovšem máme pestré spektrum reakcí. Nejpřímočařejší jsou protestní akce, jakými je masivní globální demonstrace občanské neposlušnosti Break Free, v rámci níž se za hojné účasti i českých aktivistů odehrála třeba blokáda hnědouhelného lomu nebo uhelné elektrárny (o Ende Gelände se můžete více dočíst v reportech Vandy Hořčíkové a Kristiny Klosové). Ideálem klimatického hnutí je doplnění hlasu zdola technologickou inovací, která již dávno udělala z obnovitelných zdrojů více než konkurenceschopného partnera – ve skutečnosti jsou vítr a slunce na dobré cestě stát se energetickými hegemony. To dokazují zmíněné zprávy z Německa a Portugalska (a v případě Německa to platí dvounásob). Netřeba zapomínat, že podobné úspěchy již slavilo i Dánsko nebo Skotsko. Existence iniciativ jako Ende Gelände nebo české Limity jsme my je však pro správné nasměrování těchto technologických pokroků naprosto nezbytná. Jak ukazují klíčoví autoři současného ekologického hnutí jako Ivan Illich nebo André Gorz, technologie nám sama nezaručí solidární a spravedlivou tranzici z fosilní ekonomiky. Logika kapitálu infikuje samotný vývoj a šíření environmentálně šetrných způsobů výroby a distribuce elektrické energie, a proto je nezastupitelnou rolí masivních občanských hnutí umět tyto technologie uvádět do postkapitalistických kontextů.
Autor je filosof a ekologický aktivista.