Sam Polk byl vlkem z Wall Street. Ve svých sebemrskačských memoárech uveřejněných v listu New York Times se ohlíží za svým životem nestydatého mladého obchodníka a je znechucený při pohledu na člověka, kterým kdysi býval. „Byl jsem obřím projektilem plným chamtivosti.“ „Chtěl jsem být miliardářem.“ „Lhal jsem sobě samému.“ Jedna věta v první osobě vedle druhé. Měl sice krásné blondýnky, luxusní loft, otevřené dveře do nejvybranějších manhattanských restaurací a přednostní lístky na basketbal do druhé řady, ale nic nemohlo zacelit „ránu v jeho nitru“. Hromada snadno vydělaných peněz jeho duchovní prázdnotu zaplnit nedokázala. Podobně jako další burzovní „závisláci na bohatství“ byl i Polk přesvědčený, že bohatství vyřeší všechny jeho problémy. Nevyřešilo a Polk nakonec vlčí doupě opustil (ale ještě předtím stihl během finanční krize udělat terno prodejem finančních derivátů).
Jazyk svépomoci
Na první pohled by se nám Polkův drásavý příběh mohl jevit jako zničující obžaloba neoliberalismu. Polk velebí společenský přínos obyčejných pracujících, například své matky, která byla zdravotní sestra, kdežto obchodníky a finančníky přirovnává k narkomanům, kteří se poohlížejí jen po příští dávce a nezajímají je dlouhodobé zájmy systému jako celku. Ale i když Polk nechal Wall Street zdárně za sebou, při pokusu uniknout z afektivního a ideologického pole neoliberalismu už tak úspěšný nebyl.
Opustit Wall Street se Polk nerozhodl kvůli zhnusení nad nesmírnou sociální ničivostí neoliberalismu, nýbrž díky vývoji svého „jádrového přesvědčení“ vybroušeného roky terapie.
Jeho vyznání se totiž přímo koupe v terapeutickém jazyce kultury založené na svépomoci. Politické jevy, jako jsou financializace, nerovnost a třídní moc, jsou redefinovány jako osobní patologie, které mají být léčeny pomocí psychoterapie a podpůrných skupin pro ty ubohé duše, které trpí závislostí na bohatství. Jako rána z milosti pak působí fakt, že Polk svůj příběh uzavírá – to byste neuhodli – založením neziskové organizace, která má odčinit všechny ty špatnosti, na kterých se v minulosti sám podílel. A jaký je její účel? Není to ani boj proti moci finančního kapitálu, ba ani péče o duchovní potřeby bývalých obchodníků z Wall Street. Je jím starost o stravovací návyky chudých lidí.
Hluboce osobní příběhy
Ve své vynikající knize Svět nedostatečnosti. Dělnická dospělost ve věku nejistoty socioložka Jennifer Silva analyzuje, jak neoliberalismus zásadně proměnil naše sebepojetí. Autorka dokazuje, že útok na organizace dělnické třídy a její životní úroveň vedl u mnoha lidí ve věku mladé dospělosti k tomu, že přijali hluboce individualistický a terapeutický pohled na svět i na svůj osobnostní vývoj.
Desítky mladých zaměstnanců, s nimiž Silva pro svoji studii dělala rozhovory, neměly žádnou víru v politiku ani v kolektivní jednání, které by dalo jejich životům smysl a pomocí kterého by se mohli vypořádat se svými problémy. Místo toho se vyrovnávají s traumaty každodenního života vytvářením „hluboce osobních příběhů o dospívání“. Právě jejich prostřednictvím „dávají svým dospělým identitám základ v podobě překonávání bolestných zkušeností z minulosti, ať už je to závislost, zneužívání v dětství, rodinné trauma nebo opuštění. Tímto způsobem si pak budují emancipované a transformované dospělé já“. Řečeno slovy sociologa Charlese W. Millse: postrádají sociologickou imaginaci, která by jim dovolila propojit osobní potíže s veřejnými problémy. Sociální škody způsobené silným poklesem odborové organizovanosti, financializací a hluboce zakořeněnými vzorci genderové a rasové diskriminace jsou důsledně transmutovány v důkaz osobních nedostatků. A pokud nejsou tyto nedostatky napraveny, zabraňují jednotlivcům dosáhnout stability a pocitu bezpečí.
Ostatně i zmíněný finančník Polk byl sice dítětem ze střední třídy, které vydělalo jmění ještě před třicítkou, ale příběh, který stvořil pro objasnění své osobní dráhy, má shodné charakteristické vlastnosti jako vyprávění zaměstnanců, s nimiž hovořila socioložka Jennifer Silva. Všechny své osobní vady (mladické holdování drogám a alkoholu, drobnou kriminalitu, pěstní souboje na pracovišti, partnerskou nevěru a touhu po penězích) odvozuje z dětských traumat způsobených špatným otcem. V jeho vyprávění nenesou vinu za obrovskou propast mezi bohatými a zbytkem společnosti političtí aktéři a společensko-ekonomické struktury, nýbrž jednotlivci se sklony k návykovému chování. Opustit Wall Street se Polk nerozhodl kvůli zhnusení nad nesmírnou sociální ničivostí neoliberalismu, nýbrž díky vývoji svého „jádrového přesvědčení“ vybroušeného roky terapie.
Obnova důvěry v kolektiv
Podobně jako jeho protějšci, kteří se nacházejí na nižších příčkách stále prekarizovanějšího trhu práce, porozuměl i Polk světu a svému životu tím způsobem, že si vypracoval individualizovaná řešení, pomocí nichž konfrontoval a překonal traumatickou minulost oddělenou od jakéhokoli širšího sociálního kontextu. Tato afektivní orientace je tedy všeobecným stavem neoliberální subjektivity a přesahuje třídní hranice.
Na vrcholu své moci Margaret Thatcherová prohlásila, že v epoše neoliberální kontrarevoluce je ekonomika pouhou metodou, ale cílem je změnit lidskou duši. Když pozorujeme pusté emocionální krajiny, které mnoho z nás podle všeho obývá, můžeme směle tvrdit, že úspěch projektu překonal i ty nejdivočejší sny jeho protagonistů.
Není těžké pochopit, proč mají individualistické a terapeutické přístupy k problémům naší doby takovou přitažlivost. Nicméně okovy těchto přístupů lze rozbít pouze vytvořením takových solidarit, které obnoví důvěru v naši kolektivní schopnost změnit svět. Jedinou věcí, kterou nám prozatím všichni Samové Polkové světa mohou nabídnout, je samotářská konzumace slepičí polévky pro naše neoliberální duše.
Autor je publicista.
Z anglického originálu Chicken Soup for the Neoliberal Soul publikovaného na webu magazínu Jacobin přeložil Pavel Siostrzonek.