V den, kdy ruská vojska obsadila Krym, začala norská televize TV2 v koprodukci několika evropských zemí natáčet seriál Okupovaní. Ačkoli se příběh seriálu odehrává v Norsku blízké budoucnosti, jeho zápletka staví na současných energetických a environmentálních problémech i geopolitických hrách. Autor scénáře a spisovatel Jo Nesbø a režisér Erik Skjoldbjærg rozhodně netrpěli nedostatkem inspirací ze současné evropské politické praxe.
Existuje vůbec v dnešním světě státní suverenita, nebo je to jen šikovný způsob jak udržovat poslušnost?
Pozornost diváků si seriál zaslouží díky propracovaným postavám, které ve svém rozhodování nejednají černobíle. Okupovaní nemá jednoznačné hrdiny ani padouchy, kteří se často objevují v narativu českého filmového i historiografického vyprávění o okupaci, ale celou škálu ústupků, dohod, mocenských vztahů a složitých rozhodování. Největším padouchem není Rusko nebo norský premiér, který ustoupí nátlaku EU a svolí k okupaci strategických míst v zemi ruskými vojsky. Téměř všichni aktéři mají velmi ambivalentní profil; jedinou výjimku představuje Evropská unie, která hraje v příběhu zásadní roli, ačkoli jejím členem Norsko není.
Suverenita je luxus pro mocné
V norských parlamentních volbách zvítězí progresivní křídlo Zelených a nový charismatický předseda vlády se rozhodne ukončit těžbu ropy a zemního plynu. Zastaví tak i dodávky energie do Evropské unie. Namísto toho Norsko vybuduje elektrárnu, která je poháněna thoriem a nabídne ji EU jako alternativu ve jménu boje s klimatickými změnami. EU ale není právě nadšená z nastalé situace, která by znamenala obrovské ztráty pro současný průmysl a jeho věřitele, proto požádá Rusko o „technickou podporu“ při norském obnovení dodávek ropy a zemního plynu. Z technické operace se stává operace bezpečnostní a místo práva určují pravidla zbraně. Okupace, nebo vojenský střet s mizivými vyhlídkami na udržení alespoň části samostatnosti, ztráta suverenity, nebo holého života – mezi tím musí volit nejen premiér, ale i další postavy seriálu. Hořký mír vede postupem času k hořkým rozhodnutím.
Pohybujeme se sice ve fiktivním světě, ale rozdíly oproti skutečnosti jsou jen málo podstatné. Ocitáme se v důvěrně známé geopolitické hře, kterou jsme mohli sledovat v minulých letech například při velmi nestandardním „vyjednávání“ evropských věřitelů a zástupců řecké vlády o řeckém dluhu. Existuje vůbec v dnešním světě státní suverenita, nebo je to jen šikovný způsob jak udržovat poslušnost?
Státy se udržují na principech, na kterých vznikly. To samé, ba možná víc, platí i pro mezinárodní společenství. Evropská společenství legitimuje přesvědčení, že zabraňují opakování války mezi jednotlivými evropskými státy. Co však v konečném důsledku zůstane ze slavných základů společenství v době energetické krize, je primát společenství uhlí a oceli. A když se Norsko rozhodne zastavit těžbu ropy a plynu a přejít na čistý zdroj energie, řešením není pružné přizpůsobení evropského průmyslu na nový zdroj energie, ale vojenské donucení neposlušného souseda k poslušnosti.
Stovky odstínů okupace
Při sledování seriálu se nelze ubránit paralelám. Téma okupace má v české historické paměti velmi pevné místo. Každý rok, v srpnu a září, se v Česku opakuje stejný koloběh úvah na téma, co bychom bývali v letech 1938 a 1968 dělali, kdybychom to museli prožít znova: Měli jsme se v září 1938 proti přesile a bez spojenců bránit? Jaké byly v srpnu 1968 jiné možnosti? Co bylo nutné a jaké chování již lze pojímat jako zradu a kolaboraci? Je ozbrojený odboj, moderním slovníkem terorismus, ospravedlnitelný bojem proti okupační správě? V historii se pojmy jako zrada, kolaborace nebo odboj zdají vždy jasněji odstupňované, ale co znamenají doopravdy? Seriál tyto otázky řeší v současných kulisách. Takže si nemusíme představovat hitlerovské okupanty a zrádný Albion, vystačíme si s Evropskou unií a Ruskem. Podobně jako v Československu v září 1938 nebo v srpnu 1968 nikdo na pomoc chránit samostatnost a suverenitu státu nepřijde. Rozhoduje se o Norsku bez jeho zástupců, kteří musí přijmout podmínky rovnající se kapitulaci, nebo nést důsledky, které by znamenaly otevřený vojenský konflikt.
Pokud se nepohybujeme na hranicích, nepocítíme je
Začíná příběh, ve kterém vojenská převaha deformuje dohody a smlouvy, o nichž by v mírových časech nikdo ani nepochyboval. Znejišťuje diváky v jejich obývácích, protože hranice, právní řád a jistoty ani jiné záruky neplatí, pokud se tak rozhodnou ti, kteří nemají žádnou odpovědnost vůči norskému lidu, ale zato mají moc. Státní nebo morální instituce jsou jedna po druhé vystaveny mocenskému tlaku – zájmům EU a Ruska. Zda vydrží, nebo se ohnou se odvíjí od schopnosti si postavení pružně „vybojovat“.
Seriál Okupovaní nás svou dvojznačností nutí přemýšlet o tom, kde bychom v morálně složitých situacích stáli my a podle čeho bychom se rozhodovali. Bylo by určujícím principem nenásilí, anebo ozbrojený boj za svobodu?
Autorka je historička.