Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Věk nelidského rozumu

Čím dál tím častěji se vynořuje otázka, jaký je doopravdy vztah kapitalismu a destrukce naší planety.

Miocén, pliocén, pleistocén, holocén… antropocén? Tabulku geologických epoch se už několik desítek let snaží vědci a vědkyně z různých disciplín rozšířit o období, kdy se nejvýznamnější geologickou silou určující podobu planety Země stávají lidé. Datování této periody, stejně jako její přesná definice, podléhá neustále diskusi. Konec konců, antropocén nebyl zatím jako geologická epocha formálně uznán, a to i přes to, že se stal oblíbeným „buzzword“ napříč sociálními a přírodními vědami, rovněž tak v žurnalistických či uměleckých kruzích. Je však jasné, že jsme v posledních letech shromáždili obrovské množství evidence, které dokazuje jednak zásadní proměnu tváře naší planety, jednak přímou roli lidí v procesu této proměny. Otázkou ovšem je, jak velká tato role je a jak si ji vyložit. Jsme skutečně z hlediska geologického času ve věku lidí? Nebo jsme naopak vstoupili do období, ve kterém určují podobu Země děsivě nelidské síly, jež lidé sice původně vyvolali, ale již dávno nejsou jejich pány (a možná ani nikdy nebyli)?

Geologický čas

Antropocén není historická epocha v obyčejném slova smyslu. Lidská historie operuje s jiným pojetím času než geologická historie. Zatímco politické a ekonomické systémy nebo celé civilizace přicházejí a odcházejí v horizontech stovek až tisíců let, v případě geologické historie se bavíme o milionech až desítkách milionů let. Z našeho pohledu tak geologie vypadá jako statické pozadí, na kterém se odehrávají dějiny lidství. Náhlé dějinné zlomy ve vývoji naší planety se pak jeví jako nečekané katastrofy, které přicházejí jaksi odjinud, které vypadají jako zásahy vyšších, nepředvídatelných a nepopsatelných sil (od Pompejí přes lisabonské zemětřesení až třeba po hurikán Haiyan). Teze o antropocénu neznamená nic jiného, než že takovouto vyšší silou, která konečně vstoupila do první ligy planetární historie, se stalo lidství jako celek.

Viníkem planetární tragédie není nějaká destruktivní přirozenost člověka nebo neukázněný konzum, ale globální síť korporací, fosilního průmyslu a finančního sektoru.

Datování antropocénu se různí. Filosof Timothy Morton třeba vytyčuje přesné datum – 16. července 1945, tedy den vůbec prvního jaderného testu, známého pod označením Trinity. Každý výbuch jaderné bomby totiž obohatí zemskou kůru o tenoučkou vrstvu radioaktivních izotopů – zpráv o lidské činnosti přesahujících rámec dějin a zanechávajících tak otisk naší existence daleko do geologické budoucnosti. Zasazení počátku antropocénu do půlky 20. století podporují i informace z výzkumu publikovaného na začátku letošního roku v magazínu Science. Vzorky vrtních jader ze západního Grónska poskytují evidenci o nárůstu sedimentů pesticidů, anorganického popelu nebo oxidu uhličitého, rovněž jako vzpomínaných radioaktivních izotopů v minulém století. Geologickou účinnost lidských vynálezů dobře ilustruje už jenom fakt, že v pouštích Nového Mexika, kde se první jaderné testy odehrávaly, můžeme dodnes najít zelenavý minerál trinitit, jenž vznikl právě v důsledku vystavení písčitých hornin ohromné teplotě a tlaku při jaderné explozi. Na druhé straně ale výzkum poukazuje na vzrůstající intenzitu deforestace, půdní eroze či úhynu živočišných a rostlinných druhů již od začátku novověku, co svědčí o tom, že trendy naznačující přechod do nové geologické epochy můžeme sledovat již o pár století dříve.

Jiný přístup by nás mohl dovést třeba k posledním dekádám 18. století a k vynálezu parního stroje, jenž položil základy masové industrializace a geometrického růstu spotřeby fosilních paliv. Průmyslová revoluce, charakteristická žízní po uhlí a později i ropě a zemním plynu, je pro mnohé právě stěžejným příznakem přechodu k antropocénu. Zásadní proměna ekonomické produkce, konkrétně vznik zemědělství, konec konců vyznačuje i začátek předchozí epochy, ve které „oficiálně“ stále existujeme, holocénu. Industriální revoluce se tak zdá být vhodným kandidátem pro demarkační linii nové kapitoly geologické historie. Počátek antropocénu se tak překrývá s počátky klimatické změny.

Kapitalocén

Existuje ovšem i řada kritik pojmu antropocén. Asi nejvlivnější jsou v současnosti ty z pera švédského politického ekonoma a ekologa Andrease Malma nebo amerického akademika Jasona W. Moora, kteří dávají do popředí vlastní označení pro soudobou epochu – kapitalocén. Oba poukazují na to, že pojem antropocénu může podsouvat myšlenku, že za současnou proměnu planety jsme zodpovědní všichni. V kontextu klimatické změny je tato rétorika zcela běžná – každý z nás už jistě slyšel, jak je třeba začít se změnou u sebe, jednat lokálně a myslet globálně, měnit vzorce spotřebitelského chování a tak dále. Jenomže když se podíváme na geologické změny ze skutečně planetární perspektivy, příspěvek jednotlivce ke globálnímu oteplování je zanedbatelný – dokonce ani suma chování všech individuálních historických bytostí nedokáže vysvětlit takovouto epochální proměnu. To, co ve skutečnosti nasává a vysává planetární ekosystém, je ona neosobní, gigantická mašinérie kapitalismu. Při snaze pochopit kapitalismus nám často uniká Marxovo čtení kapitálu jako principu, ve kterém člověk hraje přinejlepším podružnou roli. Ne náhodou Marx líčí kapitalismus jako vampýra, sosajícího životodárnou pracovní sílu ze srdcí a svalů dělníků a dělnic, která se pak začleňuje do infrastruktur toků kapitálu. Role člověka je tady přísně vymezena a podřazena logice těchto toků – na jedné straně stojí ti, co prodávají svou práci, a na druhé straně ti, kteří vlastní výrobní prostředky a prací zhodnocený kapitál dále posouvají do oběhu v zájmu jeho nekonečné akumulace. Moc místa na svobodné jednání tady není, a proto je otázkou, jestli určit jako skutečného geologického aktéra nové epochy právě lidstvo. Zdravé jádro této analýzy je platné i dnes, protože postihuje princip organizace přírody i společnosti jako podřízených úzce definovaným ekonomickým zájmům.

Co znamená označit nelidský kapitál za svrchovaného planetárního aktéra? Za prvé jde o to, přiznat kapitalismu jeho ohromnou rozlehlost v čase i prostoru. Můžeme ho začít vnímat jako svébytný historický objekt, který sice vidíme vždy jenom v jeho lokálních symptomech, ale který má jako celek nepochybný vliv na podobu našeho životního prostředí v posledních desetiletích až stoletích. Za druhé to znamená strategický vhled do toho, kam mířit své politické úsilí – viníkem planetární tragédie není nějaká destruktivní přirozenost člověka nebo neukázněný konzum, ale globální síť korporací, fosilního průmyslu a finančního sektoru. A nakonec za třetí nám pojem kapitalocénu dává jistou naději ve vztahu k lidstvu samotnému – jestli je pravda, že environmentální destrukce dneška je výsledkem toho, jak přírodu i společnost organizuje kapitál, pak snad máme prostor vybrat si kolektivně jinou cestu, která se vzpírá tomuto nelidskému rozumu. Jde tady o možnost formulace emancipačního projektu. Ten však bude nutně znamenat víc než jen osvobození člověka – půjde taky nutně o osvobození planetárního ekosystému. Možná právě až tímto rozhodnutím skutečně přispějeme ke geologické historii Země svým aktivním a nezpochybnitelným podílem.

Autor je filosof a ekolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image