Foto Petr Vrabec
„Na Kliniku jede policie. Přijďte.“ Krátká esemeska začala kolovat během včerejšího podvečera mezi podporovateli žižkovské Kliniky. Necelé čtyři dny od posledního nahlášení výbušniny v objektu centra se zopakoval scénář, který si policie vyzkoušela už v pátek. Do Jeseniovy ulice se opět sjely desítky policejních aut, těžkooděnci zablokovali několik přilehlých ulic a pod záminkou hledání bomby vnikli do domu a vyhodili z něj všechny přítomné. Kvůli špatným zkušenostem z pátečního večera, kdy mělo hledání za vedlejší efekt také vyklizení centra a jeho následné předání do rukou Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), se dvě skupiny aktivistů rozhodly Kliniku tentokrát neopustit.
Klinika už dlouho není jenom jeden konkrétní dům na jedné konkrétní adrese, ale především hnutí, které se dokáže vytrvale sebeorganizovat a bránit byrokratické a policejní zvůli
Několik členů kolektivu stihlo ještě před vstupem Policie ČR do objektu vylézt na střechu, a zaujmout tak jednu z nejstrategičtějších pozic. Další aktivisté se připoutali k sudům zalitým betonem. Zatímco se squattery na střeše se policie pokoušela s pomocí antikonfliktního týmu vyjednávat, lidé uvnitř byli po neuposlechnutí výzvy vystaveni brutální snaze PČR o vytažení ze sudů. Frézování pár centimetrů od rukou v trubkách střídalo polévání vodou. Podle svědectví se vodou na změknutí nešetřilo a aktivisté brzy vymrzli. Této „zábavy“ si aktivisté užívali necelé čtyři hodiny. Krátkou pauzu si policisté dali jen chvíli před ohlášeným časem výbuchu. Po deseti minutách venku se těžkooděnci vrátili zpět k práci.
„Přes hlavu jsem měl deku, aby na mě nelítaly jiskry, sem tam mě někdo spláchl vodou, frézovačka byla strašně blízko. Na naše opakované žádosti o vyslechnutí a vyjednávání nikdo nereagoval. V jeden moment jsem ucítil, že se policii podařilo prorazit trubku, která mi chránila ruku. Protože mě nikdo neposlouchal, když jsem křičel, že mě můžou zranit, raději jsem to kolem desáté hodiny v noci vzdal a nechal se zadržet,“ popisuje situaci unaveným hlasem Ondřej Mazura, který z průběhu zvládl natočit i video. On a další aktivisté byli vyvedeni kolem desáté hodiny a uvnitř pak nezůstal už nikdo. Lidé na střeše své pozice vesměs udrželi, a ačkoli policejní mluvčí Tomáš Hulan donekonečna opakoval, že dům nelze důkladně zkontrolovat za přítomnosti dalších osob, na jejich sundávání už policie rezignovala, v rychlosti budovu „prohledala“, nic nenašla a úplně stejně jako v pátek ji předala do rukou ÚZSVM. Během hledání bomby došlo mimo jiné k výměně zámků a k devastaci většiny místností. Policie výbuch menší nálože spolehlivě zastoupila a snad jen díky „přílišné horlivosti“ zmizel i počítač.
Příliš mnoho náhod
Stejně jako v pátek se ke Klinice dostavila i ředitelka ÚZSVM Kateřina Arajmu. Úřednice, která svoje antipatie ke Klinice nedokáže skrývat ani za autoritu státního úřadu, po odjezdu policistů oznámila, že dům patří „jejímu“ úřadu, opětovné vniknutí do něj je protiprávní a bude nahlášeno policii. Zhruba v jedenáct hodin večer byl dům opět plný lidí. Samotní aktivisté považují opakované policejní zásahy za protiprávní. V současné době vedou o dům občansko-právní spor, který by dle jejich názoru neměla policie tímto způsobem narušovat.
Autonomní a sociální centrum, mimo jiné letošní laureát Ceny Františka Kriegla za občanskou statečnost, v posledních měsících čelí podivným „náhodám“ často. Nejdřív tu bylo po letech nalezené kolaudační rozhodnutí, které se posléze ukázalo jako reálně neexistující, Klinika se také stala obětí fanatického trollení z řad takzvaných slušných Čechů, které Arajmu opakovaně používala jako hlavní argument do debaty o prospěšnosti domu, ačkoli vyšlo najevo, že pozitivních ohlasů a projevů podpory je mnohonásobně víc než stížností. Budoucnost domu se také stala uzlovým bodem pro vyjednávání magistrátní pozice pro předsedu Strany zelených Matěje Stropnického, který převedení budovy na magistrát a její následné pronajmutí kolektivu měl jako jednu z hlavních podmínek svého dobrovolného opuštění postu radního Rady hl. města Prahy. Ta právě včera, během zasedání, bod o zahájení vyjednávání s ÚZSVM schválila. Ředitelka ÚZSVM Arajmu se přesto horlivě snaží squattery vyhnat, i když by bylo pravděpodobně efektivnější jednoduše si s magistrátem vyjednat jiný dům bez „narušitelů“.
Hnutí Klinika
V těžko uchopitelné kauze není Klinika už dlouho jenom jedním konkrétním domem na jedné konkrétní adrese, ale především hnutím, které se dokáže vytrvale sebeorganizovat a bránit byrokratické a policejní zvůli. Stačilo pár esemesek a na místě byly včera přibližně dvě stovky aktivistů, kteří vydrželi několik hodin stát před domem a vyjadřovat solidaritu, a to i s vědomím toho, že se defacto kdykoliv můžou sami dostat do konfliktu s policí. Zatím marná snaha státu vytrhat toto hnutí z kořenů začíná nabírat čím dál bizarnějších podob. Využívání anonymně nahlášených bomb k policejní šikaně je jednou z nich. Cílem zjevně není dům vyklidit, ale vždy jej aspoň na chvíli oficiálně prohlásit ústy Kateřiny Arajmu za státní majetek, vyměnit zámky a tím show s těžkooděnci ukončit.
Policie se minimálně od nástupu Milana Chovance na post ministra vnitra stala otevřenou státní sekuritkou využívanou proti občanským aktivistům a těžkooděnci jsou vždy připraveni asistovat pyrotechnikům, pokud je bomba nahlášena v nepohodlném domě. Státní represe – alespoň v tomto případě – ale paradoxně spíš posiluje odhodlání o Kliniku bojovat. Potvrzuje se, že heslo „Klinika žije, boj pokračuje“ něco znamená.
Autorka je redaktorka A2larmu.