Squatujeme mediální prostor od roku 2013

101 let poté

Ačkoliv uběhlo již více než sto let od genocidy Arménů, není stále jednoduché o ní otevřeně mluvit.

Začátkem června opět ožilo téma arménské genocidy. V návaznosti na to proběhl již tradiční slet reakcí, které se dostaví vždy, když nějaký stát přijme rezoluci, v níž označí vyhlazování arménského obyvatelstva (a v širším smyslu křesťanského, včetně Řeků a Asyřanů) v Osmanské říši během první světové války za genocidu. Představitelé Turecka se začnou rozčilovat, vyhrožují ochladnutím vztahů a z dané země odvolávají svého velvyslance, zatímco médii proběhne blesková debata na téma „kdo má teda pravdu?“ a pár alibistických poslanců se nechá slyšet, že k historii by se měli vyjadřovat historici, a ne politici. Pro Armény je pak každá zpráva o uznání genocidy morální podporou a ujištěním, že se na nespravedlnost, která na nich byla spáchána, nezapomnělo. Ostatně téměř nenajdete arménskou rodinu, zejména v diaspoře, která by nepřišla během této katastrofy o své příbuzné.

Výjimečná rezoluce

Případ rezoluce Bundestagu z letošního 2. června je však něčím výjimečný. Německo sice vydalo podobné prohlášení již v roce 2005, v něm se však pojmu genocida (Völkermord) vyhýbá. Je příznačné, že německý parlament přijal rezoluci až letos, kdy ji inicioval Cem Özdemir – syn tureckých přistěhovalců, předseda zelených, zastánce legalizace marihuany a sekulární muslim. Jako by se tak naplnilo očekávání spásného momentu, kdy „sluníčkový“ Turek dodá německým poslancům dost sebevědomí na to, aby se nebáli prohlásit, že v Turecku došlo ke genocidě. Rezoluce byla schválena téměř jednohlasně a hlasovalo pro ni také dalších sedm poslanců s tureckými kořeny.

Pro Armény je každá zpráva o uznání genocidy morální podporou a ujištěním, že se na nespravedlnost, která na nich byla spáchána, nezapomnělo.

Rezoluce zároveň zmiňuje částečnou zodpovědnost Německa za tragédii. Jako tehdejší spojenec Osmanské říše bylo přítomno u samotného průběhu genocidy, které nejenže nebránilo, ale někteří důstojníci s ní i poněkud vypomohli. Některá klíčová svědectví o ní pocházejí právě z německých archivů (dobová korespondence německých diplomatů v Turecku je dostupná na webu armenocide.de). Od státu, který bez problémů přijal zodpovědnost za holokaust, se dalo čekat, že se vyjádří mnohem dříve než dnes, po 101 letech. Ačkoli, je pochopitelné, že země s dlouhodobými vztahy s Tureckem a početnou tureckou menšinou si zřejmě nechtěla naštvat tři miliony potenciálních voličů. Özdemir už obdržel výhružky smrtí a turecký prezident Erdoğan se o něm a ostatních tureckých hlasujících opovržlivě vyjádřil jako o „takzvaných Turcích“.

V Erdoğanově nenápadné poznámce je obsaženo prakticky celé jádro problému. Je však třeba začít z trochu jiného konce. I přes konsenzus odborníků, že události z let 1915 až 1918 genocidou byly, se ještě stále poměrně často vytváří obraz, jejž lze shrnout do věty „Arméni tvrdí, že šlo o genocidu, zatímco Turci to popírají“. Budí se tak dojem, že jsou nějaké dvě rovnocenné strany sporu, na který se zbytek světa nezúčastněně dívá, aniž by s ním měl co společného. Přitom to, co se dnes mnohdy nazývá „arménská verze událostí“, není nic jiného než závěry, k nimž na základě svých vlastních zdrojů dospěly státy jako Anglie, USA, Německo, Francie, Rusko nebo Dánsko už před sto lety. Tehdy nikdo nepochyboval o tom, co bylo úmyslem mladoturecké vlády. V Turecku samotném mezi lety 1918 až 1920 probíhaly vojenské soudy, v rámci kterých byli hlavní pachatelé vyhlazovacího plánu usvědčeni a odsouzeni (byť mnozí v nepřítomnosti, jelikož stihli uprchnout). Procesy však nikdy nebyly dokončeny, neboť se mezitím chopil moci Mustafa Kemal neboli „Atatürk“ a do roku 1923 udělal z Turecka mocnost vítěznou. Nový stát již neměl potřebu se omlouvat a ostatní země si ho chtěly naklonit pro vlastní zájmy. Přeživší Arméni, rozptýlení po celém světě, se nebyli bez vlastního státu mocni domáhat svých práv a nikdo jiný už neměl důvod je obhajovat.

Přítomnost historie

„Ano, možná děláme chyby, ale nikdy jich nelitujeme,“ vzkázal už před sto lety Talaat paša, osmanský ministr vnitra a jeden z organizátorů genocidy, když mu americký velvyslanec vytýkal, jak vláda Mladoturků zachází s Armény. Když v roce 2006 francouzský parlament projednával podobný zákon jako nyní Německo, turecký premiér a pozdější prezident Abdullah Gül hřímal ve stejném duchu, že Turecko nemá ve své historii nic, za co by se muselo stydět. Přičtěme si k tomu ještě paragraf 301 – typický příklad státní nacionalistické doktríny – umožňující trestat urážku „tureckosti“, a nemůžeme se nezeptat, jak by ve státě, jehož politika vždy nepokrytě stavěla na velebení sebe sama, mohl existovat nepokřivený přístup k vlastní minulosti, natož pak věrohodná historiografie.

Klasickým příkladem jsou arménské památky. Pokud ještě stojí, o jejich arménském původu se na místě nedočtete nic. Téměř neznámou je kauza, k níž došlo asi před deseti lety nedaleko města Mardin. Kurdští vesničané tehdy náhodou objevili masový hrob s hromadou lidských kostí a ihned vyvstalo podezření, že jde o pozůstatky obětí genocidy. Švédský profesor historie z univerzity v Södertörnu David Gaunt tehdy projevil zájem místo prozkoumat. Když se mu po peripetiích s Tureckou historickou společností (což je státní instituce pro dějiny Turecka) podařilo na místo dostat, po kostech nebylo ani stopy a oficiální vysvětlení turecké strany znělo, že je zřejmě odplavil déšť. Gaunt se odmítl na výzkumu dále podílet, jelikož s lokalitou se očividně manipulovalo.

Když tedy Erdoğan cedí mezi zuby, že Özdemir není žádný Turek, nenaráží tím tolik na jeho čerkeské kořeny, ale spíš mu mezi řádky podsouvá méněcennost. Uznat genocidu totiž znamená připustit si hanebnou minulost, což nejde dohromady s oficiální představou skvělého a hrdinného tureckého národa. Tu je třeba udržovat i za cenu manipulace se skutečnostmi. Ač to tedy může na první pohled vypadat, že se celou dobu bavíme o historii, ve skutečnosti se jedná o přítomnost. Popírání genocidy, falšování historie, dělání viníků z obětí, stíhání těch, kteří o genocidě mluví (spisovatel Orhan Pamuk), vyvíjení mezinárodního nátlaku na ty, kteří se o to pokoušejí (už ve třicátých letech Turecko zabránilo hollywoodskému studiu MGM zfilmovat slavný román Franze Werfela Čtyřicet dnů) – to vše je součástí státní politiky Turecka, která stále trvá. A je to součástí téhož ideologického rámce, z něhož vyvěrá i oficiální přístup k otázce Kurdů, svobodě slova a zahraniční politice, nemluvě ani o tom, že Erdoğanovo křížení tureckého nacionalismu s islamismem celou situaci radikálně zhoršuje.

Debata o genocidě

Při své návštěvě Arménie, 8. června, označil Miloš Zeman sto let staré masakry a deportace za genocidu. Toto gesto bylo po právu kladně hodnoceno. Přitom v Zemanově případě nešlo o nic nového. Stejně se vyjádřil i před dvěma lety, když navštívil Prahu arménský prezident Serž Sargsjan. Zarážející je jen to, že jsou podobná prohlášení oceňována jako vrchol odvahy, ale přitom nám uniká, že by použití termínu „arménská genocida“ mělo být mezi politiky něčím úplně normálním.

Těžko říct, zda bude mít nějaký efekt avizovaná Zemanova domluva českým poslancům, aby nebyli zbabělejší než Bundestag a parlamenty dalších pětadvaceti zemí a následovali jejich příkladu. Zahraniční výbor Sněmovny už loni přijal u příležitosti stého výročí genocidy usnesení, v němž genocidu pojmenovává a odsuzuje, avšak mezi českými poslanci – i když mnozí souhlasí, že o genocidu šlo – je řada hlasů, které se k podobným rezolucím, jako je ta německá, staví odmítavě. U některých z nich se nejde nezamyslet nad možnými vedlejšími souvislostmi (předseda sněmovny Jan Hamáček, bývalý člen parlamentních skupin ČR–Turecko a ČR–Ázerbajdžán), obecně však zaznívají hlavně dva argumenty. Mohou sice znít logicky, ale obsahují zásadní nepochopení. První říká: „Nerozdmýchávejme vášně“ (celá věta správně zní „nerozdmýchávejme vášně Turecka“). To však pomíjí skutečnost, že vášně planou právě proto, že se celé století uměle tlumily a informace zamlčovaly. Dnešní Německo má vzhledem k početné turecké menšině stokrát více důvodů nerozdmýchávat vášně, a přesto rezoluci přijalo.

Druhý argument zní: „Historii přenechejme historikům.“ Jenže smyslem rezolucí, uznávajících arménskou genocidu, není posuzování minulosti, ale komentář k přítomnosti. Nejde o to, že by politici vykládali historii, protože ta je historiky už dávno vyložená. Dnes je celá záležitost hlavně politickým problémem. Přijetí rezoluce je přitom pouze symbolické gesto. Je to to nejsnazší, co může v dané věci libovolný parlament podniknout. Pro Armény to však představuje akt spravedlnosti a pro Turecko vzkaz, že tuto kapitolu dějin nelze vymazat z paměti, ani ji překroutit. Bez podobného typu deklarací už nezbývá moc prostředků, které by čelily turecké propagandě na stejné hierarchické úrovni. Parlamentní rezoluce sice nedonutí Turecko přehodnotit svůj přístup, alespoň však k němu vytvářejí politickou protiváhu.

Poslední fáze

Existují i námitky, že se máme na sto let staré události vykašlat a soustředit se na současnost. Pro Armény je ale tato záležitost stále aktuální a nedořešená, čímž je na výsost současná. Minulý rok se v Praze uskutečnilo několik akcí spojených se stoletým výročím masakru, na něž vždy dorazila i delegace z tureckého velvyslanectví, aby protestovala proti „jednostrannému pohledu na věc“. Nikoho to tehdy příliš nevzrušilo. Když ale letos 24. dubna, kdy si arménská komunita genocidu připomíná, prošel Prahou velký průvod stovek místních Arménů s vlajkami, transparenty a balonky, o dva dny později se projevila i „lidová“ frakce turecké propagandy. Na Václavském náměstí se sešlo asi padesát Turků a Ázerbajdžánců v čele se zástupcem tureckého velvyslance a demonstrovali s transparenty hlásajícími „Nenechte se oklamat Armény“, „Arménská genocida nikdy neexistovala“ nebo „Konec falšování dějin Armény“. Popření genocidy bývá odborníky považováno za její poslední fázi, a co začal Talaat paša se svými druhy před sto lety v Anatolii, dokonávali mimo jiné i v centru Prahy obyčejní turečtí spoluobčané. Pachatelům genocidy se podařilo, že další generace věří v jejich nevinu a viní oběť. K tomu se pak přidá český kolemjdoucí, který huláká na vzpomínkový průvod Arménů: „A proč nás s tím otravujete? Jděte si protestovat do Turecka!“

Arméni potřebují podporu světové veřejnosti jak na státní úrovni, tak na úrovni akademické a občanské. Za posledních patnáct nebo dvacet let však nastal poměrně výrazný pokrok a zapomenutou křivdu se daří vracet do veřejného povědomí, i když na přístupu k informacím je stále co zlepšovat – je vůbec arménská genocida ve školních osnovách?

Velký posun nastal dokonce mezi samotnými Turky. Je třeba zmínit řadu tureckých akademiků, kteří se navzdory režimu nebáli hlásat, že šlo o genocidu, byť tím riskují nebo riskovali spoustu výhružek a někteří z Turecka raději odešli. Cem Özdemir v nedávném rozhovoru uvedl, že i přes protesty německých Turků proti schválené rezoluci, je turecká společnost rozdělená. Novinář Ali Ertem už před patnácti lety nasbíral od tureckých občanů na deset tisíc podpisů na petici za uznání genocidy tureckým parlamentem. Německoturecký režisér Fatih Akin loni uvedl film The Cut (Šrám), kde je hlavní postavou Armén, který přežije masakry. Samotným Tureckem proběhla iniciativa nazvaná Omlouvám se, vybízející k hromadnému omluvnému vzkazu Turků arménskému lidu. Otec jedenáctileté dcery se zase rozhodl zažalovat tureckého ministra školství za podněcování nenávisti vůči Arménům, když zjistil, že stát distribuuje do škol „vzdělávací“ film vykreslující Armény jako masové vrahy a promítá ho už šestiletým dětem. Po několik let se v den výročí genocidy v Istanbulu veřejně scházejí lidé a připomínají si památku obětí. Spouštěcím momentem tohoto aktu byla zřejmě vražda Hranta Dinka, šéfredaktora istanbulského arménského časopisu, kterého před devíti lety zastřelil mladý turecký ultranacionalista.

Ačkoli jsou všechny tyto snahy okamžitě plísněny režimem a pobuřují většinovou tureckou společnost, ještě tak před deseti, natož dvaceti lety by byly naprosto nemyslitelné. Turecký strach z případných požadavků na reparace je jistě jedním ze strašáků, není však jádrem problému – tím je princip přiznání a omluvy. Třeba se věci pomalu mění, ale jelikož dlouho nebyla vůle, není divu, že to tak trvá.

Autor je filmový dokumentarista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image