Krátce poté, co se chopila moci, zavedla polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) několik kontroverzních opatření zasahujících do postupů Ústavního soudu, což vedlo k masovým protestům. Do jaké míry kroky PiS skutečně ohrožují demokratické fungování státu?
Činnost PiS považuji za skutečnou hrozbu pro demokratický řád. Jejich záměrem je vytvořit centralizovaný systém moci. Aby toho dosáhli, zahájili transformaci významných institucí. Ústavní soud je jen jedním příkladem instituce, ve které se snaží převzít moc, ale to samé se děje i ve vědě, kultuře, administrativě a dalších oblastech. V tomto ohledu situace trochu připomíná Maďarsko.
Rozdíl ale je, že PiS tyto záměry neoznámila před volbami. Jejich předvolební kampaň slibovala, že bude lepší, profesionálnější a pohotovější vládou než Občanská platforma, která vládla posledních osm let, a nikoli, že zavede tak radikální změny. Po volbách bylo mnoho lidí zaskočených radikálností jejích činů. Součástí reakce je i počet lidí, kteří se zapojili do občanského hnutí nazvaného Výbor na obranu demokracie (KOD).
Voliči PiS jsou docela nervózní, nechtějí přiznat, že volili někoho, kdo teď podniká kroky, které lze jen těžko obhájit. A pochopitelně pro některé je vše, co Kaczyński dělá, akceptovatelné, protože věří v jeho vůdcovské schopnosti.
Ke KOD se přidala celá řada levicových i pravicových opozičních stran a postav. Je situace skutečně tak vážná, že opozice musí překonat ideologické rozdíly a sjednotit se proti PiS?
Myslím, že bez KOD by situace byla jiná. Toto není koalice politických stran – KOD je skutečným sociálním hnutím. To musíme uznat, mluvíme-li o současné situaci v Polsku. Role sociálních hnutí roste. KOD je největší, ale je třeba pamatovat i na to, že existují pravicová sociální hnutí. Před deseti lety nebyla tato hnutí tak silná, ale v současnosti skutečně zasahují do dění.
Jakým způsobem?
Vláda například navrhla zavést kompletní zákaz potratů. Dva dny poté, co tento záměr oznámila, proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace, lidé byli skutečně velmi rozčilení. A co udělali lídři PiS? Návrh stáhli. Takže sociální hnutí skutečně mohou věci ovlivnit. To je výsledek hluboké změny v architektuře komunikace, jež souvisí s oslabením tisku a hegemonií internetu. Myslím, že to je zásadní pro porozumění politické situaci v Polsku – dynamika politického pole je důležitější než strukturální otázky.
Jaké strukturální otázky máte na mysli?
Ekonomickou a sociální situaci. Ta není v Polsku tak dramatická – i během recese jsme měli stálý ekonomický růst. V posledních deseti letech se mzdy zvedly o padesát procent. Nezaměstnanost je nejnižší za posledních patnáct let, méně než deset procent. Situace na pracovním trhu pro mladé lidi, srovnáme-li ji například s Řeckem či Španělskem, nebo dokonce s Francií, je mnohem lepší. Vztah mezi příjmy a cenami nemovitostí je také lepší než před deseti lety.
Neříkám, že Polsko je nějakým sociálním rájem. Samozřejmě tu máme nesmírné množství flexibilních pracovních smluv, což má dopad především na mladé lidi, a úroveň mezd je stále relativně nízká. Ale pokud se bavíme o nerovnostech, nejsou tak velké ve srovnání s evropským průměrem. Důležité ale je, že za poslední desetiletí vzrostly aspirace a očekávání. To vytváří zcela novou situaci. Vytváří to zároveň prostor pro novou levici, jako je strana Razem. Mladí jsou ve srovnání s mou generací, dnešními čtyřicátníky, mnohem schopnější dožadovat se věcí. Žádají stabilnější práci, lepší výdělky, více sociálních služeb, bydlení. Pro nás bylo limitem požadovat vyšší platy.
A nebylo to tím, že v devadesátých letech panovala fascinace možnostmi poskytovanými volným trhem, takže na jakékoli sociální požadavky nezbylo ve veřejném diskursu místo?
Žili jsme v atmosféře obrany toho, co jsme měli, ať už to bylo bezplatné školství, veřejné zdravotnictví nebo progresivní zdanění. Pochopitelně jsme toho hodně ztratili. Ale byla to obranná atmosféra. Nyní tu máme atmosféru domáhání – a to vytváří podmínky pro změnu.
Dominantní perspektivou na levici je, že PiS začala řešit všechen hněv pramenící z nerovností, nezaměstnanosti, flexibilních pracovních podmínek, vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci atd. Myslím, že to je příliš jednoduché. To byla pravda o PiS před deseti lety. První vláda PiS zacházela s těmito pocity a problémy, nyní se spíše soustředí na aspirace.
Koho tedy PiS oslovují? Kdo jsou jejich voliči?
Na jednu stranu se obracejí k nižším vrstvám, ale to neznamená, že oslovují nejchudší. Jejich elektorátem jsou střední třídy, lidé žijící na venkově – což je obrovská část obyvatelstva, asi čtyřicet procent. Nová strana založená rockovým zpěvákem Pawłem Kukizem pod názvem Kukiz’15 využívá frustrace ještě více než PiS. Na pravici existuje určitý rozkol: PiS se obrací k lidem, kteří možná nevyhráli transformaci, ale jsou stabilní; Kukiz mluví k těm skutečně frustrovaným. Jeho přívrženci jsou velmi mladí, cítí více tlaku ze strany pracovního trhu, ví, že ve stáří nebudou mít sociální zabezpečení ani důchody. PiS se vztahuje spíše ke starším lidem žijícím na venkově nebo k nižším středním třídám.
Kukiz je zajímavý, jelikož se – a pro levici je důležité tento jev analyzovat – obrací k lidem, kteří jsou frustrovaní, ale tato frustrace nemá solidární směřování. Je naopak artikulována jako zuřivost – zuřivost vůči těm nahoře, tedy elitám, ale zároveň k lidem, kteří jsou na dně. Jeho voliči jsou proti všem. Můj výzkum a rozhovory, které jsem vedl, ukazují, že tato část elektorátu necítí solidaritu ani blízkost k pracujícím lidem – nenávidí pracující, nenávidí svoje spolupracovníky.
Odkud se tato nenávist bere?
Podle mě jsou mladí lidé pod neskutečným tlakem, aby byli sociálně mobilní, aby stoupali po společenském žebříčku. Pokud pracují v manuálních profesích, jsou považováni za nic, ve fyzické práci není žádná důstojnost. Chtěli by tomu uniknout a stát se součástí středních tříd, ale nemohou. Chtěli by studovat, ale nemají kapitál, ať už finanční či kulturní, a tak studia nedokončují. Nenávidí všechny: pracující třídu, protože jim připomíná čemu chtějí uniknout, a nenávidí ty nad nimi, protože to jsou ti, k nimž se nemohou přidat.
Je tato nenávist nějakým způsobem spojena s nenávistí vůči domnělým „externím hrozbám“, jako jsou uprchlíci nebo muslimové?
Ano, je to spojené právě s vnímáním hrozby – „oni“ nám vezmou práci, naše ženy. Tito voliči jsou frustrovaní také ze své osobní situace. Často jsou svobodní. Takže když říkají, že chtějí bránit polské ženy před uprchlíky, říkají zároveň, že chtějí ženy pro sebe. Naši současnou situaci tedy nelze vnímat pouze jako důsledek ekonomických frustrací, jedná se o velmi komplexní frustraci, jež se týká nedostatku sociální mobility, nedostatku důstojnosti fyzické práce a osobních vztahů a v případě starší generace také nedostatku perspektivy pro jejich děti. Stává se, že lidé, kteří na tom jsou docela dobře, se rozzuří, když vidí, že jejich děti nemohou v životě uspět. Myslím, že při interpretaci současné politické situace je třeba vzít v potaz stoupající aspirace a různé druhy frustrací, nejen ty ekonomické.
A co lidé, kteří podporují KOD? Můžeme říct, že se jedná o liberálnější, městskou část populace?
Když se podíváte na demonstrace KOD, je jasné, že na ně chodí především starší lidé. Jejich kritika vlády je spjata s obranou jejich vlastních životopisů. Jsou hrdí na systém, který vytvořili, a chtějí ho bránit, protože chtějí být schopni říct, že Polsko, které vybudovali, je dobré – anebo alespoň ne tak špatné.
Ale pokud se jedná o obranné hnutí, které bojuje za to, co tu už bylo, je v něm nějaký progresivní potenciál?
Těžko říct. Možná že v současné situaci je nejdůležitější zabránit regresi. V tom je role KOD velmi důležitá. Co se týče progresivních idejí, situace je otevřená. V současnosti je hnutí značně široké, je v něm mnoho frakcí. Myslím, že úspěch hnutí spočívá ve zdůrazňování velmi malého společného jmenovatele: obrany demokracie. Ale hodně také záleží na tom, jaký volební systém se PiS podaří prosadit – uvažují o zavedení většinového volebního systému. Pokud se tak stane, určitě bude existovat pokušení vytvořit z KOD něco jako stranu.
Co si myslíte o strategii levicové strany Razem neúčastnit se demonstrací s KOD a mainstreamovou opozicí?
Myslím, že docela dobře odhadli situaci, mají lepší ponětí o společenských očekáváních role opozice. Vládnoucí strana těžila ze situace, v níž existovaly pouze dvě velké strany. Lidé byli tak znudění a zklamaní z Občanské platformy v roce 2015, že se vydali jinými směry – k nové pravicové straně Nowoczesna, k Razem, ke Sjednocené levici, jež sice nebyla novým subjektem, ale měla novou lídryni, Barbaru Nowackou. To ukazuje, že lidé hledali nové možnosti. Opozice by měla vzít v potaz, že lidé chtějí změnu, chtějí uniknout starému systému dvou velkých politických táborů. Razem se nechtějí rozplynout ve větší struktuře opozice vedené KOD. Pochopili, že lidé hledají alternativy – nové vůdce, nové narativy. Nejsem si jistý, že by vždy měli stát mimo. Akceptuji jejich strategii nebýt součástí většího hnutí, ale zároveň by mohla být dobrá věc, kdyby ukázali, že jsou schopni spolupráce a že nejsou sektářští – bez toho, aniž by ztratili vlastní identitu.
Je pravděpodobné, že vládnoucí strana ztratí podporu mezi svými voliči vzhledem k překvapení, jež některé kroky PiS vyvolaly, a v důsledku protestů proti vládě?
Během mých etnografických pozorování mezi voliči PiS jsem byl svědkem fenoménu určité kognitivní disonance: něco jsme provedli, ale výsledky jsou zcela opačné, než jsme očekávali – takže co uděláme? Budeme to na nějaký čas ignorovat. Jiní reagují smíchem a tvrdí, že se nic nestalo. To ukazuje, že voliči jsou docela nervózní, nechtějí přiznat, že volili někoho, kdo teď podniká kroky, které lze jen těžko obhájit. A pochopitelně pro některé voliče Práva a spravedlnosti je vše, co Kaczyński dělá, akceptovatelné, protože věří v jeho vůdcovské schopnosti.
Je zajímavé, že se PiS rozhodla vytvořit nové vůdce, presidenta Dudu a premiérku Szydło. Po volbách je Kaczyński rychle zbavil jakékoli symbolické autonomie. Všichni víme, že to on ve skutečnosti vše řídí. To vytváří velice riskantní situaci. Může to vést k nárůstu pocitu, že nám vládnou lidé, kteří nemohou ve skutečnosti činit žádná rozhodnutí. Dříve byla polská politika řízená narativy – na jedné straně dominoval postkomunistický narativ, na straně druhé pak narativ vycházející z odkazu Solidarity. Poté, co Donald Tusk a Občanská platforma vyhráli volby v roce 2007, celé politické prostředí se změnilo. Tusk pochopil, že politika je stále více orientovaná na postavu vůdce a soustředěná na události – momenty, kdy pozornost lidí je upřena na jednu nečekanou věc, jež nabourává pravidla každodenního života a zpochybňuje to, co se zdá samozřejmé. Během posledního desetiletí byl zbudován nový politický svět, který poskytuje více prostoru vůdčím osobnostem a to je také důvod, proč Občanská platforma prohrála poté, co Tusk odešel do Bruselu, jelikož nebylo, kým ho ve straně nahradit.
Proto je Kaczyński tak důležitý pro svou stranu. Ale domníval se, že on by jako lídr volby nevyhrál, takže před sebe postavil jiné. Jsem si jist, že Duda a Szydło by neuměli úspěšně reagovat na jakoukoli událost. Nedisponují emocionální blízkostí k lidem, nemají žádnou povahu, jsou pouhými loutkami. Přitom pozice vůdce se stává čím dál důležitější. PiS bude mít problém, až dojde k nějaké nečekané události, protože nebude mít vůdčí osobnosti, které budou schopny reagovat, a odhalí se tím rozdělení moci. Otázka je, jak dlouho lidé budou takové rozdělení akceptovat.
Maciej Gdula (nar. 1977) je politický sociolog. Jeho výzkum se zabývá analýzou společenských tříd v Polsku a společenskou a politickou teorií. Pracuje v Sociologickém institutu Varšavské univerzity a pravidelně přispívá do Dzienniku Opinii.