Přinášíme pohled dvou Češek žijících ve Velké Británii. Jak se cítí po Brexitu?
Ve Velké Británii žije a pracuje spousta Čechů a Češek. Právě otázka migrace se stala klíčovým nástrojem pravicových stran v kampani, jež předcházela hlasování o odchodu Spojeného království z Evropské unie. Problémy, s nimiž se země potýká, se dlouhodobě svalují na „polské instalatéry“ nebo „východoevropské dělníky“. Jaké to je, když se uměle vykonstruovaný příběh, jehož jste hlavním hrdinou, stane celonárodně propíraným tématem?
Monika Šafaříková: Užitečný imigrant
Do Velké Británie jsem se odstěhovala před sedmi lety a od prvního dne jsem se musela snažit „nebýt imigrantem“. Pro mnoho lidí je britské odmítnutí Evropské unie překvapením. Z „eurovíkendů“ v Londýně, Lásky nebeské a BBC známe liberální, multikulturní a otevřenou společnost, ale mimo Londýnskou bublinu se každý cizinec včetně mě nejednou setkal s předsudky a překážkami na základě přízvuku či vzhledu.
Není se čemu divit. V šestnácti, když jsem nastoupila na internátní školu na anglickém venkově, jsem pochopila, že Velká Británie je prakticky založená na dělení sociálních tříd. Soukromé vzdělání a správné kontakty jsou i v 21. století pro mnohé základem úspěchu. A polarizace na „nás“ a „ty ostatní“ se stupňuje ve chvíli, kdy k tomu připočtete cizí národnost.
Každý Angličan mi řekne, že se přece nemám čeho bát. Že já jsem ten „užitečný imigrant“, ne jeden z těch, o kterých mluví v televizi.
Tenhle přístup je nejvíc zakořeněný u starší generace, která referendum nakonec rozhodla. Zatímco spolužáci na střední škole mě bez problémů přijali, jejich rodiče už takovou radost z nové východoevropské kámošky neměli. Proto pro mě byl výsledek čtvrtečního referenda zklamáním, nikoli ale překvapením. Můj facebook se plní nešťastnými výkřiky mých přátel, kteří až na úplné výjimky volili pro setrvání, avšak jejich rodiče často slaví.
A proč by taky ne, britská společnost byla na mladé a staré rozdělená už dlouho před referendem. Ti úspěšnější ze starší generace nakoupili nemovitosti v privatizaci za pakatel, celý život pracovali na lukrativních pozicích a teď si můžou dovolit nestabilitu. Mladá generace ovšem takové štěstí nemá. Moji vrstevníci se do třiceti plácají po neplacených stážích a zřejmě si kvůli bytové krizi způsobené léty nesmyslné politiky nikdy nebudou moct dovolit vlastní byt. A pak je tu ještě početná skupina, která štěstí neměla vůbec…
Z toho, co jsem vypozorovala, se zdá, že nespokojenost Britů nepramenila z bruselské zlovůle a úsporných žárovek. Brexit způsobila frustrace z nedostatku bydlení a nedostatku veřejných financí, což má za důsledek špatnou úroveň NHS (národního zdravotnického systému) i špatnou kondici veřejného školství.
Přestože se dá dokázat, že tyto problémy jsou výsledkem mnoha let nezodpovědného hospodaření, populisté vycítili příležitost svalit všechno na imigranty. Ve snaze zbavit se viny za naprosto příšernou situací veřejné sféry se v britské společnosti najednou začalo mluvit o tom, jak ve školách není dost míst pro britské děti, protože jsou třídy plné dětí přistěhovalců. Dlouhé fronty v čekárně nezpůsobil nedostatečný počet doktorů a jejich nízké finanční ohodnocení, ale polská rodina za rohem. Příkladů jako tyto jsou desítky.
Přidejme k tomu celosvětový děs z migrační krize, terorismus a máme tu naprosto smrtelnou kombinaci. Vůdcům protievropských stran se šikovnou rétorikou podařilo v lidech vyvolat opravdový strach a touhu po změně.
Když si mezi řečí postěžuji na vlastní strach ze své budoucnosti v Británii, každý Angličan mi řekne, že se přece nemám čeho bát. Že já jsem ten „užitečný imigrant“, ne jeden z těch, o kterých mluví v televizi. Problém je ten, že Farageův televizní imigrant je možná jen vykonstruovaná, fiktivní postava. My všichni až na pár výjimek jsme v Británii proto, že chceme pracovat a toužíme po lepší budoucnosti. To, že se 52 procent Britů vyslovilo proti nám a proti našemu úsilí, se mě nejen osobně dotýká, ale také mě to nutí přemýšlet o vlastní budoucnosti v této zemi. Jediné, co mě uklidňuje, je to, že většina Britů očividně nevěděla, proti čemu vlastně volí.
Tereza Dvořáková: Nejsme tu vítáni
Nemá cenu tu psát o průběhu naprosto odporné a lživé kampaně, která řadu lidí přesvědčila o vystoupení Spojeného království z Evropské unie, i když plno z nich ani nevědělo, co členství v Unii vlastně znamená. Cameron mi nestojí za to, abych mu věnovala víc než tuhle větu, a ten omezený a xenofobní Farage už vůbec ne. Člověk, který se dokázal jen účelově chytit rasistické vlnky, jež se Británií již delší dobu nesla. A tak dlouho těm lehce zmanipulovatelným lidem našeptával a našeptával, až se mu to povedlo.
Jak se teď vlastně cítí lidé kolem mě? Přišla jsem do Londýna před pěti lety. Vždycky jsem snila o tom, že budu dělat v médiích, a Británii jsem odjakživa milovala. Anglie pro mě vždycky byla země, ve které jsem chtěla žít.
Najednou se cestou, jak vyřešit problémy nesouvisející s EU, ale pouze s Británií, stalo umělé vytvoření bariéry mezi Angličany a cizinci.
Čtyři roky mi trvalo alespoň se přiblížit k televizi nebo filmu. Brala bych v té době jakoukoli práci, která by se médiím jen podobala. Rozeslala jsem přes tisícovku životopisů a skoro nikdy nedostala odpověď. Ano, slyšela jsem o nepsaném pravidle, že první se vždycky berou Britové a pak ti ostatní. Nikomu tuto politiku nemám za zlé, ale desítky odmítnutí byly frustrující. Vzhledem k tomu, kolik lidí přichází do Londýna se stejným nebo podobným snem jako já (obecně se tu lidi nejvíc ženou právě za prací v médiích nebo v módním průmyslu), je trh doslova přesycený lidmi z celého světa. Multikulturní velmoc, jako je Londýn, dává příležitost navázat přátelství napříč státy, kontinenty i náboženstvími, barvě pleti navzdory. V minulosti mně i mým přátelům, kteří do Anglie přišli s podobnými ideály, připadalo, že Británie je zemí, která si na své otevřené náruči zakládá, ať už jsou její motivace jakékoli. Ačkoli hodně z nás tušilo, jaké jsou nálady ve společnosti, výsledek referenda byl překvapením.
Pracuji v BBC, asi nejbritštější ze všech britských institucí, a páteční atmosféru bych označila za takový malý Black Friday. Jako první se z vysílačky ozvala má nadřízená (Irka), ať si nikdo nezapomene v našem systému odkliknout výplatu, a mimoděk utrousila, že pro ni a pro mě je stejně asi poslední. Načež se ozvala hlavní kameramanka (Švédka), že je v tom s námi, a hned po ní náš asistent režie (Brit), že jestli odcházíme, půjde taky. Byl to jen humor na odlehčení relativně tíživé situace. Faktem je, že se nám po většinu dne honilo hlavou i to, kdo z našich kolegů chce, abychom z Británie odešli. Lidé, se kterými jsem se setkala, měli vždy rádi odlišnost. Ale najednou se cestou, jak vyřešit problémy nesouvisející s EU, ale pouze s Británií, stalo umělé vytvoření bariéry mezi Angličany a cizinci. Otevřený multikulturalismus jako by byl pryč.
Facebook už řada z nás ani nemohla vidět a většině se v hlavě točila ta stejná otázka. Co jsme to udělali? Vystoupit teď? Teď, když celou Evropou hýbou podobné tendence, se kterými pracují lidi jako Farage nebo Johnson? Naprosto bez reflexe bylo i chování médií. Deník Daily Mirror, jeden ze strůjců protievropské kampaně, se svým hlavním titulkem snažil přesvědčit své čtenáře o tom, že jeho redakci referendum překvapilo. Překvapilo? To snad nemyslí vážně! Plno lidí volilo OUT z naprosto mylných důvodů. Tenhle krok jen dal průchod všem těm rasistům se otevřeně projevit, aniž by se proti nim zformovala nějaká smysluplná opozice.
Bůh ví, jak to všechno dopadne. Slyšela jsem různé příběhy; o tom, jak se jedna litevská rodina rozhodla raději už rovnou odstěhovat ze strachu z protržení kanálu nenávisti. Zprávy o tom, v čem všem se určitě zhorší podmínky pro současné cizince, pobývající na území Spojeného království, například skutečnost, že nebude možné získat tady hypotéku, se množí. Třeba jsou to jen hoaxy. Já jen vím, že v pondělí jdu na sedmou ráno do práce, a pokud mi někdo neřekne jinak, tak do ní snad ještě nějakou dobu budu chodit. Jedno je jasné. Část obyvatel Velké Británie nám vyslala signál: Nejsme tu vítáni. A to je pro spoustu z nás, kteří se pod zplošťujícím názvem „imigranti“ stali hlavním tématem protiunijní kampaně, opravdu nepříjemný pocit.