Druhá šance pro církev?


Kroky papeže Františka činí z církve důstojnou protiváhu současného dehumanizovaného světa.

Světem doslova prosvištěl nejnovější výrok papeže Františka, kterým potvrdil názor pokrokového německého kardinála a vynikajícího teologa Reinharda Marxe, že římskokatolická církev by měla prosit lesby a gaye o odpuštění za staletí jejich útlaku a marginalizace. Papež Marxův výrok ještě rozšířil o ženy, chudé lidi a rovněž potvrdil, že by se církev měla omlouvat za staletí posvěcování militarismu. Tato slova dobře zapadají do plejády předchozích papežových výroků a gest. Základní tón prohlášení pak celkově souzní s Františkovou vizí katolické církve coby instituce hledající, která v duchu evangelia spíše probouzí svědomí, než aby kárala, k čemuž potřebuje probudit v prvé řadě svědomí vlastní. Koho skutečnost, že by církev měla prosit za odpuštění, šokuje, ten Ježíšovo poselství nepochopil ani za mák. Kdybych měl papežův výrok rozšířit, řekl bych, že katolická církev by měla prosit za odpuštění celý svět za téměř celé své dějiny a měla by prosit za odpuštění především Boha, kterého ústy vyznává, protože ona krvavá šmouha, jež se za ní do dálky táhne, je hrůzným skandálem a pošlapáním Krista. Potud je třeba Františkovy nové výroky uvítat, a to zvláště ve světle křesťanské víry.

Doktrína homosexuály nadále vylučuje

Ovšem, jakmile tak učiníme, je nutné okamžitě dodat velké a zvučné ale… Církev totiž doktrinálně i nadále ztrpčuje život homosexuálním katoličkám a katolíkům svým z hlediska teologie nedomyšleným a z perspektivy prosté humanity nelidským zákazem pohlavního života – čili projevům lidské lásky. Obzvlášť ostudně pak vyznívá boj církve se stejnopohlavními svazky, jež by přece z povahy věci měla podporovat, neboť vyjadřují touhu po pevném a věrném životním spojení. O to také řada věřících gayů a leseb přirozeně usiluje. Současná církevní doktrína i nadále znemožňuje homosexuálním věřícím plnohodnotný život v církvi. Buď musí svůj partnerský život skrývat a pak se mohou účastnit církevního provozu, anebo se s ním netají a pak mohou očekávat odsudky, případně vnitrocírkevní tresty.

Z církve jako pyramidy se zde pomalu posouváme k církvi jako společenství, které lidsky a nedokonale hledá pravdu.

Otázka tedy zní: za co se přesně chce katolická církev omlouvat? Chce-li slovy předního kardinála (který je v těchto otázkách velmi progresivní) a především slovy papeže, svého hlavního představitele, prosit za odpuštění, musí vědět, co vlastně na gayích a lesbách napáchala a co na nich i nadále páchá. Nezmění-li se doktrína, právem argumentuje řada progresivních katolíků i kritiků mimo církev, zůstanou tato slova jen znamením drobného posunu, ale sotva se stanou nápravou věcí – teologicky řečeno uskutečněným pokáním. Jak ukázala synoda o rodině, jejíž závěry byly nakonec mnohem konzervativnější, než se očekávalo, i následná papežská exhortace, doktrinálně zůstává katolická církev i nadále patriarchální a v posledku nehumánní.

Jak změnit církev? 

A přece, ačkoli je nutné toto „ale“ hlasitě vyslovit, je podstatné uvažovat o posledním papežově gestu ještě z jiné perspektivy. Udělejme si nyní drobný exkurz do dějin církve, na němž ukážeme, jak je celá záležitost s vývojem v církvi komplikovaná. Katolická církev udělala během druhého vatikánského koncilu (1958–1965) obrovský pohyb vpřed, vlastně provedla teologické zemětřesení. Do té doby rigidní a nehybná církev s ostře odmítavým postojem k veškeré lidské emancipaci, kterou osvícenství přineslo, změnila během několika let takřka vše: od postoje k Židům (kteří byly do té doby chápáni jako věrolomní odpůrci Krista a od této chvíle jako „starší bratři ve víře“), k ostatním křesťanům (které do té doby vnímala pouze jako heretiky a schizmatiky), k věřícím ostatních náboženství (jako jediná křesťanská církev tehdy jasně deklarovala, že i v nich jsou věci „dobré a svaté“), k sekulární společnosti, demokracii a myšlence lidských práv (k nimž se do té doby stavěla jako k úhlavním nepřátelům). Pokusila se reformovat své učení v souladu se „znameními času“ a současně se vrátit k biblickému poselství a autentické křesťanské tradici.

Po koncilu následovalo víc než desetiletí nejrůznějších teologických zvratů, z nichž některé daly vzniknout tak pozoruhodným fenoménům, jako jsou katolický ekumenismus (s autentickým zájmem o jiná křesťanská vyznání), teologie osvobození (s jejím radikálním sociálním učením a z něho odvozenou revoluční praxí pro chudé), feministická interpretace víry (s jejím radikálním odvratem od patriarchálního pojetí Boha i člověka), pozoruhodná mezináboženská teologie i spiritualita (katolíci praktikující zen i jógu), inkulturační teologie (odmítající kolonialismus a hledající v původních kulturách pozitivní obsahy).

A přece i přes tyto velké a nadějné pohyby zůstala něčím církev stále stejná. Mentalita triumfalistické a samospásné organizace, která je zvyklá světu i svým věřícím diktovat, v co mají věřit a jak se mají chovat, se nezměnila. Nezměnilo se postavení laiků uvnitř církve, od nichž byla i nadále požadována bezpodmínečná poslušnost církevním autoritám. Nezměnila se nelidská sexuální morálka nutící věřící k pokrytectví. Nezměnila se pozice žen, které i nadále zůstaly věřícími druhé kategorie. Především se nezměnila představa, že církev je božská a neomylná. Pak stačilo, aby se papežem stali po sobě dva konzervativci (Jan Pavel II. a Benedikt XVI.) a téměř všechny reformní vánky byly udušeny víceméně v zárodku. Výsledkem je dnešní superkonzervativní klér, který klade všemožné překážky Františkovým snahám církev reformovat. A věřící, kteří se církvi stále častěji odcizují. Možná, že na vině je také to, že II. vatikánský koncil v podstatě řídil všechny změny shora.

Zdá se, že František se pokouší svoji reformu pojímat jinak. Aniž by zatím měnil učení (a možná, že se takových změn ještě dlouho nedočkáme), mění radikálně atmosféru v církvi. Vraťme se nyní k onomu výroku o odpuštění: pro katolíky má věta, že by církev měla prosit za odpuštění gaye a lesby mnohem dramatičtější význam než sto synodních dokumentů. Velké a pro křesťanství ústřední slovo odpouštět je zde dáno do souvislosti s lidmi, kteří ještě před časem byli v církvi označováni za „morálně zpustlé“ a inherentně sklonné ke zlu a jimž byla upírána takřka veškerá lidská důstojnost. To, že věřícími milovaný první biskup potvrzuje slova liberálního kardinála Marxe a vyhlašuje, že církev ve vztahu k homosexuálům (a dalším skupinám) selhala, má dva obří následky. Za prvé se katolíci dozvídají, že pokud je nenávidí, není s nimi z hlediska víry něco v pořádku. A za druhé to naznačuje, že samotná církev se může dopouštět pochybení, ba hříchů (další mocné křesťanské slovo), čímž je paradoxně z úst nejvyššího kněze oslabována její triumfalistická dynamika. Z církve jako pyramidy se zde pomalu posouváme k církvi jako společenství, které lidsky a nedokonale hledá pravdu. To je revoluční. Změny doktríny mohou v katolické církvi nastat, až pro ně bude příhodné klima, a toto nové prostředí papež systematicky a očividně zcela vědomě buduje. (O tom svědčí i to, jak se progresivní katolíci včetně některých vysoce postavených kardinálů přestávají bát a ožehavá témata otevírají beze strachu z postihu.)

Církev humanismu

Papež František ale vidí ještě dál. Náš svět je v obrovské krizi. Čím dál asociálnější kapitalismus plodí nejrůznější monstra. Na neoliberalismus reaguje rostoucí nacionalismus a xenofobie (jak vidno ve střední Evropě i Británii). Svět se dehumanizuje. Dehumanizace je jeho největším nebezpečím. V tomto kontextu by se katolická církev mohla stát jakousi ideovou „strážkyní“ humanismu (ostatně papež před časem ve Florencii vyhlásil křesťanský humanismus vizí pro církev), ba mohla by představovat jeho radikální náboženské křídlo. Soudě dle jejích postojů (a nejsou to pouze postoje papeže, ale i četných teologů a tyto postoje se objevují i v církevních dokumentech) k tématu vykořisťování a důstojnosti lidské práce, imigrace a přijímání imigrantů, dialogu s islámským světem i k environmentální krizi, může tvořit církev, zdůrazňující důstojnost i toho posledního člověka a celku stvoření, radikální protiváhu nehumánního kapitalismu ve všech jeho mutacích (od neoliberalismu k autoritářskému nacionalismu). Jakkoli není, a nemůže být, církvi vlastní zastávat konkrétní ideologický světonázor, může se církev stát výraznou spojenkyní emancipačních sil. (Ostatně to už roky naznačují i někteří levicoví teoretici jako Badiou nebo Žižek.) Aby se mohla tohoto úkolu důstojně ujmout, musí ale vyřešit množství kostlivců ve vlastní skříni: postavením žen a LGBT komunity počínaje a hierarchickým triumfalismem konče. Papež potřebným změnám otevírá dveře. A přestože bych si přál, aby tyto změny probíhaly rychleji, rozumím jejich tempu.

Závěrem si dovolím být osobní. Opustil jsem před mnoha lety římskokatolickou církev z řady duchovních i lidských důvodů, které lze shrnout do prosté věty: necítil jsem se v ní přijatý, nemohl jsem zůstat v církvi, která nepřijímala či zavrhla řadu mých blízkých. Ale v současnosti si uvědomuji coby svobodný křesťan spojený s jinými společenstvími, že bez katolické církve není křesťanství možné. Že tato církev i přes svá dějinná selhání má potenciál spoluvytvářet lidštější a nadějnější svět. V tomto smyslu jsem stále katolíkem. V tomto smyslu se domnívám, že si katolická církev, bude-li své pokání skutečně realizovat, druhou šanci zaslouží.

Autor je heretický křesťan.

 

A2LARM