V návaznosti na osmidenní sérii demonstrací, stávek a blokád nejvýznamnějších sektorů francouzské infrastruktury (ropné rafinerie, železnice, letecká doprava a odvoz odpadu) se sedm největších odborových organizací v zemi rozhodlo na úterý 14. června ohlásit den mobilizace a uspořádat v centru metropole velkou demonstraci proti zákoníku práce. Byť by se z letmého pohledu na české zpravodajství mohlo zdát, že se v zemi galského kohouta kromě krvelačných bitek fotbalových fanoušků nic neděje, opak je pravdou. Nejenže jsou po pondělním tragickém útoku na rodinu policisty opět mobilizovány některé xenofobní a antimuslimské postavy a iniciativy (v čele samozřejmě se senzacechtivou Marine Le Pen volající po zahájení boje proti islamismu), ale vyostřuje se také postoj ministerstva vnitra k demonstrantům.
Boj o čísla a zákaz manifestovat
Úterní demonstraci lze charakterizovat jako jednu z největších od bájného posledního březnového dne, kdy bylo v ulicích na půl milionů lidí a jehož důsledkem byl vznik hnutí Nuit debout. V informacích o počtu demonstrujících se však objevují výrazné rozdíly. Blog Les Décodeurs serveru Le Monde dokonce hovoří o největších nesrovnalostech od roku 1944. Zdroje ministerstva vnitra totiž hovoří o 130 tisících účastnících, zatímco odborové organizace odhadují desetkrát větší účast.
Zatímco se francouzská politická realita pozvolna kloní k autoritářství, odborové svazy se nevzdávají a nadále bijí na poplach.
Došlo k násilnostem jak ze strany policistů, kteří neváhali použít vodní děla a slzný plyn, tak některých demonstrujících. Ti za křiku: „Paříži, povstaň“ a „Všichni nenávidíme fízly“ vysklili několik výloh a spekuluje se také o napadení nemocnice Necker – Enfants malades. V tomto případě ovšem není jasné, kdo útok na nemocnici vyprovokoval. V průběhu celého dne bylo zadrženo na šedesát osob a zhruba čtyřicet zraněno. Velmi kriticky na organizaci demonstrace reagují představitelé francouzské vlády. Ministr vnitra Bernard Cazeneuve prohlásil, že „nebude možné tolerovat jakékoliv pokřiky typu ‚Fízlové, Francie vás nesnáší‘“, a zmínil, že pokud se budou podobné projevy opakovat, bude vyhlášen zákaz demonstrací. Do této debaty se nezapomněl zapojit také „socialistický“ premiér Manuel Valls a vyzval odborové organizace, „aby se příště vyvarovaly pořádání podobných demonstrací, jinak hrozí všeobecný zákaz jejich organizace“. Zatím to vypadá, řečeno s nejvýraznějšími francouzskými odbory CGT (Konfederace odborových svazů), že socialisté budou zakazovat shromažďování.
Již v předvečer úterních událostí byl uvalen zákaz manifestovat na 130 lidí, kteří se údajně v průběhu předchozích pouličních nepokojů dopustili vandalství a výtržnictví. Ti byli celý den důkladně monitorování a nesměli se ani na krok přiblížit plánované trase pochodu. Nyní panuje všeobecný konsensus, že by se vláda měla chopit iniciativy a zakázat lidem organizovat se. Ozývají se sice některé protestní hlasy zejména z řad takzvané radikální levice (Jean-Luc Mélenchon), ale většina má jasno. Nedemonstrovat a neshromažďovat se. V zemi musí být pořádek!
Jak dál (nejen) se zákoníkem práce?
Zatímco se francouzská politická realita pozvolna kloní k autoritářství, odborové svazy se nevzdávají a nadále bijí na poplach. Na následující dva týdny ohlásily další dny mobilizace, a to na čtvrtek 23. června a úterý 28. června. To se bude v Lucemburském paláci, sídle francouzského Senátu, hlasovat o tolik diskutovaném návrhu novely zákoníku práce. A jelikož mezi senátory a senátorkami má většinu pravice, očekávají se obstrukce, které budou dále delegitimizovat „levicovou“ vládu. Jedním z hlavních cílů zákoníku je narušit bájnou hranici pětatřiceti hodin v rámci pracovního týdne. V případě, že návrh Senátem projde, bude ještě diskutován v komisi složené ze zástupců obou komor. V případě, že nikoliv, poslední slovo má Národní shromáždění.
Autorka studuje politologii.