V rámci současné kauzy reorganizace Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) jsme svědky boje mezi starým řádem a jeho symptomem – tak dlouho jsme budovali kapitalismus, až nám na dveře zaklepal druhý největší český kapitalista a řekl nám, že nás bude řídit jako svou firmu. A tak dlouho jsme vytvářeli korupční prostředí, až se stal hlavní politickou postavou oligarcha z devadesátek. Právě v tomto smyslu bychom měli na celou kauzu nahlížet – umožní nám to pochopit to, co je teď v sázce, aniž bychom se přikláněli k jedné či druhé straně sporu.
Acta, non verba
Připravený plán na reorganizaci elitních protimafiánských a protikorupčních útvarů je podle všeho zbastlený natolik, že nemůže být pochyb o jeho účelovosti. Je iniciativou ministra vnitra společně s policejním prezidentem za zavřenými dveřmi. K debatě o finální podobě Národní centrály boje proti organizovanému zločinu, která má tímto nově vzniknout, nebyli přizváni ani samotní policisté, jichž se to týká, ani státní zástupci, stejně tak žádná odborná, natožpak široká veřejnost. Zaskočeni tak byli doslova všichni – od vrchních státních zástupců přes koaliční partnery až po neziskové organizace. O tom, že byl návrh šit horkou jehlou v šibeničním termínu, svědčí minimálně to, že si v něm nikdo očividně nelámal hlavu s konkrétní podobou transformace útvarů ani s procedurálními kroky, které by k novému superúřadu měly vést. Pokud k tomu přidáme fakt, že spuštění aplikace tohoto návrhu bylo navrhováno už k prvnímu červenci, nelze se příliš zmýlit, pokud si budeme myslet, že o dobře míněnou a seriózní reformu tu nikomu nešlo.
Pokud se lidovci ujali role moderátora sporu v zájmu zachování vládní koalice a komunisté jako vždy mlčí, pak to znamená, že Babiš se v tuto chvíli ocitl bezmála proti všem etablovaným strukturám politického spektra.
Milan Chovanec se tak samozřejmě mýlí, když se snaží tvrdit, že se jedná o ryze odbornou technikálii, která je neoprávněně politizována. Má ale pravdu, když říká, že se jedná o věc, která je plně v kompetenci ministra vnitra a policejního prezidenta. Reálně jsme tu svědky politického divadla, které nás upomíná na to, co to ve skutečnosti znamená, když se řekne, že ministerstvo vnitra je silový resort: má zákonem ukotvenou možnost ovlivňovat podobu vyšetřování finanční kriminality a korupce v podobě, kterou zrovna ten či onen ministr uzná za vhodnou. Jmenuje policejního prezidenta (Tomáše Tuhého, který dnes zastává tuto funkci, jmenoval právě Chovanec), v jehož gesci je pak podoba organizační struktury policejních útvarů. Šikovnou personální politikou je tedy možno docílit prakticky čehokoli – ostatně rozprášení Šlachtova útvaru bylo ještě donedávna mimo možnosti naší imaginace. Jeho přímé vyhození by ovšem bylo v nastalé situaci politicky a mediálně neprůchodnou variantou, takže se ukázalo jako nezbytné poohlédnout se po jiné efektivní metodě – reorganizaci. Pokud tedy platí, že moc nad elitními policejními útvary byla koncentrována vposledku do ministerských rukou, znamená to, že předkládaná reforma je nutně výsledkem politického rozhodnutí, ke kterému se váže bezprostřední politická odpovědnost, jejíž odmítnutí bychom Chovancovi skutečně neměli dopřát.
Gotham bez Batmana
Jakkoli se za Chovancovými tanečky skrývá špinavá logika, neznamená to, že si o Robertu Šlachtovi můžeme dělat nějaké iluze. Věc je zdá se komplikovanější a namísto černé a bílé máme k dispozici jen padesát odstínů protikorupční šedi. Má to své výše nastíněné systémové důvody. Pokud chcete vykonávat svoji práci, tedy mimo jiné vyšetřovat korupci v nejvyšších patrech politiky, potřebujete buď někoho, kdo vám vynáší informace z probíhajících šetření, a maří tak vaší činnost výměnou za to, že vás politické struktury nechají na pokoji, nebo si musíte najít politické krytí, abyste měli klid na skutečnou práci. V opačném případě se vám může snadno stát, že budete převálcováni těmi, po kterých jdete.
Jaroslav Kmenta má patrně pravdu, když tvrdí, že Andrej Babiš byl pro Šlachtovu ÚOOZ cenným zdrojem informací už za dob Topolánkovy vlády. Babiš kolem sebe hýřil „kvalitními informacemi“ o modrých kmotrech a Šlachta na oplátku nechával jeho byznys i politické ambice stranou svého zájmu. Tichá dohoda mezi Babišem a Šlachtou slibovala oběma klid na práci – Babiš mohl nerušeně realizovat svůj politicko-podnikatelský projekt a Šlachta v Babišovi viděl své tolik potřebné politické krytí. To ostatně i vysvětluje Babišovu posedlost v okamžiku, kdy se o chystané reorganizaci dozvěděl. Ať už ale mezi těmito dvěma „bojovníky proti korupci“ panoval vztah jakýkoli, je jisté, že Šlachtovy metody se patrně nikdy neštítily informátorů z podsvětí, kteří si tím zajišťovali likvidaci své vlastní konkurence. Nejsme ale dnes se Šlachtou a jeho partou v podobné situaci? Daní za to, že se začalo dařit vyšetřovat korupci i v patrech, kde se hraje příliš vysoká hra na to, aby do ní mohly za „normálních okolností“ zasahovat policejní struktury, je selektivní vidění zkorumpovaného světa: zatímco se modří, oranžoví a jiní kmotři mohou obávat o své vydobyté pozice, Babišovo expandující impérium se ocitá stranou zájmu. To je nepochybně problém stejně velký jako Agrofert sám. Najít v nastalé situaci kladného hrdinu je tak prakticky nemožné.
Příští vláda se blíží
Co to všechno znamená pro ČSSD? Sociální demokracie se i v této kauze chová stejně jako po celou dobu svého vládnutí – zachovává pokerovou tvář a předstírá, že se nic neděje. Můžeme se tedy rozejít, protože tu není nic k vidění. Zkusme o tom co nejméně mluvit, ať to co nejrychleji vyšumí. V této strategii si rozumí i s veškerou opozicí – nejvíce patrně s KSČM, která je nejtišší stranou polistopadového režimu.
KSČM se vůbec chová jako zenový mnich, který celou dobu tiše sedí pohodlně ve svém parlamentním křesle a jen tu a tam se nečekaně ožene po mouše a u toho vypustí do světa nový kóan o Gottwaldovi. Ztělesňuje prázdný nirvánický bod uprostřed českého stranického systému, do kterého může úlevně vyvanout každý nespokojený volič poté, co je unaven nekonečnou kaskádou pomíjivých korupčních jevů parlamentního světa. KSČM důsledně staví celou svou strategii na tom, že je tímto Ničím – tam, kde všichni hlasitě mluví a překotně se hlásí o slovo, komunisté důsledně mlčí a představují tak oko politického hurikánu. Výjimečně si v tom notují i se zbytkem jinak pravicové opozice, která šetří slovy i kritikou na adresu ministerského záměru a opatrně jej kvituje. Jak TOP 09, tak ODS mají ještě v živé paměti potupnou razii na úřadu vlády, která ukončila ony srdcervoucí žně, při kterých se po už tak dost neúrodných polích státního rozpočtu proháněly jejich kombajny na prachy.
Pokud zároveň připustíme, že se lidovci ujali role moderátora sporu v zájmu zachování vládní koalice a komunisté jako vždy mlčí, pak to znamená, že Babiš se v tuto chvíli ocitl bezmála proti všem etablovaným strukturám politického spektra. Jinými slovy: je přesně na tom začátku, ze kterého vytěžil jeden z doposud největších rekordů polistopadové politiky – zrychlení z nuly na dvacet procent mu trvalo necelé dva roky. I s ohledem na to, že má v rukách skoro polovinu mediálního prostoru a jedno z nejlepších PR oddělení v republice, se můžeme důvodně obávat, že se mu podaří vytěžit z nastalé situace maximum. Po bezmála tříletém vládním klidu, během kterého jsme se nestali svědky prakticky žádného většího korupčního skandálu, dostává Babiš jak na stříbrném podnose přesně tu úrodnou půdu, ze které mohly vyrůst šlahouny jeho zemědělských plodin až na mocenské pozice ve vládě. ČSSD v čele s Chovancem i Sobotkou se rozhodla, že mu jeho záhon vzorně pohnojí a ještě jej bude zadarmo zalévat i v obdobích politického sucha, která teď dělají z naší politiky povětšinou jen administrativní nudu.
S napětím tak můžeme očekávat první průzkumy veřejných preferencí, a pokud nenastane nějaká nečekaná událost, o příštím vítězi voleb a předsedovi vlády je už dnes rozhodnuto. Zároveň víme, že vítěz v demokratických volbách sice nebere vše, ale vnitro si bere prakticky vždy – třeba takovému Jiřímu Faltýnkovi by tento post velice „slušel“. Jeho příběh by tak nepostrádal jisté kouzlo nechtěného: ČSSD, za kterou kandidoval do prostějovského zastupitelstva už v roce 1994, mu mohla i po dvou dekádách jeho působení slíbit nanejvýš kariérní stopku v komunální politice. Byl to až Babiš, kdo objevil jeho „potenciál“ – nejprve v Agrofertu, kam Faltýnek zavítal už v roce 2001 jako ředitel jeho zemědělské divize, a následně jako první místopředseda jeho divize politické. Pokud platí teze, že předseda vlády si přeje mít na takovém silovém resortu, jakým je Ministerstvo vnitra, svého loajálního člověka, těžko se bude Babiš poohlížet po někom jiném než právě po Faltýnkovi. Pak slibovaný lov korupčníků bude moci začít s nebývalou vervou – ruku v ruce s bizarním bobtnáním Babišovy moci a definitivní paralýzou ČSSD. Může se tak stát, že nás už příští vládní období bude konfrontovat s otázkou, co dělat s českou levicí bez sociální demokracie?
Autor je spolupracovník redakce.