Dnes máme zase Mezinárodní den dětí. Je to období zábavných dětských akcí, a tak jsme se se čtyřletým synem také jednoho zúčastnili. Na paloučku uprostřed města jsme cestou ze školky narazili na místo jako z pohádky: nafukovací skákací hrad, stánek se zmrzlinou a atrakce zorganizované policií a hasičským sborem. U makety domku s požárem, který byl uhašen, když jste se patřičně dlouho strefovali proudem do hořící střechy, asistovala dětem hasička. Jiná hasička, paní impozantních rozměrů, přinášela vodu do barelu, ze kterého ji bylo třeba pumpovat k hašení. Představovala jsem si, jak by v případě požáru našeho bytu tato obryně rozrazila dveře a v náručí mě vynášela do bezpečí.
Když londýnská skupina MullenLowe dětem předvedla pilotku, chirurgyni a hasičku, některé z dětí si myslely, že jsou to jen ženy, které se převlékly do kostýmů. Děti prostě nechtěly věřit, že to, co vidí, je skutečnost.
U startu slalomu, který bylo třeba projet na koloběžkách nebo proběhnout, stála policistka. Laskavě dětem vysvětlovala pravidla a ostřížím zrakem dohlížela, aby se děti nepředbíhaly, nestrkaly a vůbec, aby vše probíhalo hladce a k dětské radosti. Netroufám si tvrdit, že by to byla nějak emancipačně cílená akce, ale byla jsem spokojená, že nemusíme trávit Den dětí v prostředí, kde ženy jsou půvabnými hosteskami u reklamních stánků se sušenkami a muži těmi obdivovanými hrdiny v podání hasičů, policistů či záchranářů.
Akce nás navnadila na další dobrodružství se záchrannými složkami. Když jsme přišli domů, dítko se posadilo k počítači s tím, že chce ještě hasiče. Napadlo mě najít něco právě o hasičkách, aby se syn utvrdil v dojmu z dětského dne, že ženy můžou být také zachránkyně a strážkyně jeho klidného spánku. Zadala jsem do vyhledávače slovo hasička a nechala vyhledávat obrázky.
Výsledek byl ale neradostný. Uvrhla jsem se do prekérní situace, kdy bylo třeba čelit tázavému pohledu čtyřletého: Proč po zadání „hasička“ vyjedou obrázky dlouhonohých krásek v plavkách? Na dětském dnu jsme obdivovali hasičské obleky a vysvětlovali si, že jsou ze speciálního materiálu, aby odolaly velkému žáru, aby se hasiči a hasičky nespálili. A teď tu na nás zírají řady krásek s pokrčenou nožkou a v plavkách, které soutěží o titul nejkrásnější hasička. „Oni jsou v plavkách, aby jim nevadilo, že na ně stříká z hadice voda?“ ptal se. Mám přisvědčit a lhát a fantazírovat o světě, který neexistuje, například tvrdit, že jsou to superhrdinky s nehořlavou kůží? Anebo mám říct pravdu, že hasičky se tam na obrázku předhánějí v tom, která se bude nejvíce líbit?
Aby si pak dítě nemyslelo, že ty udatné hasičky z dětského dne byly jen převlečené herečky. Podobně to dopadlo v iniciativě londýnské skupiny MullenLowe, která dětem předvedla pilotku, chirurgyni a hasičku, a některé z dětí si myslely, že jsou to jen ženy, které se převlékly do kostýmů. Děti prostě nechtěly věřit, že to, co vidí, je skutečnost.
„Já ti ani nevím,“ mumlala jsem a vyhýbala se jeho pohledu. Rychle jsem zadala heslo female firefighter. „No vidíš, už se to opravilo. Tady jsou v těch oblecích, co jsme viděli.“ Uf, to se mi ulevilo. Snad jsem dojem z Dětského dne zachránila. Ženy hasičky existují nejen v mém ideálním, vyfantazírovaném světě, ale i na kouzelném paloučku dětského dne, a když se šikovně zeptám, tak i na internetu.
Autorka je socioložka. Vyučuje genderová studia na FSS MU.