Jak těžké je být ženou v konzumním světě


V Londýně se realizuje kontroverzní zákaz reklamy zobrazující „dokonalé ženské tělo“.

Ačkoli je londýnský starosta Sadiq Khan ve funkci teprve pár týdnů, je předmětem bouřlivých diskusí a častých kontroverzí. Samotný fakt, že je muslim, vystačil mnoha komentátorům na stránky textů o tom, jak naši báječnou a mírumilovnou křesťanskou kulturu postupně pohlcuje kultura jiná: temná, nepochopitelná a cizí. Aby toho nebylo málo, dělá Sadiq Khan také kontroverzní rozhodnutí. Nedávno nechal zakázat v londýnském metru reklamu na proteinový prášek, která zobrazovala perfektně „vyfotošopovanou“ ženu v bikinách s nápisem „Are you beach body ready?“. Soudě podle reakcí to vypadá, že je to možná právě tenhle jeho krok, co „naši kulturu“ znejišťuje ze všeho nejvíc.

S tím, že je žena hodnocena na základě toho, jak vypadá, se setkávám dnes a denně ve svém bezprostředním okolí, v práci, ve škole, a dokonce i mezi lidmi, kteří by si to nikdy racionálně nepřipustili.

Úvahy o tom, zda má zákaz zobrazování nahého ženského těla něco společného s tím, že je starosta muslim, přenechme milovníkům katastrofickým scénářů o zániku kultur a jejich xenofobní paranoii. Překvapivé byly ale úvahy z řad liberálně smýšlejících přátel a známých a především odlišnost v reakcích mužů a žen. I od mužů, se kterými se na mnohých jiných věcech shodnu, totiž zaznívá, že zakázat reklamu s hezkým ženským tělem přece vůbec nic neřeší, vždyť jsme přece všichni takřka nestále konfrontováni s někým, kdo vypadá lépe než my, a je akorát projevem nízkého sebevědomí, když se nám s tím špatně žije. Tento typ úvah, podobně jako moje vlastní zjištění, že se muži chovají naprosto odlišně k ženě s mírnou nebo větší nadváhou než k ženě štíhlé, jsem vypozorovala i u mužů, kteří sami sebe chápou za feministy. Možná je jejich chování nevědomé a nezamýšlené, třeba i proto, že co se týče nároků kladených na vzhled, prochází ženy v různých fázích svého života dost odlišnou zkušeností než muži.

Kontrolovat a být kontrolována

Mysl pubertální holky je fascinující a nesmírně komplikovaná věc. Zatímco se v duši pere dohromady touha spát s ožužlaným růžovým mončičákem na polštáři a zkusit přitom být tou nejdospělejší a nejsamostatnější ženou s názorem na všechno, hormonální změny vykonávají na těle nevratné proměny. Byly napsány stohy knih o tom, jak je tohle období složité, komplexní, plné vnitřních i vnějších rozporů, krásné a nesnesitelné zároveň, a to jak pro dívku, tak pro její bezprostřední okolí. A právě v téhle chvíli, která představuje jednu z nejzranitelnějších fází ve vývoji každé ženy, to začne.

Puberta (která mimochodem podle odborníků začíná stále dříve) je totiž obdobím, kdy každé holce se zoufalou akutností dochází důležitost jejího vzhledu. Přitom jakýkoli kontakt s médii – časopisy, filmy nebo seriály – pro tuto cílovou skupinu přináší více či méně podobný typ dívky – dlouhovlasou vílu, která je samá ruka, samá noha, na obličeji nemá jediný pupínek, lolitkovsky se culí a váží maximálně čtyřicet kilo. Představte si, že máte v ruce tenhle časopis a pak se podíváte do zrcadla a tam vidíte někoho, kdo má čerstvě narostlá prsa, špíčky na břiše, obličej plný akné a krátké nohy. Tahle opakovaná zkušenost vás nemůže nepoznamenat. Reakce mnoha žen na londýnský zákaz ukázaly, že drtivá většina z nich má za sebou období, kdy odmítaly jíst víc než jedno jablko denně jenom kvůli tomu, aby se všudypřítomnému ideálu přiblížily, ať už to dělaly vědomě, nebo nevědomě. Lakonické konstatování „taky jsem si tím prošla“ bylo děsivě běžné.

I já jsem si tím prošla. Anorexie je sama o sobě velmi specifickým druhem hladu – hlad po štíhlosti je maskovaným hladem po dokonalosti, po úplné nadvládě nad vlastním tělem, aby už si nedovolilo dělat takové ty věci jako vyrůst o dvě velikosti. Je to hlad po pozornosti okolí a zároveň hlad po tom, aby mě konečně už všichni nechali na pokoji. Je to psychická nemoc plná protikladů – touha po absolutní kontrole, která v důsledku člověka schopnosti cokoli kontrolovat úplně zbaví a učiní z něj závislou trosku, touha po výjimečnosti, která nakonec pacientku připraví o jakoukoli vlastní osobnost a vůli, touha po uznání a závislost na soudu druhých, která se projevuje demonstrativním pohrdáním názory ostatních. Je stejně protikladná jako mysl pubertální holky, a proto je ideální odpovědí na nesnesitelný konflikt vlastních potřeb, tužeb a emocí a tlaku okolí, který se v oné mysli odehrává.

Jenže je to také psychická choroba s jednou z nejvyšších úmrtností – téměř čtvrtina pacientů na její následky zemře. A ti, kteří se s pomocí okolí dokážou vyléčit, si nadosmrti nesou následky, ať už vážné fyzické (oslabené srdce, zničený trávicí trakt, slabé kosti), nebo méně viditelné, psychické (navždy pokřivený vztah k jídlu a navždy pokřivený vztah k sobě samé). Zdaleka ne všechny mladé dívky, které někdy zažily období extrémních diet a posedlosti počítáním kalorií, musí nutně skončit jako diagnostikované anorektičky. Varovně vysoké procento z nich tak ovšem skutečně dopadne a diagnózy poruchy příjmu potravy se v posledních letech rozšiřují o stále bizarnější způsoby sebedestrukce – příkladem budiž ortorexie, patologická posedlost zdravou stravou, která pacienta dovede k přesvědčení, že v zásadě nic jiného než stoprocentně raw, bio a organické listy salátu není pro jeho tělo zdravé. Ortorexie je stejně jako anorexie dovedením určité posedlosti ad absurdum – je to vlastně touha jíst tak zdravě, že to postiženého může klidně i zabít.

Váha váhy

Dá se namítnout, že přece všechny holky nejsou tak hloupé, aby na tohle skočily. Že stačí být silná a umět si vytvořit vlastní názor. To je ale zásadní omyl – anorexie naopak postihuje právě velmi silné osobnosti, především inteligentní perfekcionistky. Čím je žena citlivější a víc si připouští, co se okolo ní děje, tím méně je proti všudypřítomným útokům dokonalosti imunní. Ono totiž nejde jenom o časopisy a sem tam nějakou tu holku v bikinách v metru. Jde také o blogy, klipy na MTV, filmy, reklamu úplně na cokoliv včetně zahradní sekačky. To, jak vypadá ideální žena, je v nás zakořeněno tak hluboce, že to je na vědomé úrovni strašně složité zpochybnit. Jak je jinak možné, že úplně normální holku standardní konfekční velikosti dnes označujeme za „plus size“? Nenormální a nezdravé je standardem a běžný průměr je něco navíc, prostě plus, něco, co by tam tak úplně být nemuselo?

Jak vidno z tohoto textu, já sama jsem chodícím příkladem toho, že i žena, která si tohle všechno nakrásně uvědomuje, přečetla o tom pár chytrých knih a racionálně by si nikdy nepřiznala, jak zoufale jí záleží na velikosti XS, prostě imunní není. Představa, že společenskému tlaku na ideál krásy podléhají jenom slabé ženy, které nemají dostatek vůle se mu vzepřít, zkrátka tváří v tvář prostému a hrozivě pravdivému konstatování „každá jsme si tím prošla“ neobstojí.

Jistě lze také namítnout, že i tlak na vzhled mužů se stupňuje, mezi pubertálními kluky přibývá diagnóz anorexie a reklamy téměř na cokoli mládencům podsouvají, že na velikosti prostě záleží. To je samozřejmě pravda a je potřeba to odsoudit stejně hlasitě – příště tu možná bude článek přesně o tom. Faktem však nicméně zůstává, že devadesát procent všech pacientů s poruchou příjmu potravy jsou ženy a že ženy jsou kromě neustálého tlaku na to, jak mají vypadat, vystaveny i mnohem ostřejším odsudkům a hodnocením, pokud se jim to nedaří. Když se vrátím k příkladům ze svého virtuálního okolí – spousta českých bílých mužských patriotů ráda nadává dívkám, které se třeba zastávají uprchlíků a troufnou si to veřejně říct, do „tlustých ropuch“, „umaštěných sluníčkářek“ a tak podobně.

Soudit ženy s nepopulárním názorem na základě toho, jak vypadají, a nejlépe přitom aplikovat oblíbené vysvětlení kruhem („ona je blbá, protože je ošklivá“) je zkrátka stále velmi populární disciplínou, které kolegové sluníčkáři čelit nemusí. A bohužel se to rozhodně netýká jenom antisluníčkového tábora. S tím, že je žena hodnocena na základě toho, jak vypadá, se setkávám dnes a denně ve svém bezprostředním okolí, v práci, ve škole, a dokonce i mezi lidmi, kteří by si to nikdy racionálně nepřipustili. K holce, která váží víc než osmdesát kilo, se stejně všichni chovají, jako by měla nějaký problém, a pokud se jí náhodou stane, že se ocitne v situaci, kterou by její hubenější kolegyně ustála bez větší pozornosti (nemá partnera, je lesbička, má zdravotní problémy), její nadváha – rozuměj přejídání – bude pro spoustu lidí vysvětlením všech jejích potíží.

A nakonec můžete oponovat, že svět je prostě takový – někteří lidé jsou hezcí a někteří oškliví, ti hezcí to budou mít vždycky jednodušší a oškliví jim budou vždycky trochu závidět. S tím se špatně polemizuje. Jistě, svět je takový. Svět je také místem, kde denně umírají miliony dětí, protože nemají co jíst, kácí se deštné pralesy, páchá se domácí násilí a vedou války. Ale neděje se to proto, že „by to tak prostě bylo“, ale proto, že jsme si ten svět takový udělali a že bylo v něčím zájmu, aby k tomu došlo. A v čím zájmu je to, že se všechny holky budou snažit vypadat jako panenka Barbie?

Mnohamiliardový kosmetický a módní průmysl nám s každým rádoby pozitivním vzkazem „měj se ráda, taková jaká jsi“ nabídne sto dalších podprahových popíchnutí, že nejsme dost dokonalé, dost štíhlé, dost krásné, ale stačí už jenom tenhle jeden krém nebo tyhle jedny šaty či boty, abychom dokonale krásné a se sebou spokojené byly. Jestliže tento řetězec zrušíme a ideál krásy se nezmění, pak se možná můžeme bavit o tom, že „někdo je prostě hezčí“. Jenže mnohem pravděpodobnější je, že bychom se spíše ocitli ve světě, v němž má krása mnoho podob a každý si může vybrat tu svoji. V takovém světě se ovšem budou krémy proti celulitidě dost špatně prodávat.

To správné tělo

Ano, soudíme lidi a zvláště ženy, podle toho, jak vypadají. A ano, do jisté míry je to přirozené – naši předkové si také vybírali sexuální partnery podle vzhledu, aby byl přenos genetického materiálu zajištěn. Jenže když se z téhle tak trochu přirozené potřeby udělá obrovský byznys, skrze který je možné prodat klidně i tu zmíněnou sekačku na trávu, a komodifikace ideálů krásy dosáhne tak absurdních rozměrů, že výsledná „krasavice“ mimo oblíbený program firmy Adobe neexistuje a nemá nic společného se zdravou a každodenní realitou 98 procent populace, výsledkem nutně musí být i to, že jinak chytré a sebevědomé holky neumí ve třiceti letech normálně sníst večeři. A některé sedmnáctileté se třiceti ani nedožijí. Reklama v metru, která na všechny strany hlásá, jak vypadá to správné „beach body“, bez kterého snad na pláž není ani vhodné vůbec chodit, je projevem nemocného, absurdního světa. Takže i když někomu, zvláště mužům, může připadat absurdní ji zakazovat, protože to přece nic neřeší, pro nás všechny, které „jsme si tím prošly“, je to krok směrem ke zdravějšímu prostředí, ve kterém si večeři normálně dáme a pláž se pro nás nestane nepříjemnou zónou plnou případných posměšných pohledů.

Autorka je novinářka a antropoložka.

 

A2LARM